Onehdy jsem v práci potkala jednoho mého kolegu. Vzhledově typickej ajťák - utlapkaný brýle, rozvrkočený vlasy, nahrbenej, s nikým si toho nic moc nepovykládal. Když jste se ale zadívali pozorněji, začal vám připadat neskutečně roztomilej. Nebo alespoň mě. Bylo na něm vidět, že se svým způsobem snaží do toho našeho (převážně pánského) kolektivu nějak zapadnout, ale díky výše uvedeným rysům se mu to moc nedařilo. Většinou nemám v povaze dělat někomu chůvu, ale jeho mi bylo docela líto. Samozřejmě není můj styl za někým přijít na přímo a dát se do řeči. To vůbec! Setkání musí být nečekané, náhodné a pokud možno nezapomenutelné.
Vyhlídla jsem si, kdy si chodí do automatu pro kafe a nenápadně jsem se tam nachomýtla jen o minutku dříve, než on. Stál za mnou, hleděl do země, nic neřekl. Vytáhla jsem si kelímek z automatu, otočila se přímo k němu a hezky s úsměvem ho pozdravila. Málem chudákovi spadli brýle. Něco zakoktal, obešel mě a začal poněkud splašeně strkat drobné do automatu. K jeho nešikovnosti většina drobných padala spíš na zem, než do toho automatu. Začala jsem se smát a pomohla mu ty drobné posbírat. Upřímně, nečekala jsem, že kdy narazím na tak stydlivého člověka. Když už si teda konečně koupil kávu, nabídla jsem mu, že ho doprovodím na kancl. Po cestě mi toho velice nic neřekl, skoro jsem z něho musela tu konverzaci dolovat... no, lépe asi říci, že to byl spíš jen můj monolog, než nějaká konverzace. Ale začít někde musíte.
Uběhlo pár dní a potkali jsme se zase. Tentokrát neplánovaně z mé strany. Dostali jsme spolu nařízenou služebku do Brna. Takže chudák se mnou musel strávit téměř čtyři hodiny v autě. Světe div se, dokonce i začal mluvit. Nejprve nudné a nezajímavé fakta o práci, posléze o sobě. Konečně se něco dovídám. Vyprávěl mi o tom, jak žije zdravě, jak pravidelně cvičí, jak si se ženou koupili krásný nový byt. Člověk by to do někoho s jeho vzrůstem a postavou ani neřekl... hlavně teda to že cvičí, ale tak nesuď knihu podle obalu, že? Nakonec se z toho vyklubal docela vtipný a zajímavý den. Když jsme se vrátili do kasáren, vyptal si moje telefonní číslo, sebral si věci z kufru a zase odešel.
Následovaly týdny nic nedělání, kdy jsem si k němu čas od času přisedla na obědě nebo se za ním stavila na kafe do kanclu (protože už jsem u něj byla něco jako VIP - normálně k němu nikdo chodit na kafe nemohl), pak zas on chodil za mnou. Kolegyně si mě vtipně dobírala, že spolu už určitě něco máme, když nás všude potkává hlavně spolu. Odvětila jsem, že konkrétně s ním to opravdu u kávy zůstane, spíš jsem pro něho byla vrba než nějaký nový objev. Z těch našich konverzací se postupem času stávaly spíše zpovědnice. Najednou jsem se dozvěděla, že jeho žena je na něj vlastně zlá, že to jejich manželství vlastně vůbec není růžové, že se doma ani nevyspí, protože pořád musí vařit a uklízet a start se o dítě no a hlavně věčně nemá peníze, protože mají se ženou společný účet a kasu drží ona. Oukej, tohle je divný.
Párkrát jsem na internetu četla články o tom, jak partneři sdílí společný účet, dokonce i kolikrát to, že jeden partner ze dne na den všechno sbalil a buďto odešel i s penězi nebo všechno za něco utratil. Nicméně do toho dne jsem si myslela, že se to opravdu děje třeba jednomu páru ze sta. A najednou přímo znám někoho, kdo zažívá podobný problém. Zajímavé, takové životní strasti.
