Pondělní tragikomedie

Týden začal pro mě velmi radostně a pozitivně a tak tomu doufám zůstane až do další neděle. Venku už je jasné, že zima skončila (už bylo na čase). Na stromech jsem zahlédla kvést kočičky a na zahradě nám už vyrašily tři sněženky. Vítej zpět živote! Doma teď skoro nebývám, proč taky, když je venku se konečně začalo příjemně oteplovat? V práci jsem konečně naplno začala fungovat. Spíš bych řekla, že už jsem se asi konečně rozkoukala, přesně vím co a kde mám dělat, co je mojí náplní práce, s klukama na četě vycházím až moc dobře, takže jo, tady je to taky skvělý. A co škola? Heh. Vlastně zítra jedu do Prahy na zkoušku. Trošku jsem se tomu věnovala, ale ruku na srdce, je mi to jedno, jak to dopadne. Když se to povede, bude to skvělé, protože pak už bude stačit jen dopsat bakalářku a jít na státnice. Pokud to nevyjde, nepředpokládám, že by mi dovolili znovu opakovat ročník a proto mám v záloze druhou školu, soukromou školu, která bude takovou mojí pojistkou. Ten obor se mi líbí, takže bych se na něj docela i těšila. Výuka probíhá navíc intenzivně každou sobotu (báj, báj volné víkendy, ale tak stejně bych je asi nevyužila plnohodnotně), takže to bude pro mě přeci jen asi lepší, protože z toho učení nevypadnu.

---

Rande s Mariňákem zase nevyšlo. Opět jsem to od něj čekala. Lákala jsem ho na hotel a on měl tisíc výmluv, proč tam zrovna nemůže jít. Nakonec z něj vylezlo, že by bylo lepší, kdybychom se sešli až někdy příští týden. To jako vážně? Byla jsem naštvaná. Pořád jsem na něj naštvaná. Když sakra nemá zájem, má to napsat rovnou a né mě tady chlácholit a slibovat. Napsala jsem mu, že až bude mít skutečně zájem se sejít, ať se laskavě ozve. Byl z mé zprávy poněkud vyděšený, nicméně sorry kámo. Dobře ti tak. Ty se chováš jak spratek, ne já... Stejně mám pocit, že ho tahle naše známost brzy přestane bavit. Jsem zvědavá kdy.

Přípravy na ples vrcholí. Konečně se mi dnes povedlo sehnat poslední lístek pro Andu. Hrozilo totiž, že na ples půjdu jen já s panem L. a to by byla katastrofa. Anda je záruka toho, že pan L. nic nezkusí. Nebude moct. Protože jsem nám třem zamluvila společný pokoj. V sobotu se pak chystá velká párty s lidičkama z KZP. Oujé! To zas bude akce! Přislíbili nám účast i naši instruktoři (takže přijde i mariňák, muhehe), o to víc se tam těším. Bude to divoký, bude to šílený, bude to drahý, ale po dlouhé době to bude zase super se super lidma a bude hooooodně alkoholu. Něco jak moje oslava narozenin, z té si skoro nikdy nic nepamatuji.

Do budoucna plánuju rozšířit své psaní o lechtivé povídky. V hlavě jich mám dost, jen je musím dostat na blog. Docela se na to těším, jen teď nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Vypracovala jsem si na papír seznam úkolů - mých cílů a taky data, do kdy ty cíle chci splnit. Je to skvělá motivace pro mě a pro mou hlavu. Konečně nemyslím na blbosti a díky budování kariéry se ženu vpřed, vím co chci a vím kdy to budu mít. Vztahy odsouvám na vedlejší kolej. Jak jsem se již přiznávala v komentářích, tak po rozchodu s Mattem jsem ztratila zájem o to se vázat. Zhnusilo se mi to nebo spíš jsem se zklamala z toho očekávání, že to bude nádherný. Nyní jsem opět bohém, mám své kontakty, kteří mě pravidelně vyhledávají, se kterýma si rozumím a máme si co říct (máme stejné touhy a choutky) a s nimi se teď stýkám a trávím s nimi večery. Víc zatím nechci. Stejně dokud nebude nové bydlení, tak je bláhové něco takového rozjíždět a plýtvat energií jiným směrem. Konečně znám cestu a začínám naplno žít.

