Třicítka na krku

 Zní to jako kliše, když pokaždé začínám skoro tou samou frází, ale rok s rokem se sešel a zase je čas Vám o sobě dát vědět, že ještě žiju a že ještě pořád jsem asi marná. I když, co si mám vlastně představit pod slovem marná? Jak vlastně v dnešní chaotické a přecitlivělé době měříme úspěch?

Kdybych teď a tady měla ukončit svůj život (nebojte, nenaznačuju sebevraždu, ani nic takovýho - prostě chci navodit takovou tu melancholickou atmosféru), hrdě bych prohlásila, že stálo za to ho prožít. Nejde o to, že byly chvíle, kdy jsem sama sebe fakt nenáviděla a pak ty další chvíle, kdy jsem zas nenáviděla ostatní. Ale sečteno a podtrženo, všechny ty krpy a aféry, bezesný noci, alkoholový noci, noci ve strip klubu, noci venku a všechno to ostatní - to všechno byly užitečné lekce. Dá se říct, že asi díky všem těm lekcím jsem našla samu sebe. Udělalo to ze mě lepšího člověka? Určitě ne, já nejsem pro nikoho vzorem, spíš jsem sbírka životních omylů (ale i to se počítá).

S příchodem obáváné leč nevyhnutelné 30 si začínám pokládat otázky, za který bych se ještě pár let zpátky normálně sama zfackovala. Třicítka jako taková mě osobně připadne jako opravdu nechutnej věk. Proč? No tak narovinu jo, jsme staří. Berte to jak chcete, ale do třicítky byl svět pořád růžovej a nezávaznej a takovej, no já nevím, prostě nikdo ode mě nic moc neočekával a to bylo vlastně dobře. V hlavě si každý ráno vyhledávám s naprosto panickou hrůzou šedivý vlasy. Moje tělo mi říká, že už jsem dosáhla milníku. Kolem očí a na čele se začínají ukazovat první vrásky. Nehledě na to, že každej v práci mne neosloví jinak, než ,,paní". Za to bych zabíjela. Samozřejmě kolegyně v práci od rána do odpoledne vytahují fotky svých ratolestí a každodenně pořádají dlouhé kávové dýchánky o tom, čí dítě je hezčí a kdo co včera: rozbil, řekl, neřekl, udělal, neudělal,... ten seznam by snad neměl konce. Kde jsem já? Kdekoliv jinde. Nikdo mě nepřinutí tam s nima sedět. Proto jsem vždy měla radši čistě pánský kolektiv. Pánové totiž většinu času na svý děti jenom nadávají a ulevují si od všedních nesnází ze svojí drahou polovičkou. To se člověk aspoň dozvídá vtipné historky a zajímavé informace o tom, co všechno se reálně doma hrotí/řeší a nebo naopak vůbec neřeší.

Možná to byla moje zoufalost a možná to byla jen zvídavost (přikláním se k té druhé variantě), že jsem si loňskou zimu zaplatila víkendový pobyt na Akci pro nezadané. O co jde? Je to víkend, kde se sleze banda mnohdy zoufale osamělých, jindy rozvedených lidí s naivní představou o tom, že se ten víkend s někým novým seznámí a navážou na nádherný vztah, který potrvá až do smrti. No a proč jsem tam jelá já? Předně chci podotknout, že pořadatel těchto akcí byl na fotkách neskutečně sexy, takže pro mě asi jeden z důvodů, proč se jet podívat osobně. Za druhé se akce konala na jedné nejmenované horské chatě v Krkonoších a já prostě miluju hory, což bylo také součástí víkendového pobytu - procházka po horách.

Začalo to celkem nevinně. Jelikož byl sraz na chatě plánovaný na pátek večer (bylo to v prosinci) a bylo nám vřele doporučováno využít ,,spolujízdy s někým" z důvodu malého parkoviště, začala jsem vypisovat snad všem, zda někdo nejede z Moravy. Světe div se, všichni účastníci zájezdu byli pražáci. Pecka! Takže v pátek jsem si v práci musela vzít volno, protože nikdo z pražských nebyl ochoten čekat na holku z Moravy, která se doprdolí do metropole až kole čtvrté večer, ještě k tomu vlakem a pak další 2 hodiny v autě, než bychom dorazili na místo. Dostala jsem ultimátum - buďto to stihnu do druhé odpolední, nebo si mám jet třeba autobusem. Začátek romantickýho víkendu. Ale v pohodě, nabalila jsem věci, dojela jsem na čas a hnedka schůzka s prvním členem tohoto víkendu mě tak nějak uvědomila v tom, že jsem se zcela jistě dostala tam, kde jsem doufala, že se v životě nedostanu. Mezi odpadlíky (čti zoufalce). Jak to specifikovat - no tak určitě jsou vám známy ty rádoby seznamky na Facebooku, že? No a tam nejčastěji a nejvíce publikují příspěvky hlavně takový ti dotyční... víte co? Radši to nebudu rozebírat, protože když teď tak nad tím přemýšlím, mým úmyslem nebylo nikoho urazit a tahle věta a taky ta předchozí věta tomu tak nějak protiřečí, takže prostě si to představte! 😄

No v autě jsem se ho samozřejmě doptávala na určité věci - hlavně mě teda zajímalo, jestli jede taky poprvé, jak se o té akci dozvěděl, proč tam vůbec jede, no celkově takový křížový výslech. Vyklubal se z něj téměř pravidelný (daloby se říci skoro kmenový) účastník, který na tyhle akce dojíždí už 6 let. Sakra! Šest let objíždíš akce s nadějí, že tam třeba někoho potkáš. Zamyslela jsem se nad sebou, jak jsem kdysi úplně zoufale toužila po tom někoho milovat, s někým být. A součástí tohoto zoufalství bylo i snižování mých standardů. A kdo čtete můj blog od prapůvodních začátků, tak víte. Ostatní si to můžou jít zpětně pročítat. Ale zpátky k tomu víkendu.

Takže jsme dojeli na chatu, vyhodím si bágl z kufru a jdu na recepci se ubytovat. Recepce byla jako součást místního baru, kde už seděl zbytek účastníků, kteří přijeli před námi. Hrstka čtyřícátníků a padesátníků (převážně mužů), kteří upírali svůj zrak přímo na mě. Nechci se vychloubat, ale přísahám že ten den jsem se cítila jako nejžádanější holka. Už jen ty pohledy přítomných mužů mne ujišťovaly v tom, že by pro moji náklonnost byli ochotni udělat téměř cokoliv. Usedla jsem si k jedné starší dámě, která seděla u stolu sama a přehrabovala se ve fotoalbech. Samozřejmě jsme se hned seznámily, objednala jsem si víno a hned začala i expozice těch fotoalb. Byly to fotky z minulých akcí. Oukej, takže přehodnocuji situaci, přijela jsem na tábor pro dospělý. Nemám a neměla jsem pro to tehdy jiné pojmenování. Všichni tam jezdí pravidelně, pořadatel pro ně chystá různé venkovní i vnitřní aktivity, v noci se tam čas od času pije, hraje na kytaru a zpívá, no a hlavně ti tam každej řekne, že už se těší na další akci...

Mezi všemi těmi účastníky přišel jeden a nebudu to nijak obkecávat, byla tam chemie. Ale téměř okamžitý jiskření. Byl stejně maličkej jak já, možná o trošku menší, měl delší vlasy a bradku. A co teprve ty jeho krásný, temný oči. No a navíc původem Slovák, co bydlí v Praze. Pozoroval mě celý večer. Vždycky jsem se k němu a jeho skupince nenápadně připletla jen díky tomu, že oni byli něco jako VIP (kuřáci) a chodili ven na soukromé seance a já se svou jednorázovou elektronkou jsem se tvářila jak velká holka a chodila s nima. Dostala jsem se alespoň hned do povědomí. No a první večer byl seznamovací, takže alkohol pojď mi. Pánové, včetně toho jednoho, mě začali zvát na panáky slivovice (což je v čechách mnohdy vzácné a nedostatkové zboží) a aktivně jsem to zapíjela vínem. Předtím jsem měla od alkoholu delší pauzu, ale i tak jsem se držela obstojně. Vydržela jsem (jako hrdá moravanda) až do konce, dalo by se říct že jsem tam ten bar zavírala. Ten večer jsme se rozlízali do pokojů každej sám. Další den už od rána následovaly různé akce... seznamovací akce. Společný výlet, společný focení, nějaké to promlouvání do duše jak se chovat ve vztahu a proč (neříkám nic, docela jsem se nad tím zamýšlela a ve spoustě věcí měl pravdu), pak společný oběd v horské restaurací a zpátky na chatu. S mým nový objevem jsme se ten den drželi docela u sebe, pořád jsme si měli o čem povídat. Jelikož jsme na chatu dorazili s časovým předstihem a nikdo další tam ještě nebyl, využila jsem šance a svedla ho ve společných sprchách. Bylo to rychlé, vášnivé, neskutečné. Ze sprch jsem vybíhala jen obalená ručníkem s věcma v náručí. Můj pokoj byl až na druhém konci chodby, ale naštěstí si mě nikdo nevšímal. Měla jsem takovej nostalgickej pocit, jako když jsme se se spoluřačkou plížily za klukama na koleji a nesměly nás u toho vidět vychovatelky.

V neděli po snídani už jsem odjížděla domů. Nutno podotknout že z toho víkendu jsem si odnesla opět mnoho zajímavých poznatků. A jeho číslo. Jmenoval se Michal. Psali jsme si celé týdny, párkrát jsem za ním přijela do Prahy, chvilku to i vypadalo, že by z toho mohl být vztah, ale nakonec jsem z toho radši vycouvala. Nevím přesně co, ale nějaký ten zvláštní pocit a moje předtucha bylo příčinou toho, že jsem tento románek raději utnula. Michal pak sice pořád vypisoval a vyvolával a prosil mě, ať mu dám šanci a dalších milion sladkých řečiček, ale prostě ne. Hlava mi říkala ne, srdce mi říkalo ne, nebyl jediný důvod tenhle náš víkendový románek nějak dál popotahovat.

Jak jsem již zmínila v úvodu, třicítka věk je fakt na houby. Poslední dobou mám pocit, že větší radost mi udělá koupit si nové vybavení do bytu nebo novou kytku, než někde vysedávat na baru a hledat si protějšek. Poslední dobou jsem zastáncem toho, že pokud někde ten pravý opravdu je, tak si mě ve správný čas a na správném místě prostě najde. Nevěřím a ani nevlastním žádné seznamovací aplikace. Důvod? Jsem stará škola a věřím na lásku na první pohled. Lidé by se měli potkávat a seznamovat tam někde venku a ne přes appku a pomocí fotek. Smysl toho románku s Michalem byl ten, že i když to nebylo nic výjimečného a netrvalo to déle než jeden víkend, tak jsme se prostě potkali zrovna na té akci (čirou náhodou) a já mohla zase po delší době cítit to jiskření a tu chemii, kdy se dva lidé poznají a sblíží. A o tyhle pocity nechci přijít, stejně tak jako se nechci spoléhat na Tinder nebo Badoo, že mi seženou ženicha. Pořád věřím tomu, že si ho snad zvládnu najít sama.