Ale zpátky k ajťákovi. Jedno odpoledne po práci přijal mé pozvání na čaj. Jelikož ten den v práci byl naprosto nepoužitelnej, nic nedělal, chodil jak tělo bez duše a na nikoho nereagoval, chtěla jsem mu zpříjemnit den tím, že mu poskytnu klid a taky dobrý čaj. Poslední dobou jsem čajomil! Vykládali jsme si skoro do půlnoci, úplně jsem ztratila pojem o čase. On očividně taky. Jelikož to měl domů daleko a bylo už fakt pozdě, nabídla jsem mu že může zůstat přes noc. Nic nenamítal. Schoulil se spokojeně na gauči a téměř okamžitě usnul. Já si dala jen rychlou sprchu, zaplula do ložnice. Světe div se, nic se ten večer nedělo. Tyhle naše seance se pravidelně opakovaly v určitých intervalech. Stížnosti na manželku a frustrace se stupňovaly. Zároveň s tím ale mě začínaly docházet konejšivé odpovědi. Když už jsem po čase tohle nekončící stěžování přestala psychicky zvládat (zjistila jsem, že být vrba je skutečně náročné, protože najednou cizí problémy začnou být vaše problémy), navrhla jsem ajťákovi, ať se prostě na čas někam uklidí. Nebo ať navštíví partnerskou poradnu a všechno si se ženou v klidu vyříká. Chvíli tato rada fungovala a dokonce se z jeho povídání i zdálo, že se dává do kupy. Jak šeredně jsem se mýlila.
Takže za prvé - v poradně byli. Jeho žena si stěžovala na něj, že je toho na ní moc a on doma s ničím nepomáhá. Ovšem podle toho co mi říkal on, tak dělá doma snad úplně všechno. Za druhé - jeho žena mu začala zakazovat styk s přáteli, kontakt s jeho vlastní rodinou, prostě všechno. Měl být doma a sedět na prdeli (resp. být jen s ní). Tohle mi připadalo přitažené za vlasy. Dokud mi neukázal od ní zprávy. Podle toho co jsem viděla a četla, ta holka nebyla absolutně normální. Přišlo mi, jakoby měla poporodní deprese nebo snad bipolární poruchu (ve škole jsme měli jeden semestr psychologii a tohle na to docela sedělo). Za třetí - ta holka byla fakt schopná týden po výplatě rozfofrovat všechny jeho peníze (celých 50 tisíc!). Mezi námi - těch vykřičníků už z toho jeho vyprávění předtím by bylo pro mě dost natolik, abych od někoho takového odešla. Ale! Měli spolu dítě, společnou hypotéku a společnou domácnost. To už je docela pozdě se z něčeho takového vyvázat. Když jsem se ajťáka ptala, proč to neskoncoval už dávno, odpověděl mi neskutečně pokryteckou... ne, to ne... spíš asi tou nejzoufalejší větou, kterou jsem kdy v životě slyšela. On sice věděl, že se chová, jak se chová (resp. že to nemá v hlavě v pořádku), ale zároveň nechtěl být sám a mezitím ona s ním prostě chtěla za každou cenu zůstat, takže...
Musela jsem se smát. Tomu nešlo nijak rozumět. Absolutně nijak. Popřála jsem mu ten den hodně štěstí a odešla si dělat svoje věci. Pak jsem se mu pár týdnů vyhýbala a ani nezvedala telefony. Na WhatsAppu mi neustále posílal screeny od ní a fotky svýho prcka. Nebyla jsem paf. Přišlo mi to ujetý.
O pár měsíců později u mě někdo zvonil. Otevřela jsem dveře a vidím ajťáka, jak s sebou táhne bágl plný věcí. Tvrdil, že zažádal o rozvod a že se od ní odstěhoval. No dobře, a co já s tím? No posledně jsem mu naznačovala, že kdyby chtěl, mohl by nějakou dobu bydlet u mě. Sakra! Měla bych si příště rozmyslet, co komu slibuju. Ale tak bylo mi líto ho poslat pryč. Takže jsem najednou měla zase spolubydlícího. A zde se dostávám k tomu, že žít delší dobu sám a mít rád svůj klid je nebezpečné.
