V rádiu zrovna hlásili, že už zbývá pouze 5 týdnů do Vánoc. Už jen 5 týdnů! Nemám tento shon před svátkama moc ráda. Proč? Protože jako jedna z mála uznávám vánoční náladu a vše s tím související až v čase Vánoc, tudíž prosím NE dříve než počínaje prosincem. Tudíž každý Listopad v tichosti protrpím a snažím se téměř nechodit do obchodů (což samozřejmě nezvládám, chodím si tam skoro obden pro čerstvé pečivo), abych právě nemusela koukat na rádoby uměle zasněžené regály plné baněk, Santů, sobů, světýlek a stromečků. Je to prostě ujetý, nemyslíte?
Pokud jsem v úvodu nějak naznačovala, že bych třeba trpěla jakousi averzí na Vánoce, tak si zase v klidu sedněte a vychillujte, já jsem milovník Vánoc. No vážně! Čím jsem starší, tím víc se na tyhle svátky a konec roku těším. Co se změnilo? Tak předně to, že jak je člověk delší dobu sám a single, tak konečně pochopí, že nejlepší investice je investice do své maličkosti. A to já si dopřávám celoročně. Dárky k svátku, ke dni dětí, na narozeniny a hlavně na Vánoce, to vše si sepisuju a nakupuju a balám měsíce dopředu a pak v daný den si ten dáreček rozbalím a konečně otevřu. Má to smysl! Pokud si něco koupím, protože se mi to prostě líbí, a zároveň si to hned otevřu a začnu to používat, tak z toho nemám takovou radost, jako když si vědomě koupím nějakou dražší věc nebo něco za větší částku a zároveň vím, že si to otevřu třeba až na narozky. To je pak ta radost a to těšení se dvakrát tak větší. Navíc aspoň člověk naučí sebe sama disciplíně a to sice - trpělivosti!
Takže prosím pěkně, minulé Vánoce jsem to u sebe doma dovedla přímo k dokonalosti tím, že jsem si u vietnamců koupila malej plastovej stromeček, k němu si sehnala baňky, světýlka, všechno. Sama jsem si ho nazdobila, sama sobě jsem pod něj naskládala dárečky a na druhý svátek vánoční (protože na Štědrý den jsem byla u rodičů a na Boží hod se pak celá naše rodina schází u dědy) jsem si je s radostí a sklenkou šampáňa rozbalila. Pokud si teď klepete na čelo, že je to vlastně zbytečný něco zdobit a chystat a že je to práce navíc, radám Vám dobře, zkuste si to! A možná budete mile překvapeni, kolik sami sobě vědomě můžete udělat radosti. A přesně tohle je ta sebeláska, která hodně lidem chybí. I já ji postrádala pěkných pár let. Deprese zapíjela vínem, samotu zajídala zmrzlinou. A k čemu to bylo? Na chvíli mě to náladu zvedlo, to jo, ale dlouhodobě je tento vzorec chování neudržitelný a dřív nebo později vás to stejně dožene, sežvejká a semele.
Samozřejmě, že kupuji i vyrábím dárky pro rodinu i pro přátele, nejsem hamoun. I oni mi dávají krásné dárky. Ale co může být jednoduššího, než vědět, co chci a kde to seženu a zároveň si to sama sobě i nadělím? Aspoň pak můžu předcházet rodinným trapasům v podobě komunikačního šumu, kdy jsou mi naděleny věci, které jsem absolutně nechtěla/nepotřebovala, pak taky věci, o kterých jsem údajně tvrdila, že je chci (tohle pravidelně na mě zkouší naše teta, aby ušetřila čas s hledáním/objednáváním i peníze), no a potom věci, které jsou levnější verze dané věci, kterou jsem chtěla já. Oukej, nebavíme se tady o novým Bávu, ani o počítači za 80 tisíc, o to bych si ani neřekla! Ale třeba o pěkným kabátku nebo o nových botech, o vybavení do kuchyně. Nic z toho nikdy nepřišlo a když už, tak neseděla barva nebo vzor/model/typ. A to už pak radši vzdáte, než všem naokolo vysvětlovat, e jste chtěli to a ono (a nebo jako já předstíráte neskutečné nadšení, aby si dotyční mysleli, že vybrali pro vás to nejlepší). Pokud mohu být ještě detailnější, tak třeba babička z otcovy strany, ke které jezdím spíše jen z povinnosti, protože i můj biologický otec a jeho strana rodiny je (bohužel) stále moje rodina, tak ta mi dává každoročně ,,přebalené dárky". To jsou totiž dárky, které dostala ona od někoho, ale nelíbí se jí. Zároveň, aby nemusela utrácet za vnoučata a pravnoučata, tak ty dárky (většinou jsou to takový ty laciný no name sady šamponů a sprcháčů ze supermarketů) pak zabalí zpátky (ano, ani se neobtěžuje použít nový balící papír) a prostě je pošle dál. Lidé vyznávající minimalismus a zero waste by teď neskutečně jásali. Bohužel, já z toho radost vůbec nemám. Nejpodstatnější důvod je ten, že tím dostávám najevo, že je vlastně ani nezajímám. Nutno konstatovat, že se tam ukážu vždy jen jednou do roka a maximálně jen na pár hodin, takže je samozřejmé, že neví, co mám ráda a co bych chtěla. Než ale dávat za každou cenu něco a ještě v roztrhaným obalu, to radši nechci nic.
