Říjen. Měsíc padajícího a tlejícího listí spolu s chladnými mlhavými rány, mnohdy deštivými. Za tmy do práce, za tmy z práce. Nesnáším podzim. Nemám ráda tu vlezlou zimu a ty depresivní šedivé barvy. Marně jsem se dokopávala k tomu vytrvat a jezdit do práce na kole, i když už venku není teplo. Původně jsem se mohla vymlouvat na povodně, protože cyklostezka vedoucí podél řeky nám ze dne na den prostě zmizela. Voda podemlela břehy a vzala s sebou i kus cesty. A po polích v bahně se mi velice jezdit nechce, stejně tak ani po rozpadlé a děravé asfaltce plné stejně frustrovaných řidičů, jako jsem já. Takže proto.
Nějak mi problesklo hlavou že moje máma bude mít koncem měsíce narozeniny. Už pro ni mám připravený parádní dárek. Přeci jen už překročila 50 a čím dál častěji zapomíná. Což o to, zapomnětlivost máme v rodině, určitě to musí být dědičný a s věkem to nemá absolutně nic společného, protože já zapomínám věci instantně už od mala. Prostě zapomínám. Možná za to může to ADHD, na který jsem taky přišla až po třicítce. Taky dobrá story...
S kamarádkou jsem jeden absolvovala ne moc příjemný výlet do Brna. Necítila se poslední dobou dobře, musela změnit zaměstnání (kvůli šikaně na pracovišti) a navíc prodělala potrat, což její psychice taky moc neprospělo. Skončila na Neurolu... a alkoholu. Odvážná kombinace, ale co, proti gustu... Takže sedíme v Brně na klinice a ona upřeně pozoruje zprvu velice nezajímavý plakát ohledně včasné diagnostiky pozornosti u dětí, nebo něco takovýho. Najednou mě chytla za paži a táhla pryč z čekárny, kde jsme strávili přes 20 minut a už už jsem měla pocit, že bude na řadě. V obavách se akorát rychle zeptám, co se děje, že odcházíme a ona mi odpoví ,,jdeme se nechat vyšetřit!". Přišlo mi to strašně vtipný, protože ten její počin absolutně smysl nedával. Že jsem debil, na to přece nepotřebuju papír, s tím jsem se smířila už na základce.
Dojdeme před další dveře, kde nám téměř okamžitě otevírá moc příjemná sestřička. Nejdřív si berou nacionále kámošky, potom moje. Já ještě dodávám, že jsem pouze doprovod a opravdu nepotřebuji žádnou diagnostiku. Tenhle dovětek zřejmě neslyšeli, protože se jen usmívali a přikyvovali s odpovědí, že to nebude trvat dlouho. Co už. Posezení v příjemném křesle a pokec s psychologem nebo psychoterapeutem nebo nevím absolutně kdo to sakra byl a najednou mám v ruce papír, který mi tvrdí, že mám ADHD. Oukej. Dobrý vědět v dospělosti, Kde byl ten papír, když jsem byla na základce a na střední téměř denně poznámkovaná a trestaná za to, že neudržím pozornost déle než 10 minut, že nevydržím sedět v klidu na jednom místě a že zvládnu vyrušovat, i když zrovna píšeme nějakou písemku? Nebyl. Nicméně ty testy jsem měla všechny za 1, byla jsem fakt premiant na základce. Na střední už ne, tam jsem to flákala ale záměrně.
Tak si tak hrdě kráčím s cárem papíru přes celou nemocnici zpátky do čekárny, kde už vyvolávají docela agresivním tónem hlasu příjmení kámošky. Teď se bavím o Naty (nejsem si jistá, zda jsem ji někdy předtím dávala v deníku prostor, tak proto). Vlítla do ordinace, měla jsem 10 minut pro sebe odpovědět na pár otázek na Asku a už byla venku. Jídlo v mekáči, shopping ve Vaňkovce a konečně jedu domů.
Ale zpátky k tomu zapomínání. Takže jsem přesvědčená, že je to prostě dědičný a že to máme v rodině. Hlavně se směju máme, protože vždycky, když řve na mě, že jsem zas něco někde zapomněla, tak pár minut na to ona zapomene, kam si položila třeba telefon. Vtipný. Každodenní denní chleba. Stejně tak jako její věčný komandování, že už si musím přece někoho najít, že to začíná být dost divný. Nemám jí tohle popichování za zlé. Je to pár týdnů, co kolegyně přišly s nápadem si navzájem ukazovat fotky svých vnoučat. No a hádejte kdo jako jediný neukázal žádnou fotku? Přesně. Moje máma. Ten den si pamatuju, dostala jsem večer docela bídu. Její ego to neuneslo, že se nemá čím chlubit. No a moje nervy to taky později toho večera neunesly a musela jsem stáhnout láhev vína. Pak už to byl krásný večer.
Všechny tyhle výčitky stejně tak jako hladina alkoholu v krvi mě přiměly k zamyšlení - fakt je to se mnou až tak tragický? A proč sakra jsem zase tak dlouhou dobu sama? No já vím, protože po rozchodu s toxickým Michalem jsem už vážně začala uvažovat o tom, že být lesba asi bude mnohem lepší. Sice jsme se rozešli už minulý rok v květnu, nicméně od té doby až doteď mi od něj (z milionu neznámých čísel a internetových sms brán) chodí zprávy o tom, jak moc mě miluje, jak moc mu chybím, že pořád jezdí z Prahy na Moravu a jak moc by mě chtěl vidět, jak se změnil a změní a bla bla bla... Absolutně ne! Kolikrát jsem ho prosila, ať si už konečně smaže moje číslo a nechá to bejt. Nic nepomáhá, jen pořád dokola blokovat a blokovat a blokovat. Taky jsem častokrát přemýšlela o všech svých ex a proč jsem se se všema vlastně nakonec rozešla. Ve většině případů to byly toxický vztahy, jednou za to mohla nevěra, jednou to byl spíš jen situationship a jednou to vlastně ukončil pan Božský se mnou jen díky tomu, že mu jedna jeho kamarádka navykládala cosi o tom, že jsem se údajně měla během našeho vztahu tahat ještě s jiným týpkem, což ovšem nebyla pravda, nicméně jemu to i tak stačilo. V tomto případě on prostě hledal úplně cokoliv, aby mě mohl konečně odkopnout.
Přiznávám, že ani já nebyla vzor všech cností. Upřímně? Jsem si 100% jistá, že já sama byla chodící Red Flag. Jedinej zdravej vztah, ze kterého už mohlo být manželství a možná i ty děti, tak ten byl vlastně s Lukem. Jenže ten zemřel při nehodě na motorce. Od té doby jsem prokletá. Ve vztahu a k chování k protějšku mi tohle všechno hodně moc otevřelo oči, nicméně zároveň i příležitost nechat se sebou maximálně vyjebat. Ale o tom zase někdy příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat