Kdyby...

Poslední dva týdny jsem trávila pracovně v Portugalsku. Neskutečně jsem si to užívala. I když už byl konec října, oceán byl osvěžující a teplota přes den nikdy nespadla pod krásných 20 stupňů. Jedno z mála míst, kde bych byla schopná chodit v minisukni snad celý rok. Samozřejmě, i tady jsou zimy docela nepříjemné, nicméně rozhodně ne tak mrazivé, jako u nás. Doma už na mě dopadal podzimní splín a první náznaky deprese na sebe nenechaly dlouho čekat. Zase jsem nechtěla chodit ven, týdenní aktivity a cvičení jsem omezila pouze na ty nejnutnější a jinak jsem zase cvičila akorát tak ležení na gauči, pojídání pizzy a sledování Netflixu. Takže jo, tahle služební dovolená mi opravdu sedla. Vytrhla mě z mého stereotypu a díky tomu jsem aspoň zas neshořela jak kus papíru a mohla se na chvíli rozptýlit. Jenže pak mi napsal Tomáš...

Tomáš mě objevil (nebo spíš objevil můj Instagram) někdy myslím v březnu 2020. To zrovna frčel Covid a nikdo nikam nesměl chodit. První dojem na mě velice neudělal, bydlel na druhém konci republiky, ženatý se dvěma dětmi, ale taky voják. Říkám si ,,super, kolega!". Čas od času mi napsal, pořád mi lajkoval fotky, ale já nějak neměla chuť, ani náladu, ani důvod si s ním nějak více psát. Proč taky? V té době jsem totiž byla ještě šťastně zadaná. Bylo to krásné období. Nezajímal mě nikdo, kromě mého muže. K alkoholu jsem nečichla jindy, než na oslavě narozenin, Valentýna a nového roku. Byla jsem šťastná a měla jsem všechno, co jsem si od života tehdy přála. No a když máte všechno, co od života chcete, netřeba hledat něco dalšího, že? Tudíž ani Tomáš nebyl dostatečně zajímavý, natož chtěný. Byl spíš jen jeden z těch, co mě ve zprávách spamovali pořád dokola stereotypní zprávou ,,Ahoj! Jak se máš?"...

V červnu dalšího roku (přesněji 13.6.2021) měl Luke smrtelnou nehodu na motorce (o této věci jsem se více dopodrobna rozepisovala v tomto článku). Ten den můj dokonalý a šťastný život skončil. Dalo by se říci, že ze dne na den mě připravili skoro o všechno. A já zase zůstala sama. Ještě rok po nehodě jsem žila v iluzi, že je to jen blbej sen, že se prostě co nevidět vzbudím a budu zase v pohodě a budu zase šťastná. Pak mě napadaly myšlenky, že jsem asi něco někomu provedla a že možná je to karma nebo osud... i když na tyhle sračky vůbec nevěřím, ale v ten moment jsem měla hlavu úplně rozmrdanou a byla jsem ochotná věřit skoro všemu. Protože jsem potřebovala prostě odpovědi na otázky, na které mi nikdo odpovědět nedokázal...

Proč já? Proč on? Proč se to stalo nám? Proč teď? Co jsem komu udělala?

Trvalo další rok, než jsem byla ochotná s někým jít na rande. Zároveň si troufám říci, že v té době jsem snad byla ta nejzoufalejší nezadaná blbka. Tam moc jsem toužila, aby se můj šťastný život zase vrátil a abych zase měla všechno jako dřív, s mužem jako byl Luke, který by mě miloval jako on, držel v náručí, nosil mi kytice růží,... Jenže nikdy nikdo takový prostě nepřišel. Díky svému zoufalství jsem se dostala do bodu, kdy jsem byla ochotná uvěřit random týpkovi ve zprávách, když mi napsal, že se do mě zamiloval a chce mě vidět, že to opravdu myslí vážně. Následně jsem se cítila extrémně ponížená, když mi došlo, že po jedné strávené noci s ním už o něm nikdy neuslyším, protože mu nikdy nešlo o vztah, ale jenom o sex. Teď to vyzní jako klišé, nicméně přesně takhle jsem se kdysi chovala já. Holka urvaná ze řetězu, opíjená životem a vínem (někdy vodkou), každý večer v jiném baru a s jinými muži a tehdy jsem to byla já, kdo měl všechny esa v ruce. Po nocích jsem se nechala zahrnovat lichotkama, bankovkama a dobrým sexem a nad ránem jsem opouštěla cizí byty a neznámá města, ve kterých jsem nikdy předtím ještě nebyla nebo tudy pouze projížděla, a do kterých už jsem nikdy potom znovu nezavítala, protože nebyl důvod.