Tím se dostávám k jedné docela vtipné historce o tom, proč nenávidím rádoby romantické dary od mužů. Muži, když se snaží dobýt naše srdce, dokáží být velice kreativní. Velice. No a naši pozornost si pak snaží získávat pozváním do kina, na večeři, krásnými gesty a milostnými vzkazy... a taky dary. Hned ze startu utnu jakékoliv pochybnmosti o tom, jestli jsem nebo nejsem namyšlená nevděčná mrcha. Nejsem! Naopak jsem ta, která opravdu dokáže ocenit i sebemenší snahu. A že jsem těch dobyvatelů (i chvilkových) měla nespočet, vím o čem píšu. Jenže jsou věci mezi nebem a zemí ani já už nedokážu vystát a to jsou dárky v podobě erotickýho prádla. Zkouším si marně vzpomenout, kdo to tehdy odstartoval a díky komu jsem začala mít na tohle takovou averzi. Zřejmě s tankistou, ten byl myslím první, kdo mi koupil (k Valentýnu, asi) krajkové, krvavě rudé spodní prádlo. Červená barva mi instantně připomínala pohádku O červené Karkulce, krajkový vzor v podobě květů působil spíše jako model pro postarší dámy, no a nakonec velikost, která byla na světelné míle vzdálená od mých proporcí. Jo. Tak přesně tohle ve mě vyvolal onen dar spolu s náleháním tankisty, ať si to hnedka vezmu na sebe, že ho to rajcuje. S maximálním možným sebezapřením jsem se tedy doplazila neochotně do koupelny a zamkla za sebou dveře. Podprda s košíčky o velikosti anatomicky tvarovaného klekátka pro zahrádkáře spolu s tangáčema velikosti xs ve mě téměř okamžitě vyvolávaly záchvaty paniky a zároveň jsem už přesně věděla, jak muži vnímají ženy a naopak jak ženy vnímají své muže. Což je vlastně super, protože jsem mohla být hrdá na to, jak moc si tankista myslel, že velké mám prsa a zároveň jak maličký je můj zadek. Byla jsem alespoň milisekundu na sebe a své ,,smyšlené proporce" pyšná, a to moc. Ale už jen po přiložení podprsenky na ty moje holky (když jsem ještě stále byla oblečená), kdy by se do každého košíčku v klidu vlezl ještě jeden fotbalovej míč nebo nějaký menší meloun, se mi fakt chtělo berečt, že tohle prostě na sebe nedám a že to celkově nedám.
Po deseti zdlouhavých minutých jsem opět vyšla z koupelny, v ruce držící spodní prádlo, které mi z každou další minutou připadalo víc a víc odpornější. Došla jsem k tankistovi, poděkovala za pěkný dárek a nastalo hrobové ticho. V hlavě prázdno, na jazyku žádná konejšivá slova. Prostě nic. Neměla jsem k tomu co říct. Samozřejmě trapné ticho prostřelila obávaná věta ,,Tobě se ty věci nelíbí, Lolo?" a já jen naprázdno polkla. Poděkovala jsem za krásný dárek, odložila ho na roh postele a tím to pro mě haslo. On mi samozřejmě při odchodu připoměl, že tam ty věci mám a že si je mám vzít s sebou a pak se mu v tom aspoň vyfotit. Sorry, ale ne! Doma to všechno hned letělo do koše. A samozřejmě tankistovi nikdy žádná taková fotka nepřišla. Naštěstí na to celkem brzo zapoměl, že mi něco takového koupil.
Podobný dárek mi pak chtěl kupovat i Mariňák. Toho jsem se snažila předem varovat a ušetřit jemu i jeho peněžence, ale stejně jsem dostala další červené krajkové spodní prádlo včetně saténové košilky s gigantickou mašlí... No scénář byl podobný, i když tady musím přiznat, že velikost docela trefil, ale i tak se mi prádlo vůbec nelíbilo. Takže jsem si to na sebe z donucení vzala jednou, aby byl šťastnej, při sexu to zese hnedka strhala takovým stylem, abych to na sebe už znovu nikdy nemusela oblékat (čti roztrhala jsem to co nejvíce to šlo) a bylo hotovo.