V jako jeden velký omyl

Víte, jak jsem se vám v pátek chlubila tím, že nic dělat nebudu až do neděle a pak si k večeru sednu nad bakalářku a možná i nad učení? No tak tomu z části i bylo. Ale jen z části. V sobotu ráno mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Kdo proboha má potřebu mi vyvolávat v sobotu a ještě k tomu ráno?! Zvedla jsem telefon a zůstala jen mlčky hledět do stěny.

---

,,Ahoj Lolo. Jak se máš? Dlouho jsem se neviděli..."

,,Sakra Matte, kdes vzal moje číslo?!"

,,Vzpoměl jsem si, že jsi mi ho kdysi napsala na ubrousek a já ho později někam založil. A hádej co? Zase jsem ho našel."

,,Tak co chceš? Nemám ti co říct."

,,Přijeď za mnou. Aspoň na jeden den. Něco pro tebe mám."

,,Nech si zajít chuť. Mezi náma je konec."

Odhodila jsem telefon. S Mattem jsem se viděla na posledy snad někdy koncem léta a na ty dny nemám ty nejlepší vzpomínky (viz. články Jsi na to sama). Byl to vztah, kterej vlastně nikdy vztahem ani nebyl. On mě měl jen pro své sexuální uspokojení a já ho měla jenom abych nebyla sama. Zoufale jsem toužila po lásce a v něm jsem se zhlédla, jako ve svém vytouženém partnerovi. Trvalo dlouho, než jsem z toho vystřízlivěla a byla to nejedna probrečená noc a nejeden durch mokrý polštář. Takže jo, mám do konce života na co vzpomínat (i když bych raději zapoměla).

Po chvíli přemýšlení mi ale došlo, že mi Matt ještě něco dluží. Respektive já mu ještě dlužím. On mě omluvu, hodně mých věcí, které jsem od poslední návštěvy s ním u něj nechala na pospas a dost mi ty věci chybí... no a já jemu dlužím pořádnou ránu pěstí. Věřte nebo ne, po obědě už jsem seděla ve vlaku s velkým, ale prázdným batohem (na ty moje zapomenuté věci). Ten výlet za ním byl skvělý a přitom hrozně nepříjemný. Ty známá místa, ty nádherná známá místa, ta příroda, to okolí, to všechno tam co jsem milovala a jeden z mnoha důvodů, proč jsem se tam každý víkend tak moc těšila. Musela jsem si utřít slzy při vzpomínkách na to, kolik času jsem tam prožila.

Matt mě sice pil krev už hodně dlouho, ale to místo byl můj druhý domov. Tam jsem si vždy připadala, jako bych tam patřila. Takže když jsem vystoupila z vlaku a zhluboka se nadechla, najednou ze mě všechny smíšené pocity spadly. Zase jsem byla doma. Od nádraží jsem se prošla pěšky až k obchodnímu centru, kde jsme se měli s Mattem sejít. Chtěl mě vyzvednout na nádraží, ale to jsem odmítla. Bylo mi jasný, kam by to směřovalo.

Setkali jsme se v kavárně. Seděl tam u rohového stolu v krásně nažehlené košili z vysokým líměčkem a vlasy jako vždy na divoko rozrhnuté do čela. Typická klučičí postava z anime, jestli mě chápete. Nevinně se na mě podíval a usmál se. Třásly se mi kolena. Po takové době a po tom všem... pořád k němu něco cítím? Usedla jsem na židli a ani jsem se neusmála. Nestál mi ani za pozdrav. Jen jsem tam seděla a mlčky ho pozorovala, co udělá.

,,Sluší ti to."

,,Děkuji."