Jenže teď? Teď jsem to já, kdo žadoní o pozornost a doprošuje se něčí přítomnosti. Když se na to koukám zpětně, propadla jsem se tedy dost hluboko. Veškerá sebeúcta a sebeláska byla nenávratně pryč. Trvalo docela dlouho, než jsem se naučila mít zase ráda a vážit si sama sebe. Hlavně se naučit být zase sama a užívat si to. To byla jedna z nejtěžších životních etap.

A najednou se psal rok 2024. Nový začátek, nová práce, nová předsevzetí a nové sny. Bylo to půl roku poté, co jsem ukončila toxický vztah s Michalem. Tehdy jsem si říkala, že než prožívat něco takového pořád dokola a hledat na skládce třicátníků tu nejméně rozbitou hračku, to si radši najdu nějakýho sugar daddyho a budu prostě šťastná. Šťastná a sama. A taky že jo! Začala jsem cvičit, chodila jsem do posilovny každý den (kromě soboty a neděle, to jsem chodila do strip baru), k tomu dvakrát týdně na pole dance, taky plavat a ještě koncem týdne na masáže a nebo do sauny. Na 3 nebo 4 měsíce jsem se distancovala od všech sociálních sítích a opravdu dřela na sobě. Nebo spíš nejdřív jsem sama sobě vyhlásila válku, protože jsem se nenáviděla. Nenáviděla jsem se za to jak vypadám, za to jaký život žiju a za to, že je mi všechno úplně u prdele. Potom se ta nenávist proměnila v sebelásku. Pak už jsem se ničila proto, že to byla ta nejlepší a nejefektivnější terapie, na které jsem kdy byla. Najednou jsem se uklidnila v hlavě, v životě, i ve svých myšlenkách. Pochybnosti zmizely a začal se u mě objevovat i optimismus. Ten se ve mě neprojevoval už dlouho. A potom jednoho dne jsem se na sebe zadívala do zrcadla. 

Stála jsem v koupelně úplně nahá, kapky vody mi stékaly po těle, zrovna jsem se natahovala pro ručník a najednou se vidím v zrcadle. Chvíli jsem přemýšlela, co se vlastně děje. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Po chvíli jsem pocítila hrdost a štěstí. Sama sobě jsem se líbila. Jeden by řekl, že se ze mě snad stal i narcis. Nicméně jeden den a jedna chvíle stačila na to, abych konečně sama se sebou došla ke smíření a poprvé jsem si sobě nahlas do zrcadla řekla, že miluji sebe i své tělo, že konečně začínám být krásná. Krásná v mých očích. A tenhle pocit udělá hodně!

Takže jsem zase začala přidávat fotky na Instagram, začala jsem vtipama spamovat facebookovou zeď, začala jsem zase žít. Opět jsem se vrátila k bohémskému stylu žití, nicméně jsem se rozloučila s alkoholem a dala jsem košem i jednorázovým elektronickým cigaretám. Vždycky jsem si myslela, že přestat kouřit je snadný a kuřáci z toho akorát dělají zbytečnou vědu. Vždyť přece stačí už jednou si ty další cigarety prostě nekoupit... no, takže tímto bych se chtěla upřímně omluvit všem kuřákům, protože já sama jsem měla sakra velký problém, když jsem šla kolem trafiky, si tu další jednorázovku nekoupit. Ono, když mi došla a vyhodila jsem ji, tak mě to vlastně nijak netrápilo, že už ji nemám, že mi došla. Ale pak, když jsem zastavila třeba jen na benzínce kvůli tankování a viděla pak za pultem ty police plné ochucených jednorázovek s milionem příchutí v barvách duhy, najednou jako by nešlo říct ne. Sečteno a podtrženo, trvalo mi to hodně dlouho a bylo to hodně těžký, se od tohoto zlozvyku oprostit. Přiznávám, ještě teď si čas od času někde nějaký ten vapík koupím, nicméně z mého každodenního vapování, kdy mi jedna jednorázovka vydržela akorát necelých 8 hodin v práci a pak jsem si odpoledne hned jela koupit další, se mi to povedlo zregulovat na jeden vapík na celý týden. A to už je pokrok!