Možná mi holky teď dají za pravdu, že doma má každá věc svý místo a všechno je tak nějak na pořádku. Kouzlo ajťáka spočívalo v tom, že čím víc se snažil mě nějak potěšit (např. jeden večer upekl lava cake, další večer mi přichystal šampaňské a bouquet růží), tím víc nepořádku dělal. Kuchyně byla válečná zóna, tam byl od něj věčně bordel. Stejně tak jako lednice byla pořád prázdná (a to jsem co druhý den lítala na nákup). Prostě sečteno a podtrženo, chlap u mě doma mi neskutečně překážel. Samozřejmě je asi rozdíl v tom, když sdílíte byt s někým koho milujete a nebo s kolegou z práce, ale i tak. Najednou jsem si uvědomila, jak mi vlastně bylo samotné dobře.
Jeden večer, když jsem byla posilněná lahví vína, se ke mě v noci v ložnici ajťák přitulil a chtěl mě mazlit. Jelikož jsem měla vypito, mohla jsem to ráno uhrát na nepříčetnost a nebo dělat že si nic nepamatuju a jelikož už u mě pobýval dlouho, začal mě svým způsobem zajímat. Co si budem, předehry jsem už zažila lepší. Chvilkama mi přišlo, jako kdyby byl panic, protože absolutně nevěděl co a jak má dělat. Vzala jsem to do své režie a převrátila ho na záda. I když byla v pokoji naprostá tma, nedalo se přehlédnout jeho zděšený/vyplašený výraz, když jsem si na něj sedla. Ruce měl sevřené na hrudníku, jak kdyby čekal, že se ho chystám snad fackovat. Přišlo mi to vtipné. Začala jsem ho opatrně líbat na krku a na hrudi. Nevydal ze sebe absolutně nic. Pomalu jsem se přesunula níž. Jednou rukou jsem chtěla začít sundávat kalhoty, ale on mě přímo křečovitě sevřel zápěstí. Po chvilce ze sebe vykoktal otázku, jestli to může udělat sám. No samozřejmě. Položila jsem se na záda, on nade mnou a tak nějak neohrabaně se svlékal. Těžce oddechoval, bylo na něm vidět, že jeho milostný život asi moc pestrý nebyl, když ho dokázalo vykolejit tohle. Když měl kalhoty na půl žerdi, nadzvedla jsem se, abych se podívala, co to za poklad nosí v kalhotách. V ten moment mi do očí přistála mazlavá tekutina.
Musela jsem se začít hlasitě smát. Samozřejmě můj náhlý a hlasitý smích zapříčinil zřejmě i to, že ajťák pak již nebyl schopen k žádné další činnosti. Takže tím moje romantika s ním začala a stejně tak i skončila. Potom jsme to zkusili ještě párkrát, pak mi vyznal své city, pak mě začala nahánět jeho šíleně schizofrenní žena a pak jsem mu dala košem.
Byla to jedna docela šílená kapitola a jeden téměř celý šílený rok. Poučení jsem si z toho vzala takové, že prostě jsou věci mezi nebem a zemí, který já jako obyčejný smrtelník vyřešit prostě nedokážu. A čím více se snažím lidem pomáhat a bát na ně milá, tím více se to pak obrací proti mě. Nakonec jsem to byla údajně já, kdo ho odtáhl od rodiny a kdo ho nutil se rozvést s jeho ženou. No a pak jsem to taky byla já, kdo tenhle ,,vztah" ukončil a po tom všem se na něho sprostě vykašlal a nechal ho se plácat samotného jeho už tak zbídačeným životem samotného a opouštěného a zlomeného. Na druhou stranu tenhle příběh nakonec bude mít dobrý konec, jelikož já jsem ta zlá a ajťák se potom odstěhoval kamsi za Brno, tam potkal krásnou slečnu, která měla stejně velký okuláry a kukadla jako on a byla stejně ujetá jako on, takže nebojte, pohodička, ona se ho vesele ujala, sdílí společný fotky na Instagramu a jsou spolu neskutečně šťastný. Já sama sobě asi můžu poblahopřát, že jsem to vydržela s klidem snášet tak dlouho a když už nic, tak já byla zřejmě tím počátečním impulzem jeho životní změny k lepšímu. Koneckonců, asi nebýt mě, v tom jeho nefunkčním manželství by tiše trpěl asi doteď.
Žádné komentáře:
Okomentovat