Dnešek byl pro mne velice příjemný, nicméně i velmi smutný den. Nemusela jsem ráno vstávat brzy do práce a konečně po 4 dnech jsem se i vyspala, takže nálada i energie se mi trochu vrátily. Uvařila jsem si do hrnečku čaj, vzala psy a šli jsme se projít. Nikdy jsem si nevšimla, jak jsou zimní rána krásná. Sluneční paprsky se odráží od čistě bílého sněhu a celá krajina jasně září. Stromy mají sice monotóní barvy, ale díky kontrastu se sněhem vytvářejí dokonalou harmonii barev, která lahodí mým očím. A to ticho. Když ráno brouzdám lesem a neslyším vůbec nic. Ani les. Pouze praskavý zvuk sněhu, který se mi bortí pod nohama. Čím to, že jsem tyto věci předtím nebyla schopná vnímat? Když se nad tím zamyslím, tak na světě je tolik věcí, které bych chtěla udělat, nebo ještě alespoň jednou zažít. Mít tu poslední možnost a klid v duši, že jsem na nic nezapoměla...
V noci jsem hodně přemýšlela. Jaké to asi je za duhovým mostem? A kdybych věděla, kolik času mi zbývá, dokázala bych ho smysluplně využít? Jaký je to pocit odejít bez rozloučení? V hlavě mi tyto otázky kolují pořád dokola a nedokážu se jich zbavit. Je to tím sletem událostí posledních dnů. Mám z toho všeho strach. Ráda bych si o tom s někým promluvila, ale není kdo by mě vyslechl. Chodíme kolem sebe po domě a přitom se všichni tváříme, že se nic neděje. No přáli bychom si, aby se nic nedělo. Tak asi proto mám strach. Člověk se bojí toho, co má přijít. Nevím kdy se to stane a ani nevím, jak se s tím vším vyrovnáme. Bude to těžké, už teď je to těžké. Ale kdo s tím co zmůžeme? Jsme jen lidé.
Všichni pořád dokola mluví o tom, že člověk musí mít chuť žít a nevzdávat se. Ono se o tom asi lehce mluví, ale hůř se koná. Jak můžeme vědět, co dotyčný je nucen denně prožívat? Když se obáváte dalšího dne - ne proto, že byste měli snad strach ze smrti, ale proto, že ta bolest v vás už je nesnesitelná? Nebo když už jste úplně bezmocně odsouzeni k pobytu na lůžku?
Smrt je prý děsivá. Já nesouhlasím. Musí být nádherná. Za předpokladu, že už nemáte co ztratit a jste připraveni jít dál... za ten duhový most, kde už žádné starosti všedních dní neexistují a ta bolest je pryč a vy jste opět volní. Je to tak. Musí to tak být.
Žádné komentáře:
Okomentovat