No a jednoho květnového dne mi znovu na Instagramu psal Tomáš. Že je na kurzu ve Vyškove a že jestli s ním nechci zajít aspoň na drink se pozdravit. A mě napadlo, no proč ne. Však stejně nemám ten den co na práci a do Vyškova jsem stejně musela jet, protože pár dní před tím jsem tak končila kurz a zapomněla si na pokoji svoje AirPods, bez kterých nezvládám existovat. Tudíž paradoxně jsem tam vůbec nejela kvůli Tomášovi, ale kvůli sluchátkům... shame on me.

Přijela jsem ke kasárnám, šla si vyzvednou svoje zapomenuté věci a pak jen seděla v autě a čekala na něj, kdy teda přijde. Po 15ti minutách čekání už jsem chtěla odjet, protože už mě to tam absolutně nebavilo a on pořád nikde. Akorát teda co 5 minut psal, že se omlouvá, že ještě musí někam zajít a něco převzít a něco vyřídit a bla bla bla... nakonec naštěstí přišel. Na první pohled nijak výraznej kluk, s upravenými fousy, stejně maličkej jako já... no možná o centimetr vyšší. Zelený oči, nesmělej, nahrbenej. Vypadal jako plyšovej medvídek. Na fotkách z Instagramu sice vypadal jako sekáč, ale realita mě naštěstí zase vrátila zpátky na zem. Jen jsem se usmála, podala mu ruku, pozdravila se s ním a hned jsme začali vymýšlet, kam teda půjdeme sednout. Oba jsme řídili, takže pivo akorát nealkoholický a maximálně jedno, protože už těch 15 minut proseděných v autě mne iritovalo natolik, že jsem mu více času ani věnovat nechtěla.

Přijeli jsme do baru, sedli si ven, objednali si nealko a nastalo to trapné hrobové ticho. K dosažení vrcholu trapnosti už jen stačilo, aby jeden z nás vytáhl telefon a začal si vyřizovat zprávy... takhle daleko jsem to naštěstí zajít nenechala. Začala jsem se tak nenápadně rozjet konverzaci odkud teda je, kde slouží, jak dlouho, co ho baví, co kolektiv, prostě záchranné otázky, aby řeč nestála, jelikož už tak to bylo docela složité najít nějaké společné téma (člověk by řekl, že po 4 letech lajkování fotek už bude mít aspoň něco, na co by se rád zeptal nebo o čem by chtěl mluvit... no chyba). Pivo jsem takřka vyexovala a už jsem se měla k odchodu. Zaplatil účet, doprovodil mě k autu, rozloučili jsme se a jela jsem domů. Po našem prvním osobním setkání se konečně jeho stereotypní neustále se opakující zprávy typu ,,ahoj, jak se máš?!" konečně proměnily na něco, z čeho se už dala rozjet kvalitní konverzace. Dalších pár měsíců psaní už vedlo k tomu, že mi začal naznačovat, že se mu líbím a že by rád něco víc, než jen duchaplné konverzace. Jelikož morální zásady nemám a jelikož jsem i předpokládala, že nikdy k ničemu víc mezi námi nedojde, začala jsem se po nocích bavit tím, že jsem mu posílala svoje nahé fotky a nechala se zahrnovat lichotivými zprávami a povídkami o tom, co a jak by se mnou dělal, kdyby byl vedle mě. Tohle a samozřejmě ještě hromadou dick picků...

