Proč nemáš děti?!

 Takže přátelé a věrní čtenáři,

chci Vás všechny co nejvřeleji přivítat v roce 2024! Ano, vím že je březen... No a? 😅

Nový rok jsem započala jako vždy snad milionem předsevzetí. Přestat kouřit ty sladký elektronický cigarety, omezit alkohol, uběhnout maraton, zvládnout do 30 udělat provaz/rozštěp,... No mám toho dost, co chci udělat. Jelikož už mě jen pár měsíců dělí od kulatin, sepsala jsem si takovej svůj seznam životních milníků, kterej chci stihnout, než se přehoupnu přes pomyslný práh dospělosti. Zároveň mohu s hrdostí poprvé v životě oznámit, že se konečně cítím šťastná a naplněná, vím kdo jsem a vím kam směřuji! Hledala jsem se dlouho, ale konečně jsem se našla.

Mé pomyslné štěstí a naplněný život, který chci prožívat od teď až do své smrti mi bohužel začala aktivně bojkotovat rodina, příbuzní a pár přátel. S blížícím se životním milníkem již bohužel čím dál častěji vyvstávají i nemilé a pro mě čas od času dosti citlivé otázky:

Už sis někoho našla?

Kdy se hodláš vdávat?

Ty ještě nemáš děti?

Když jsem tyto otázky slýchávala ve svých 23 nebo 25 letech, smála jsem se tomu. Bylo mi to zaprvé úplně jedno, za druhé jsem si sama sobě slíbila, že rodinu jako takovou (svatba, děti,..) chci založit až teprve dodělám školu, budu mít vlastní bydlení a budu soběstačná. Tehdy jsem nebyla ani jedno. Ovšem dnes už ano. Už mám titul (a mířím výše - Mgr., here we go again!!!), už mám vlastní byt a hlavně už jsem za vodou, co se týče financí. Takže podmínky byly splněny. Jenže...

Od mého posledního nevyvedeného vztahu uplynulo více než 10 měsíců (v květnu to bude rok mého happy single života). Od té doby ne jen že se straním jakýmkoliv vztahům, ale ani je nevyhledávám. Mám svoje zajíčky, kteří mne potěší, když se mi po nocích stýská po doteku, ale vždy spolu s ránem opět odchází. Bez citů, bez emocí. Jde jen o sex. A to mi bohatě stačí. Ostatní holky už jsou v očekávání, budují domov, jsou vdané. Já? No já mám motorku a plnej byt kytek, které ještě neuschly 😂

Co snad horšího, mě to ani nechybí. Já nepotřebuji děti, ani manžela. Jsem šťastná, když můžu na víkend odjet na wellness a nemusím se nikoho doprošovat, ani se nikomu svěřovat kam jedu a kdy se vrátím. Když nechci jet sama, jedu s kámoškou. Když chci pánskou společnost, napíšu svým zajíčkům. A to je celý! Netřeba se nikam dál posouvat... alespoň takhle to teď vnímám já.

Na facebooku jsem našla zajímavou skupinu, ve které jsem se docela vzhlédla - Lituji, že jsem rodičem. Pokud Vás zajímá o čem to je a nechcete si to hledat sami, tak je to stránka, kde píší anonymně nespokojené maminky, které si až s příchodem dětí uvědomily, že vlastně mámy být nikdy neměly. Jsou to kolikrát smutné příběhy, což je reálně děsivé. Myslete si co chcete, ale kolikrát přesně takové pocity zažívám já při představě, že jednou ze mě bude rodič. Proboha, vždyť já ani nemám ráda děti! Výjimku tvoří 10 dní na dětském táboře, kde dělám oddílovou vedoucí, tam do toho samozřejmě dávám všechno, vymýšlím aktivity a hry a smějeme se, děláme šaškárny, děláme všechno. Ale to stačí! Protože moc dobře vím, že pak to skončí a můžu zase domů, ke svým sobeckým potřebám a ke svýmu krásnýmu klidu. Děsím se představy vyměňování plínek a vyvařování obědů a večeří. Nechápejte mě špatně já umím vařit, pro chlapa jsem moc ráda čas od času uvařila, protože jsem ho milovala. Ale nechci to dělat po zbytek svýho života. Prostě nechci být vázaná a zodpovědná. Prostě nechci! Jsem tedy špatná? Proč nemám ty pocity a touhy jako ostatní holky, proč se na tohle netěším? Nevím. A doteď jsem neobjevila nikoho, kdo by mi na tuto otázku dokázal odpovědět.

Od okolí slýchávám ,,neboj se, to přijde!" nebo ,,až je budeš mít, tak si je zamiluješ a nebudeš litovat". Pojďme si přiznat, že tohle jsou ty nejvíce profláknuté lži. Protože ne každý rodič je z dětí nadšený a bohužel ne každé dítě žije a vyrůstá ve šťastné a úplné rodině. I já jsem z neúplné rodiny. Možná i díky tomu se sama zdráhám založit si rodinu vlastní. To riziko je příliš vysoké.

Nejvíce na mě tlačí moje rodina a příbuzní. Kolikrát už je tento nátlak nesnesitelný. Nicméně moji odpověď, že nechci děti a rodinu nehodlá nikdo akceptovat, akorát to stupňuje jejich veškerý nátlak. Mnohdy jsem opravdu ,,mámvpičista", nicméně kolikrát to na mě dolehne víc a mám ze sebe zase akorát výčitky. Pokud se nacházíte ve stejné nebo podobné situaci jako já, nebuďte nešťastný, vytrvejte. Nejsme v tom sami, nejsme divný... je nás víc 😉