,,Chyběla jsi mi."

,,Ty mě ne."

,,Pořád mi chybíš Lolo."

,,Tohle na mě neplatí..."

Zvednul se od stolu, přistoupil ke mě a podal mi nádhernou růži. Na tváři jsem cítila žár, to jak jsem se začala červenat. Najednou mu jdou i laciné gesta? Nikdy před tím jsem od něj kytici nedostala. Ani blbou čokoládu, ani přání k narozeninám... a najednou to jde, že?

Nakonec se mu povedlo se mnou navázat nezávaznou konverzaci. To napětí ve mě a ten vztek vyšuměl pryč a konečně jsem se trochu uvolnila. Dala jsem si svůj oblíbený čaj, pak ještě jeden a pak bylo na čase se přemístit dál. Nechtěla jsem se nechat úplně zlákat, proto jsem v nestřeženém okamžiku napsala těhulce. Ta je naštěstí pro každou špatnost, takže se k nám ihned připojila. O těhulce jsem vám už dříve jistě psala, jenže tenkrát ještě pod jménem Janka. Od doby co se nechala zbouchnout od bůhví koho a uvrtala se do vztahu s klukem, o kterém na 100% vím, že není biologický otec dítěte, jsem jí dala novou přezdívku.

Prošli jsme město skrz na skrz a nakonec skončili v mém oblíbeném moc dobře známém baru. Zprvu jsem si dala jen nealko pivo, potom deci vína. Bylo tolik věcí, které jsem těhulce před Mattem potřebovala říct. Tak nějak otevřeně si na Matta postěžovat, ale zároveň ho donutit, aby u toho byl a musel to taky poslouchat. No povedlo se. Tvářil se dosti provinile.

Z deci vína se najednou stal litr, do toho mi od vedlejšího stolu někdo přihrál vodku s red bullem a pak už si pamatuji jen smích, pouliční lampy a cestu k Mattovi domů.

Sakra, sakra, sakra! Zarazila jsem se ve futrech vstupních dveří. Dál už ani krok, to si radši zaplatím hotel! Cítila jsem, jak mě Matt tlačí do zad a jak mi ruce pomalu sklouzávají. Ale no tak! Na to ti kašlu! V nesřežené chvíli mě Matt chytil za ruku a zatáhl do chodby. Neochotně jsem si odložila kabát a boty a pomalu se pídila do pokoje. Naštěstí pro mě tam pořád byli dvě postele...

Hned jsem do jedné skočila a zakryla se dekou. Není blbej, tohle moje gesto moc dobře zná. Vzal deku a začal ji ze mě sundávat. Zatáhla jsem a vyškubla mu ji z ruk. Nedám se, na to zapomeň. Možná jsem opilá, ale blbá nejsem. Bitva o deku a místo na posteli trvalo ještě snad další dvě hodiny. Pak to konečně vzdal. Halelujá! Mohla jsem v klidu usnout.

Ráno mě probudilo pískání konvice. Vzduchem se vířila nádherná vůně čerstvě zalitého čaje. Vykoukla jsem z pod peřiny. Matt stál naproti mě a v ruce můj (můj!!!) hrnek s čajem. Tvářil se tak mile a nevinně, až jsem měla chuť ho praštit. Co to mělo večer znamenat?! Nic mi na to neřekl, jen mlčel a podal mi čaj. Rozhléda jsem se po pokoji. Bylo to, jako kdybych nikdy neodjela. Všechny ty věci byly pořád na stejném místě. Prostě takový zlý pocit, jaky se tady čas zastavil. Jako bych se vrátila zpátky do rozepsaného příběhu. Bylo mi smutno. Přiznávám, Matt mi čas od času hodně scházel. Ale byl to parchant, tak proč mi po něm bylo smutno? Nevěřícně jsem se na něj podívala a přemýšlela jsem, kde byla chyba.