No a poslední takto nezapomenutelný dárek mi dal Michal, když se mě vehementně snažil přesvědčit, že jsem láska jeho života a že k sobě patříme. Od něj to bohužel bylo spíše vyděračské, než romantické gesto a proto jsem se k němu i posléze nepěkně zachovala, aby si to konečně uvědomil, kde že to teda on a já jsme a že žádný vztah prostě není. Byl to můj poslední víkend v Praze, měla jsem ten den konečně po úspěšných státnicích a myslela jsem si, že ten hřejivě epický pocit vítězství, na kterým jsem makala už od roku 2017 (titul Bc.!!!) mi nemůže ten den nic pokazit. Co už jsem ale nějak z hlavy vytěsnila bylo to, že jsem o tom Michalovi napsala a on na mě čekal před školou s kyticí růží. Pak naléhal, že mě vezme na oběd a pak jsem měla jít k němu domů. U něj doma jsem si odskočila se zamknout na chvíli do koupelny a hledat nejbližší vlakový spoj domů. Jakmile jsem otevřela dveře, všimla jsem si na zemi poházených plátků růží, které vedly do ložnice spolu s čajovými svíčkami vyskládanými do tvaru srdce. Jen jsem zakoulela očima a s přetvářkou se smolila k jeho ložnici. Tam byla na posteli (taktéž vystlané plátky růží) plechová dárková krabice a vedle plyšovej lev z Pennáče. Prosím ne! Nedokážete si představit, jak složité je předstírat zájem a nadšení. Není to jako obyčejná přetvářka. V tomto případě opravdu šlo o to dotyčnému nijak neublížit a zároveň nebýt ta ,,bezcitná a nevděčná mrcha". Takže tam váhavě stojím, nic neříkám, radši ani nenavazuji opční kontakt. Nemám k tomu co říct, opravdu ne. Sice miluju plyšáky a v mé ložnici jich najdete dost, nicméně už málokomu dochází, že i ten plyšák má svůj význam nebo spíš tvoří nějakou důležitou vzpomínku/událost v mém životě a proto ho tam mám. Ten plyšovej lev za to chudáček sice nemohl, nicméně pro mě to byla známka toho, že dotyčnej se chtěl pokud možno maximálně zavděčit něčím, čeho si u mě doma všimnul, ovšem už se nezabýval podrobnostmi a ani mi nepoložil otázku Proč?. Byla bych mu to i řekla (ne význam těch jednotlivých plyšáků, ale proč je tam vlastně mám a proč plyšák jako takový pro mě není vhodný dárek), ale nezajímal se dost. Nebo spíš vůbec. Ze začátku se nezajímal vůbec, neptal se, všechno mu bylo jedno, JÁ jsem mu byla jedno! A najednou asi vycítil, že konec se blíží a začíná vymetat bordel z pod koberce. Jenže takhle já nefunguju. Mrzí mě, kolik holek a kolik žen takhle naivně čeká a zoufale prosí o chvíli, jako byla tahle. Že chlap se ze dne na den najednou od základu změní a věci, které dříve nebyly reálně proveditelné teďka záhadně dělá automaticky a ,,rád". No, ale on je nedělá rád. A nebude je dělat odteď už napořád. Věřte mi. Tyhle typy znám, já s nimi žila. A čím jsem starší, tím dříve si sundávám z očí růžové brýle. Existují výjimky povtrzující pravidlo, kdy prostě chlap potřebuje jen ze začátku nějak nakopnout nebo popostrčit a život s ním je od té doby fajn a stává se z něj materiál na ženění. Ale to je pouze jeden z mnoha. Ten zbytek má podle mě nějakou učebnici nebo předlohu, ve které se přesně píše kdy a jak začít u ženské ,,žehlit", protože průser na obzoru je již v dohledu nebo těsně před dopadem. A jamile takové nebezpečí pomine, zase se přepnou do toho laxního mámfpiči módu, kde si pohodlně přežívají do další blížící se katastrofy, kterou již předtím přece úspěšně zažehnali, takže už vlastně vědí jak na to a netřeba nikde nic zdokonalovat. V hlavě ženy tyto intervaly diametrálně odlišně. Kór když zoufale touží po lásce dotyčného člověka. A ona nepříchází. A od okolí slýcháš, jak máš být trpělivá a taky jak nebýt přehnaně domýšlivá a netlačit na pilu, vždyť ono to chce čas a časem to bude všechno krásný... No ale, kdy časem? Za týden? Za měsíc? Za rok... za dva??? Z těchto pohádek už jsem vyrostla. Navíc jsem měla to štěstí poznat muže, který mě skutečně miloval. A ten náš vztah byl úplně jiný. Ano, bylo to složité, hlavně se najít, začít na sobě pracovat, budovat ten vztah společně, odprostit se od myšlenky, že ta prvolásková chemie nikdy nevyprchá a pak teprve objevit tu pravou lásku. Taky, že období vášně a klidu mohou vystřídat období chladu a vzteku. Že všechno vlastně souvisí se vším. Vzdát se té práce je tak jednoduché, dnešní doba tomu dokonale nahrává a najít si někoho jiného je až příliš snadné. Ale vytrvat, vydržet a vybudovat, to už skoro nikdo neumí.
