Kdyby...

Poslední dva týdny jsem trávila pracovně v Portugalsku. Neskutečně jsem si to užívala. I když už byl konec října, oceán byl osvěžující a teplota přes den nikdy nespadla pod krásných 20 stupňů. Jedno z mála míst, kde bych byla schopná chodit v minisukni snad celý rok. Samozřejmě, i tady jsou zimy docela nepříjemné, nicméně rozhodně ne tak mrazivé, jako u nás. Doma už na mě dopadal podzimní splín a první náznaky deprese na sebe nenechaly dlouho čekat. Zase jsem nechtěla chodit ven, týdenní aktivity a cvičení jsem omezila pouze na ty nejnutnější a jinak jsem zase cvičila akorát tak ležení na gauči, pojídání pizzy a sledování Netflixu. Takže jo, tahle služební dovolená mi opravdu sedla. Vytrhla mě z mého stereotypu a díky tomu jsem aspoň zas neshořela jak kus papíru a mohla se na chvíli rozptýlit. Jenže pak mi napsal Tomáš...

Podzimní historky z druhé ruky

Říjen. Měsíc padajícího a tlejícího listí spolu s chladnými mlhavými rány, mnohdy deštivými. Za tmy do práce, za tmy z práce. Nesnáším podzim. Nemám ráda tu vlezlou zimu a ty depresivní šedivé barvy. Marně jsem se dokopávala k tomu vytrvat a jezdit do práce na kole, i když už venku není teplo. Původně jsem se mohla vymlouvat na povodně, protože cyklostezka vedoucí podél řeky nám ze dne na den prostě zmizela. Voda podemlela břehy a vzala s sebou i kus cesty. A po polích v bahně se mi velice jezdit nechce, stejně tak ani po rozpadlé a děravé asfaltce plné stejně frustrovaných řidičů, jako jsem já. Takže proto.

Proč nemáš děti?!

 Takže přátelé a věrní čtenáři,

chci Vás všechny co nejvřeleji přivítat v roce 2024! Ano, vím že je březen... No a? 😅

Jak pohřbít romantiku

 V rádiu zrovna hlásili, že už zbývá pouze 5 týdnů do Vánoc. Už jen 5 týdnů! Nemám tento shon před svátkama moc ráda. Proč? Protože jako jedna z mála uznávám vánoční náladu a vše s tím související až v čase Vánoc, tudíž prosím NE dříve než počínaje prosincem. Tudíž každý Listopad v tichosti protrpím a snažím se téměř nechodit do obchodů (což samozřejmě nezvládám, chodím si tam skoro obden pro čerstvé pečivo), abych právě nemusela koukat na rádoby uměle zasněžené regály plné baněk, Santů, sobů, světýlek a stromečků. Je to prostě ujetý, nemyslíte?

Zapomenuté řádky

Být delší dobu sama je osvobozující. Ale zároveň nebezpečné. Podle mě si člověk (kór po dlouhém vztahu) hodně těžko zvyká na samotu, ovšem když už se s ní smíří, je pro něj hodně těžké tuto jeho novou výsadu jen tak opustit, lépe řečeno vzdát se jí. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem jedna z nich. Hodně dlouho a hodně těžce jsem si na ni zvykala. Ovšem jakmile si začnete naplno užívat, jak skvělé to všechno je, tak horko-těžko se pak vracíte ke společenskému životu (myšleno k životu v páru).

Třicítka na krku

 Zní to jako kliše, když pokaždé začínám skoro tou samou frází, ale rok s rokem se sešel a zase je čas Vám o sobě dát vědět, že ještě žiju a že ještě pořád jsem asi marná. I když, co si mám vlastně představit pod slovem marná? Jak vlastně v dnešní chaotické a přecitlivělé době měříme úspěch?

Do třicítky nedaleko

No do háje! Další rok. Pročítám si svoje staré zápisky z deníku. Vracím se zpátky v čase a přemítám nad tím, jaká jsem bývala a jaká jsem teď. Opravdu to chcete vědět? V klidu, jsem pořád stejná... a pořád single.