Pomalu ke mě přišel a vzal mě za ruku. Postavila jsem se a on mě něžně objal. Rozplývala jsem se mu v náručí. Asi byla chyba sem jet. Nebo jsem to chtěla? Myšlenky ve mě si navzájem protiřečily... chvilkama jsem si připadala, že mám poruchu osobnosti. Po objetí následoval něžný polibek, pohlazení po tváři, šeptání do ucha,... a tři hodiny toho nejkrásnějšího sexu. Ani se mi nechtělo odjíždět. Chtěla jsem to znovu a znovu. Jako bych nikdy neměla dost. Pravda, nikdy jsem s Mattem neměla dost.

Najednou jsem zase stála na poloprázdném nádraží a vyhlížela přijíždějící vlak, který mě měl odvézt domů. Otočila jsem se směrem ke schodišti a viděla Matta, jak mi mává na rozloučenou. Zamávala jsem mu taky a nastoupila do vlaku. Nasadila jsem si sluchátka do uší, pustila hudbu a zavřela oči... nemyslela jsem na nic jiného, než na posledních pár hodin. Přitom jsem se nevědomky štípala do ruky. Tak nějak jsem doufala, že tohle byl jen slastný sen, ze kterého se za chvíli probudím. Ale bohužel, byla to hořká skutečnost.

Už ať je pondělí!

Konečně je pátek! Už jsem se bála, že se víkendu nedočkám. Počasí (alespoň u nás na Moravě) mě přímo vybízí k tomu trávit co nejvíce času venku. Pravdou je, že bych víkend měla věnovat hlavně studiu a přípravě na státnice. Realita je ovšem taková, že už teď je mi jasný, že si k tomu sednu možná až v neděli večer… pokud vůbec si k tomu sednu. Jsou teď jiné věci, které mám v merku a které si chci užívat z plna hrdla (nejsem zrovna životní vzor, ale co, nesuďte mě).

---

Dnes jsem z práce utekla ještě před obědem, abych si mohla udělat výlet do Prahy. Podala jsem si totiž přihlášku na další výšku (jen tak pro jistotu). Takže z práce jsem běžela rovnou na vlak a vlakem pak skoro 4 hodiny cesty do našeho hlavního města (ať žijí ČD!). Skoro celou cestu jsem prospala. Vždy to tak dopadá, když někam delší dobu cestuju. Aspoň mi to rychleji uteče.

Moje první dojmy ze soukromé školy? No, je vidět, že je placená. Takové luxusy se na státních školách a jiných vzdělávacích institutech jen tak nevidí. Možná tak na Karlovce a i ta má podle mě co dělat. Heh. Hned u vchodu mě nasměrovali na studijní oddělení, kde se konal ,,přijímací pohovor". Netrvalo to nijak dlouho, šlo spíše o formalitky, aby to nevypadalo, že Vás tam má každej na háku, hlavně když jim budete sypat nemalé peníze za každý odchozený semestr. V duchu jsem se smála a zároveň přemýšlela, jak to sakra asi bude probíhat další tři roky. Hned ze startu mě ujistili v tom, že se s volnýma víkendama můžu rozloučit, jelikož výuka probíhá každou sobotu (max. 2 volné víkendy za semestr a to není jisté). Takže báj, báj volný čase a víno. A tak celkově báj, báj soukromej živote, protože co nestihnu přes týden, tak budu dohánět v pátek a nebo v neděli. Nedej Bože, jestli nás pošlou někam na vojenské cvičení na týden nebo i déle. To zkapu úplně. Ale co - titul k práci potřebuju, přes to nejede vlak! Byla bych ho už i měla, kdybych si to ke konci nepodělala… nebo se to nepodělalo? Jedno z toho, ale můžu si za to sama.

Ale jo, prostě se mi zase vrátí školská léta a kdo ví? Možná (určitě) zas potkám nové tváře a zase si rozšířím obzory, partu přátel a možnosti se s někým pořádně opít. Takže úderem čtvrté odpolední jsem už seděla ve vlaku a byla na cestě domů. Díky wi-fi ve vlaku jsem mohla i předstírat, že se učím a makám na té bakalářce. V mezičase mi psal pan L. a taky Mariňák. S panem L. momentálně neřeším nic jiného než náš ples armády. Na jiná témata se odmítám bavit. Je pravda, že od doby, co se mi stal ten úlet se všemi možnými způsoby snaží, abychom si to zopakovali. Jasně jsem mu řekla, že ne. On mě přemlouvá, abych změnila názor… jo, o tom si nech zdát brouku. Jako by nestačilo, že s ním jdu na ten ples.

S Mariňákem jsme si psali skoro celou noc. Už jsem se neptala na to, co se to s ním tehdy stalo, že už se mi neozval. Teď je teď. A jsem z něj až moc hotová než abych se pídila po tom, jak to s ním vlastně je. Jsem hladová a prahnu po mužském těle. Když se mi nabízí mužský jako je on, samozřejmě tím neopovrhuji. Jelikož víkend každý budeme trávit jinde, předběžně jsme se domluvili na pondělí. Ach jo, už ať je pondělí… Na nic jiného se tolik netěším, jako na to, až ho zas uvidím. Je pravda, že kolikrát přemýšlím o tom, že mi dluží vysvětlení za jeho mlčení, ale ten chtíč ve mně to posléze přebije. Takže se vsadím, že i kdybych měla sto chutí se ho na něco zeptat, bude stačit jeden jediný dotyk a vem to všechno čert.

Nový den

Dnes ráno jsem vstávala s úžasnou náladou. Ne, opravdu! Včerejší noc jsem strávila přemýšlením a skoro jsem nespala. Převalovala jsem se na posteli a hleděla do stropu. Pohltila mě sebelítost a výčitky svědomí. Na druhou stranu jsem byla strašně ráda, že jsem si díky napsanému článku včera trochu upustila páru a tak nějak se mi i ulevilo. Asi se vážně dějí zázraky, protože ještě včera večer po jedenácté se mi na telefonu rozsvítil displej a na něm příchozí mail. Neznámo proč moje vedoucí práce nemohla spát a tak mi napsala ohledně mé bakalářky, co by bylo fajn udělat a na co se mám zaměřit a že vše bude v pořádku a všechno to spolu zvládneme. Bylo to znamení nebo jen shoda náhod? Navnadila mě. Mé myšlenky se v momentě otočily úplně jiným směrem a v hlavě se mi začal rýsovat plán. Čím více jsem nad sebou přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že tak zle na tom vlastně ještě nejsem a že se zcela jistě blízká na ty nejlepší časy. Ukázala jsem sama sobě cestu, kudy dál! A někdy cesta, může být Váš cíl...

---

I když jsem probděla skoro celou noc, vstala jsem ráno svěží a plná energie. Naházela jsem věci do tašky a běžela do práce. Dnes opravdu mile překvapilo i počasí. Sluníčko mě přímo vybízelo jít ven a něco dělat. Takže jsem uklidila kancl, srovnala si věci ve skříni a v mezičase posedávala u šálku čaje a učila se. Vše bylo najednou tak snadné! Takhle příjemně a bezstarostně jsem se necítila už dlouho. Uvědomila jsem si, že se svými problémy nemůžu bojovat ani jim utéct. Je potřeba je vyřešit. A já už přišla na to jak.

Po obědě při návratu na kancl mi v kapse zavibroval telefon. Zastavila jsem se, abych se podívala, kdo to je. Jako první mě napadl pan L. (poslední dobou mi píše skoro denně), protože jsem s ním domluvená, že mě příští pátek bere na ples (a přísahám, že to bude jen ples, nic víc!). Ovšem tohle nebyl on.

,,Ahoj zlato, jak se máš?"

,,Já myslela, že jsi na mě zapoměl."

,,Na tebe nikdy, jen jsem teď neměl vůbec čas. Chci ti to vynahradit."

,,Ani ses mě nezeptal, zda chci já..."

Rychle jsem strčila telefon zpátky do kapsy a utíkala za klukama, kteří postávali před vchodem a vyhlíželi, kde jsem se zapoměla. Rychle jsem vběhla dovnitř aniž bych cokoliv řekla, vyběhla schody do patra a namířila si to rovnou k nám. Usadila jsem se do židle a znovu vytáhla telefon z kapsy. Psal mi Mariňák. Po tak dlouhé době jsem nevěřila, že se ještě ozve. Ani já se neozvala, nestál mi za to už jenom proto, že mi ze dne na den zmizel ze života a ani mi nechtěl říct proč. Párkrát jsem zkusila navázat s ním kontakt, ale bez úspěchu.

,,Dej mi ještě šanci. Prosím! Vždyť víš, jak moc tě chci!" byla jedna z posledních zpráv, která mi přišla na telefon v čase, než jsem stihla doběhnout z venku zpátky na kancl.

,,Proč jsi se mi neozval?"

,,Nemohl jsem, bylo toho moc."

,,Lžeš mi..."

,,Tobě nikdy!"

Odvrátila jsem pohled a zahleděla se ven z okna. Tak nějak jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Ten chlap mě přitahoval, opravdu moc... Ale ta nejistota ve mě se s tím chtíčem dosti přela. Bylo asi na čase vyložit karty na stůl.

,,Někoho máš, že ano?" zeptala jsem se.

,,Věděla jsi to?"

,,Jo, měla jsem tušení."

,,Ale bez tebe nemůžu být. Už mi moc chybíš."

,,Znáš pravidla hry! Pokud je v tom přítelkyně, tak do toho nejdu! Tyhle věci nedělám..."

,,Vím o tobě a o panu L. Napsal mi, co se stalo. Jemu šanci dáš a mě ne? To není fér."

Zatraceně! Práskla jsem telefonem do stolu. Hold chlapy byli, jsou a budou drbny, tohle už se asi nezmění. Ale že se zrovna tímhle úletem pan L. pochlubí a ještě k tomu všemu přímo Mariňákovi, tak to už je něco! A aby to bylo ještě zajímavější, tak pan L. neví, že spím s Mariňákem. Jen si spolu dopisují ohledně práce a tak. V takové šlamastice jsem se ocitla poprvé. Styděla jsem se za to. Ale když už je to venku, co s tím nadělám. Musím to příjmout jak to je.

,,Nevím, co ti pan L. psal, ale bylo to jinak, než si myslíš."

,,No určitě. A proto jsi přijala i jeho pozvání na ples, že?"

,,Co ode mě chceš?"

,,Chci tebe. Dej mi ještě jednu šanci, no tak!"

,,Tyhle věci nedělám, není to správný!"

,,Kvůli mě. Jen kvůli mě."

Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak moc jsem ho chtěla zase vidět, ale zapřela bych vše, proti čemu jsem byla vždy proti. Bylo to jako by vás někdo natlačil do kouta. Už jsem neodepisovala...

Práce skončila, naskočila jsem do auta a jela domů. Venku bylo cítit jaro, tak jsem vzala psy a šla s nima na dlouhou procházku. Nádherně jsem si provětrala hlavu. Po příchodu domů jsem se schovala ve svém pokoji a přemýšlela, co dál. Telefonu jsem se obloukem vyhýbala. Udělala jsem si večeři, šla se vykoupat a co dál? Seděla jsem na posteli a telefon měla přímo před sebou. Nemohla jsem se podívat... nechtěla jsem se podívat! Sakra proč musí mít přítelkyni?! Vždyť jí vlastně vůbec neznám - nevím ani jak vypadá, ale dost by mě to zajímalo. Jistě to bude milá a pěkná ženská, i když ji neznám. Vůči ní to přece taky není fér. A tohle je hra jen pro dva. Nahlas jsem si povzdychla a zabořila hlavu do polštáře.

Nakonec jsem se rozhodla. Vzala jsem neochotně telefon do ruky, projela pohledem všechny nepřečtené zprávy od Mariňáka, zhluboka se nadechla a odepsala mé rozhodnutí...

,,Tak kdy se uvidíme?"

To bych to nebyla já

Omlouvám se za delší odmlku. Poslední dobou jsem zralá akorát na to jít ráno do práce, po práci do fitka a z fitka do postele. Nebo na mě přišla lenivost? Jedno z toho. Potřebovala jsem si uspořádat věci v hlavě. Už toho bylo na mě moc a pomalu jsem se dostávala do slepé uličky. Stres, práce, škola, rodina - to vše mě drží svázanou a já cítím, jak se ta smyčka pomalu ale jistě utahuje. Přestávala jsem dýchat. Potřebovala jsem se těch starostí zbavit a co víc - potřebovala jsem plán.

Můj život je zatím jeden velký chaos. Lítám z místa na místo, snažím se všeho dosáhnout, ale realita je taková, že momentálně nemám nic. Možná tak jednou do měsíce výplatu. Začnu asi hezky postupně...

---

Takže dnes na téma škola. Pořád se motám v kruhu, ze kterého není úniku. Proč ještě nemám výšku hotovou? Sama nevím. Chyba je jistě ve mě, o tom žádná! Z minulého roku mi zbyla jedna nedodělaná zkouška a jedna nepovedená bakalářka. Na zkoušce pracuji už měsíc... resp. snažím se na ni připravit a mít ji konečně za sebou. Ale? Nejde to. Čeká mě už druhý pokus a já v hloubi duše cítím, jak zase bezradně sedím nad testem a přemýšlím, co si zoufalstvím počít. Ne, že by byla těžká, vždyť je to předmět, který mi přijde velice zajímavý. Ale ten test je těžký. Vždy, když si k němu sednu, tak zpanikařím a nejsem schopná na nic odpovědět. Jakmile začnu panikařit, všechny myšlenky se mi smíchají dohromady a to už pak nenapíšu správně vůbec nic. A co se týče bakalářky, tak tady jsem pro taky úplně vyhořelá. Moje vedoucí práce už odmítá se mnou nadále komunikovat, neustále se jí nelíbí osnova práce, no a po vědeckých či odborných zdrojích ani památka (mou druhou nejnavštěvovanější stránkou na internetu je od minulého prosince Web of Science). Výhodou a zároveň nevýhodou dálkového studia na VŠ bylo, že po nás nikdy nic nechtěli. Jen jsme si odseděli přednášky, přišli na zkoušku a hotovo. Nicméně nás ale nepřipravili ani na to, jak psát kompilační a vědecké práce. A to je ten problém.

Nechci se zde vymlouvat na to, že mě tohle nikdo neučil. Nicméně když už mi ani vedoucí práce není schopná pomoci a pořád se spoléhá na to, že jí jednoho dne předložím odborný text hodný budoucího bakaláře bez toho, aniž bych věděla jak na to, tak se zatraceně plete. A tohle jsem jí psala už několikrát...

Co z toho pro mě vyplývá? Denně s sebou do práce tahám noťásek a scripta. Ve volných a tichých chvílích (když zrovna v kanceláři nikdo není nebo po mě nikdo nic nechce) se snažím učit a po večerech (když zrovna nejsem ve fitku) zase dohledávám odborné články do bakalářky. Do toho všeho jsou zde ještě domácí povinnosti. Nemám ani doma chvilku klidu, pořád se někde něco děje. Já nic nestíhám a z té vší neschopnosti mám akorát depku. Jak z toho ven? Nechám toho...

Ano, hodně z Vás se teď možná i chytá za hlavu, proč sakra toho nechat těsně před cílem. Víte proč? Protože já ten cíl pořád nikde nevidím. Jen si prodlužuji tu tunu starostí a povinností, kvůli kterým nemám čas na jiné věci, které bych ráda zvládla. Stojím na místě a nedělám vlastně nic. A lepší, než nedělat nic, je vzdát se toho, co Vás drží na místě. V mém případě je to škola... alespoň v tuto chvíli.

Pro letošek jsem si dala za cíl dodělat aspoň tu zkoušku (když ne bakalářku) a pokud to půjde odložit státnice o další rok, tak pak se 100% zaměřím na psaní bakalářky. Protože tohle dohromady v kombinaci s prací prostě nezvládám. Pokud mi studium ukončí, mám zadní vrátka a to sice další bakalářský obor, který mne oslovil a dokonce se mi bude hodit i při zaměstnání. Takže jsem si již podala i novou přihlášku na jinou školu. Tahle je sice soukromá (čti placená), ale je to záruka toho, že za ty prachy se vám vyučující budou intenzivně věnovat a titul máte téměř jistý. I když při mém štěstí... Kdo ví, o čem Vám tady budu psát za další tři roky :-D

Pro dnešek asi se stěžováním si končím. Mrzí mě, že nemám čas na psaní a přitom sedím u PC skoro denně. Je to můj jedinný způsob relaxace. Můžu to ze sebe všechno vykřičet a zároveň si tím hodně ulevit... i mé hlavě se trochu uleví. Tak zase zítra!

Až vyjde slunce

Dnešek byl pro mne velice příjemný, nicméně i velmi smutný den. Nemusela jsem ráno vstávat brzy do práce a konečně po 4 dnech jsem se i vyspala, takže nálada i energie se mi trochu vrátily. Uvařila jsem si do hrnečku čaj, vzala psy a šli jsme se projít. Nikdy jsem si nevšimla, jak jsou zimní rána krásná. Sluneční paprsky se odráží od čistě bílého sněhu a celá krajina jasně září. Stromy mají sice monotóní barvy, ale díky kontrastu se sněhem vytvářejí dokonalou harmonii barev, která lahodí mým očím. A to ticho. Když ráno brouzdám lesem a neslyším vůbec nic. Ani les. Pouze praskavý zvuk sněhu, který se mi bortí pod nohama. Čím to, že jsem tyto věci předtím nebyla schopná vnímat? Když se nad tím zamyslím, tak na světě je tolik věcí, které bych chtěla udělat, nebo ještě alespoň jednou zažít. Mít tu poslední možnost a klid v duši, že jsem na nic nezapoměla...

---

V noci jsem hodně přemýšlela. Jaké to asi je za duhovým mostem? A kdybych věděla, kolik času mi zbývá, dokázala bych ho smysluplně využít? Jaký je to pocit odejít bez rozloučení? V hlavě mi tyto otázky kolují pořád dokola a nedokážu se jich zbavit. Je to tím sletem událostí posledních dnů. Mám z toho všeho strach. Ráda bych si o tom s někým promluvila, ale není kdo by mě vyslechl. Chodíme kolem sebe po domě a přitom se všichni tváříme, že se nic neděje. No přáli bychom si, aby se nic nedělo. Tak asi proto mám strach. Člověk se bojí toho, co má přijít. Nevím kdy se to stane a ani nevím, jak se s tím vším vyrovnáme. Bude to těžké, už teď je to těžké. Ale kdo s tím co zmůžeme? Jsme jen lidé.

Všichni pořád dokola mluví o tom, že člověk musí mít chuť žít a nevzdávat se. Ono se o tom asi lehce mluví, ale hůř se koná. Jak můžeme vědět, co dotyčný je nucen denně prožívat? Když se obáváte dalšího dne - ne proto, že byste měli snad strach ze smrti, ale proto, že ta bolest v vás už je nesnesitelná? Nebo když už jste úplně bezmocně odsouzeni k pobytu na lůžku?

Smrt je prý děsivá. Já nesouhlasím. Musí být nádherná. Za předpokladu, že už nemáte co ztratit a jste připraveni jít dál... za ten duhový most, kde už žádné starosti všedních dní neexistují a ta bolest je pryč a vy jste opět volní. Je to tak. Musí to tak být.