Koncem září se pořádal v Pardubicích vojenský běh, na který jsem se přihlásila. Zamluvila jsem si pokoj a jela tam o den dřív, abych ráno nemusela vstávat a cestovat vlakem ještě před během, no prostě abych byla odpočatá a připravená. Přeci jen to nebyl výklus, ale spíš půl maraton. Měla jsem štěstí, protože na pokoji se mnou nikdo ubytovaný nebyl a měla jsem celý pokoj sama pro sebe. Ještě ten večer jsem si zašla do obchodu pro ovoce a nějaké mlsky k večernímu filmu a zrelaxování před velkým závodem. Po cestě zpátky na ubytovnu (se sluchátkama v uších) si najednou periferně všímám menší postavy, která mě už dobrých pár desítek metrů pořád pronásleduje. Nechtěla jsem problémy a zároveň jsem se necítila příliš komfortně, proto jsem upustila tašku a pěstí se ohnala tím směrem, kterým se kolem mě motala ona neznámá silueta. Minutu na to už jsem v kapse hledala papírové kapesníčky, abych zastavila Tomášovi krvácení z nosu. Chudák si mě všiml už v obchodě, ale nějak už neviděl, že mám sluchátka a tak pořád šel vedle mě a mluvil na mě a čekal, až si ho všimnu, aby pak ode mě mohl dostat pěstí.

Zjistila jsem, že čirou náhodou běží ten stejný závod, čirou náhodou taky přijel den před závodem, ale k jeho smůle, on už na pokoji spolubydlícího má. Pozvala jsem ho tedy k sobě, že si aspoň spolu můžeme dát víno a nějakou čokoládu. On že ne, že by mě rád vzal do města na večeři. Vydali jsme se tedy do města a v jedné boční uličce narazili na zajímavý podnik, kde připravovali přímo excelentní sushi. Ani jeden z nás skoro nezavřel pusu. Mluvili jsme úplně o všem. Najednou ta trapnost prvního momentu vymizela. Což bylo docela zvláštní, protože kromě dopisování si jsme se vůbec neviděli. Při večeři jsem stihla vypít ještě dvě sklenky Prosecca, Tomáš zaplatil účet a šli jsme na ubytovnu. Už jsem se viděla v horké sprše a následně v posteli zahleděná do filmu. Můj plán byl bohužel pozměněn, neboť najednou jsem v pokoji zase měla pánskou návštěvu. Pořád si chtěl ještě povídat a mě přišlo nezdvořilé ho vyhnat ven, když mi zaplatil tak dobrou večeři a ještě skončil s rozbitým nosem. Vytáhla jsem z batohu láhev vína, kterou jsem si schovávala na svůj původně filmový večer a rozlila ho do dvou ušmudlaných skleniček, které jsem našla v kuchyňce na patře. Bylo to vtipný, protože každá měla jiný tvar a jinou barvu.

Víno z lahve zmizelo během chvilky, ani jsem nepostřehla jak ten čas rychle ubíhal, Tomáš se pak snažil zřejmě o romantiku nebo co, protože jsem ucítila jeho ruku na svém stehně, nicméně byla jsem příliš chladná a odměřená, takže jsem mu ucuknutím naznačila, že fakt nemám zájem a on toho pak nechal. Nakonec jsem usoudila, že chci jít do sprchy a spát a že by měl odejít. Připadala jsem si, jak kdybych křičela na štěňátko. Díval se na mě těma velkýma smutnýma zelenýma očima a já nevěděla, co mám dělat. Nakonec jsem řekla, že dobře, můžeme si ještě povídat, ale fakt si chci dát aspoň sprchu. On jen tiše souhlasil a se zájmem si mě prohlížel. Vlezla jsem do sprchy, pustila na sebe horkou vodu a nechala si alkohol stoupnout do hlavy. Přemýšlela jsem, že možná když budu v té sprše dost dlouho, tak se sebere a odejde sám. Pak mi došlo, že už jsem dospělá a měla bych se tak i chovat. Takže po nahřátí se a umytí jsem se zabalila do ručníku a vešla do pokoje. On už mezitím seděl na posteli a nadšeně si mě prohlížel. Díky té hladince alkoholu se ve mě nakonec zlomilo nutkání ho vyhánět z pokoje. Přece jen, mám pokoj sama pro sebe a mám někoho, kdo by mi ten večer mohl i zpříjemnit. Takže, proč ne?