Omlouvám se, nechala jsem se unést myšlenkami. Takže zpátky do Michalovy ložnice. Stojím tam, nic neříkám, snažím se tvářit radostně. Trapné ticho prolomí otázka ,,Tobě se to nelíbí?!". Hluboký nádech, falešný úsměv, oční kontakt ,,Samozřejmě, že se mi to líbí. Ale jsem unavená po státnicích... šťastná, že to ze mě všechno spadlo... chápeš mě, že jo?". Lhaní mi nikdy moc nešlo, ani spouštění generátoru náhodných slov. Takže jsem posbírala myšlenky, činnosti a věci, které jsem stihla za dopoledne a poskládala z toho jednu nevěrohodnou větu. Kupodivu mi to prošlo. Přesunuli jsme se do obýváku, on si spokojeně usedl k počítačí a začal hrát hru. Ani ne po 20ti minutách si balím věci a odcházím, jen letmo ve dveřích prohodím, že už musím na vlak, protože spěchám domů. Nechal mě odejít. Od té doby jsem mu už nenapsala, nezavolala nepřijela za ním. Po týdnu naprosté ignorace z mé strany, kdy se začala projevovat jeho skutečná tvář a osobnost díky smskám typu ,,Takže chápu, nechceš v tom pokračovat, stejně jsem to čekal, takže ahoj a měj se." jsem mu naposledy napsala dost dlouhou zprávu, ve které jsem s klidem a nadhledem napsala všechny věci, které byly ve vztahu špatně. Věci, které jsem dělala špatně já a uvědomovala jsem si je, dokonce jsem se i bza ně omluvila. Pak věci, které se mi nelíbily z jeho strany a na které jsem ho dokonce i v průběhu vztahu upozorňovala a stejně se nic nezměnilo. Napsala jsem to všechno s klidem v duši a bez přehnaných emocí, které jsem v sobě měla ten poslední den, kdy jsem od něj odjížděla a uvnitř sebe věděla, že už je to definitivní konec bez možnosti návratu. Rozchod přes sms je pokrytecký, ano je to pravda. A neexistuje snad jediná adekvátní výmluva, proč se rozejít zrovna tímto způsobem. Nicméně jsem si stoprocentně jistá, že kdybych to chtěla říct ten den z očí do očí, z mé strany by se to neodešlo bez přehnaných emocí, pláče, křiku, křivd a podobných věcí. Zjednodušeně řečeno byla bych přehnaně hysterická. A tomu jsem chtěla předejít. Ten člověk si nezasloužil mě vidět brečet, nestál mi za to. Půl roku práce, energie a citů pro někoho, kdo se začal snažit až teprve na konci a to jen proto, že musel. Ne, díky!
Bude to již skoro 10 měsíců a pořád mi chodí smsky a telefonáty z neznámých čísel, ale vždy od jednoho a toho samého člověka. O víkendech na mě vyčkává před mým domem. Prostě z člověka, který měl svoji hrdost se vyklubal trapnej stalker. Pořád naivně doufá a věří, že si snad uvědomím svoji ztrátu a zase se k němu vrátím, a začneme od nuly. Už mi sliboval, že si pořídíme štěňátko, protože jsem ho přece vždycky chtěla (ale kvůli práci a faktu, že žiju v malým bytě jsem toto sobecké rozhodnutí nikdy neučinila), že se vezmeme a budeme spolu šťastný a uděláme si hafo dětí a bla bla bla... Kde byl ten zápal, když jsme spolu začínali? Nikde. Kde je jistota, že do toho začarovaného kruhu s ním znovu nespadnu? Nikde. Vždyť on sám neví co chce. Šanci dostal, dokonce více než jednu.
Od té doby uplynulo již mnoho dní a já jsem stále single a šťastná 😁 dokonce jsem začala zase cvičit, kdyby Vás to třeba zajímalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat