Do třicítky nedaleko

No do háje! Další rok. Pročítám si svoje staré zápisky z deníku. Vracím se zpátky v čase a přemítám nad tím, jaká jsem bývala a jaká jsem teď. Opravdu to chcete vědět? V klidu, jsem pořád stejná... a pořád single.

Nuže,  do kulatin mi zbývaj necelé 2 roky. To není zas tak moc času. Vdaná ani těhotná jsem nestihla být, zato ovdovělá už ano. Místo chlapů jsem si našla zálibu v ochucených elektronických cigaretách. Ty mi sice orgasmus nepřivodí, nicméně mě ani nezklamou. Tančit už chodím jen nárazově, na starý kolena jsem si teď koupila batoh, hamaku, plynovej hořák a ešus, no a začala jsem cestovat po horách. Jeseníky, Krkonoše, prostě kam mě vlak doveze. Upřímně? Mám pocit, že se pořád hledám. Ale byli byste na mě pyšní. Asi fakt jdu do sebe. Nebo si to aspoň myslím.

Tak předně přátelé, počínaje říjnem si konečně oficiálně můžu před jméno připisovat ty dvě nanicovatý písmenka... Bc. Lolita! Sama sobě jsem nevěřila, že to kdy dotáhnu do konce. Mnohem silnější je, že ve studiu jsem se rozhodla ještě pokračovat a teď budu dalších 10 let honit titul Mgr. Předpokládám, že to dřív nebude. Jsem totiž optimista.

No a co muži? A co sex? A co alkohol? Já vám ani nevím, hele. Dostala jsem se do věku, kdy je všechno hrozně na hovno. Všechny moje kámošky (moji vrstevníci/moje věková kategorie) už jsou vdaný, mají děti, mají manžela, staví dům, apod. To znamená, že když chci zakalit, musím si to s nima plánovat nejlépe měsíc dopředu a nejlépe jen na jedno odpoledne, protože ony stejně věčně nemůžou. Nebo spíš mají už jiný zájmy, svoje zájmy, no a mezi ty zájmy už bohužel víkendové akce nepatří. Takže jsem na všechno zůstala sama.

Jsou dny, kdy mě neskutečně mrzí, že mě byly tyto požitky sebrány (v den, kdy se mi zabil snoubenec). Taky už jsem toužila po rodině, po dětech, postavit dům, zasadit strom, usadit se, žít jen pro jednoho muže a pro svý ratolesti. Nebylo mi přáno. Někteří by to mohli definovat jako že osud tomu chtěl jinak. Já na osud nevěřím. Je to bullshit! Doteď jsem to byla já, kdo se rozhodoval co a jak bude dál.

Abych nebyla pořád jen depresivní, tak se pochlubím svými dosavadními úspěchy. Po 7 letech jsem konečně získala titul Bc. Koupila a zrekonstruovala jsem si vlastní byt. V práci mě povýšili a vydělávám (když nepočítám ještě strip) přes 40k měsíčně.  Mám vlastní auto a motorku. Nejsem na nikom závislá. Bere se jako pozitivum i to, že už umím docela dobře vařit? :-)

Takže s koncem roku, když se na za sebe ohlédnu, můžu být na sebe právem hrdá. Dokázala jsem to. Přežila jsem další rok. Co na mě čeká ten příští? Sama nevím. Cítím v kostech nutkavou potřebu cestovat. Po Česku a i do zahraničí. Poprvé v životě nějaká jiná touha přebíjí moji neukojitelnou chuť na sex a na víno. Asi stárnu...