Zhasla jsem světlo a upustila ručník na zem. Ocitla jsem se opět úplně nahá před cizím mužem, ovšem s pocitem naprosté nadvlády nad nastalou situací. On jen tiše seděl a spaloval mě pohledem. Pomalu jsem k němu přišla a obkročmo si na něj sedla. Začal mě vášnivě líbat a hladit po zádech. Pak mě opatrně položil na postel, rychle ze sebe strhal oblečení a sklonil se nade mě. Na krku jsem cítila jeho horký dech a po sléze i jeho rty. Od krku se pomalu a nenápadně přesouval k mým bradavkám a pak ještě níž. Já si prsty pohrávala s jeho vlasy a užívala jsem si jeho doteky. Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem si takhle užívala předehru a kdy naposledy byl ke mě někdo takhle něžný. Pak jsem mu naznačila, že už chci víc. Pevně mě sevřel v náručí a přitom těžce oddychoval. Na malou chvíli jsem se dostala do ráje. Při sexu byl něžný, ale zároveň se nebál tvrdě přirážet. Vášnivě mě líbal, hladil po zádech, kousal do krku. Přála jsem si, aby pokračoval až do rána. 

Po prosouložené hodince a pár minutách k tomu, když už ležel na posteli úplně oddaný a zničený, jsem se pomalu zvedla a šla si dát druhé kolo do sprchy. Když jsem se snažila potichu vkradnout zpátky do pokoje a zahrabat se do druhé volné postele, chytil mě za zápěstí a přitáhl k sobě. Nechtěla jsem ležet vedle něj, zároveň jsem ale neřekla ne. Do rána jsme se k sobě tiskli na malé posteli a místo spánku a přípravy na nadcházející běh jsme se jen mazlili a povídali si o blbostech, co nás zrovna napadli. Taky jsem podle toho ráno taky vypadala. Nevyspalá, unavená, ale za to luxusně vyšukaná a spokojená. 

Když už bylo po závodě a čekala jsem na nádraží na vlak, on stál jen vedle mě a držel mě za ruku. Zeptala jsem se ho, nad čím přemýšlí. Odpověděl, že přemýšlí nad předešlým večerem. Jen jsem se usmála a neříkala jsem nic. Nebylo co víc k tomu říct. Prostě zase jsem se spustila sebevědomě tam, kde jsem původně nechtěla, nicméně city v tom nebyly. Jenom chtíč. Vlak se z dálky pomalu přibližoval a bylo na čase se rozloučit. On mi sevřel dlaň ještě víc a když jsem se chtěla vzdálit, zase mě přitáhl zpátky k sobě. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Naposledy mě políbil a pohladil po vlasech.

 

,,Proč jsem tě nepotkal dřív?" zeptal se z nenadání.

,,No to já nevím. Proč?" odpověděla jsem.

,,Kdybych tě potkal dřív, už bych tě zval na další rande." řekl poněkud smutně.

,,Kdybys mě potkal dřív, možná bys mě neměl rád a nebo bych se ti nelíbila." odpověděla jsem cynicky.

Chvíli se odmlčel a pak řekl ,,Asi jsem se zamiloval".

,,No to je docela bezvýchodná situace..." dodala jsem ironicky a pomalu začala couvat směrem k vlaku.

Stál na nástupišti a už neřekl nic. Jen mi zamával na rozloučenou, počkal až se vlak začal rozjíždět a odešel. Ten večer mi napsal ještě plno zpráv a skoro ve všech figurovalo slovo ,,kdyby". Kdyby, kdyby, kdyby... brala jsem ty zprávy poněkud s odstupem. V této situaci jsem byla už tolikrát. Opilost, nerozvážnost, sex, zamilovanost. Ne do člověka, ale do té chvíle. Tahle zamilovanost se u mě většinou vytrácí s nadcházejícím ránem a střízlivostí. Navíc, bavíme se tady o ženáči s dvěma dětmi. A jak je všem známo, takové vztahy a románky končí nejvíc tragicky. Takže děkuji nechci, metál za rozvrácení a nebo rozbití rodiny fakt nechci a nepotřebuji. Takže na další jeho zprávy jsem mu už neodpovídala. Až do té doby, dokud mi minulý týden nezačal znovu psát...