Víte, jak jsem se vám v pátek chlubila tím, že nic dělat nebudu až do neděle a pak si k večeru sednu nad bakalářku a možná i nad učení? No tak tomu z části i bylo. Ale jen z části. V sobotu ráno mi zazvonil telefon s neznámým číslem. Kdo proboha má potřebu mi vyvolávat v sobotu a ještě k tomu ráno?! Zvedla jsem telefon a zůstala jen mlčky hledět do stěny.
,,Ahoj Lolo. Jak se máš? Dlouho jsem se neviděli..."
,,Sakra Matte, kdes vzal moje číslo?!"
,,Vzpoměl jsem si, že jsi mi ho kdysi napsala na ubrousek a já ho později někam založil. A hádej co? Zase jsem ho našel."
,,Tak co chceš? Nemám ti co říct."
,,Přijeď za mnou. Aspoň na jeden den. Něco pro tebe mám."
,,Nech si zajít chuť. Mezi náma je konec."
Odhodila jsem telefon. S Mattem jsem se viděla na posledy snad někdy koncem léta a na ty dny nemám ty nejlepší vzpomínky (viz. články Jsi na to sama). Byl to vztah, kterej vlastně nikdy vztahem ani nebyl. On mě měl jen pro své sexuální uspokojení a já ho měla jenom abych nebyla sama. Zoufale jsem toužila po lásce a v něm jsem se zhlédla, jako ve svém vytouženém partnerovi. Trvalo dlouho, než jsem z toho vystřízlivěla a byla to nejedna probrečená noc a nejeden durch mokrý polštář. Takže jo, mám do konce života na co vzpomínat (i když bych raději zapoměla).
Po chvíli přemýšlení mi ale došlo, že mi Matt ještě něco dluží. Respektive já mu ještě dlužím. On mě omluvu, hodně mých věcí, které jsem od poslední návštěvy s ním u něj nechala na pospas a dost mi ty věci chybí... no a já jemu dlužím pořádnou ránu pěstí. Věřte nebo ne, po obědě už jsem seděla ve vlaku s velkým, ale prázdným batohem (na ty moje zapomenuté věci). Ten výlet za ním byl skvělý a přitom hrozně nepříjemný. Ty známá místa, ty nádherná známá místa, ta příroda, to okolí, to všechno tam co jsem milovala a jeden z mnoha důvodů, proč jsem se tam každý víkend tak moc těšila. Musela jsem si utřít slzy při vzpomínkách na to, kolik času jsem tam prožila.
Matt mě sice pil krev už hodně dlouho, ale to místo byl můj druhý domov. Tam jsem si vždy připadala, jako bych tam patřila. Takže když jsem vystoupila z vlaku a zhluboka se nadechla, najednou ze mě všechny smíšené pocity spadly. Zase jsem byla doma. Od nádraží jsem se prošla pěšky až k obchodnímu centru, kde jsme se měli s Mattem sejít. Chtěl mě vyzvednout na nádraží, ale to jsem odmítla. Bylo mi jasný, kam by to směřovalo.
Setkali jsme se v kavárně. Seděl tam u rohového stolu v krásně nažehlené košili z vysokým líměčkem a vlasy jako vždy na divoko rozrhnuté do čela. Typická klučičí postava z anime, jestli mě chápete. Nevinně se na mě podíval a usmál se. Třásly se mi kolena. Po takové době a po tom všem... pořád k němu něco cítím? Usedla jsem na židli a ani jsem se neusmála. Nestál mi ani za pozdrav. Jen jsem tam seděla a mlčky ho pozorovala, co udělá.
,,Sluší ti to."
,,Děkuji."
,,Chyběla jsi mi."
,,Ty mě ne."
,,Pořád mi chybíš Lolo."
,,Tohle na mě neplatí..."
Zvednul se od stolu, přistoupil ke mě a podal mi nádhernou růži. Na tváři jsem cítila žár, to jak jsem se začala červenat. Najednou mu jdou i laciné gesta? Nikdy před tím jsem od něj kytici nedostala. Ani blbou čokoládu, ani přání k narozeninám... a najednou to jde, že?
Nakonec se mu povedlo se mnou navázat nezávaznou konverzaci. To napětí ve mě a ten vztek vyšuměl pryč a konečně jsem se trochu uvolnila. Dala jsem si svůj oblíbený čaj, pak ještě jeden a pak bylo na čase se přemístit dál. Nechtěla jsem se nechat úplně zlákat, proto jsem v nestřeženém okamžiku napsala těhulce. Ta je naštěstí pro každou špatnost, takže se k nám ihned připojila. O těhulce jsem vám už dříve jistě psala, jenže tenkrát ještě pod jménem Janka. Od doby co se nechala zbouchnout od bůhví koho a uvrtala se do vztahu s klukem, o kterém na 100% vím, že není biologický otec dítěte, jsem jí dala novou přezdívku.
Prošli jsme město skrz na skrz a nakonec skončili v mém oblíbeném moc dobře známém baru. Zprvu jsem si dala jen nealko pivo, potom deci vína. Bylo tolik věcí, které jsem těhulce před Mattem potřebovala říct. Tak nějak otevřeně si na Matta postěžovat, ale zároveň ho donutit, aby u toho byl a musel to taky poslouchat. No povedlo se. Tvářil se dosti provinile.
Z deci vína se najednou stal litr, do toho mi od vedlejšího stolu někdo přihrál vodku s red bullem a pak už si pamatuji jen smích, pouliční lampy a cestu k Mattovi domů.
Sakra, sakra, sakra! Zarazila jsem se ve futrech vstupních dveří. Dál už ani krok, to si radši zaplatím hotel! Cítila jsem, jak mě Matt tlačí do zad a jak mi ruce pomalu sklouzávají. Ale no tak! Na to ti kašlu! V nesřežené chvíli mě Matt chytil za ruku a zatáhl do chodby. Neochotně jsem si odložila kabát a boty a pomalu se pídila do pokoje. Naštěstí pro mě tam pořád byli dvě postele...
Hned jsem do jedné skočila a zakryla se dekou. Není blbej, tohle moje gesto moc dobře zná. Vzal deku a začal ji ze mě sundávat. Zatáhla jsem a vyškubla mu ji z ruk. Nedám se, na to zapomeň. Možná jsem opilá, ale blbá nejsem. Bitva o deku a místo na posteli trvalo ještě snad další dvě hodiny. Pak to konečně vzdal. Halelujá! Mohla jsem v klidu usnout.
Ráno mě probudilo pískání konvice. Vzduchem se vířila nádherná vůně čerstvě zalitého čaje. Vykoukla jsem z pod peřiny. Matt stál naproti mě a v ruce můj (můj!!!) hrnek s čajem. Tvářil se tak mile a nevinně, až jsem měla chuť ho praštit. Co to mělo večer znamenat?! Nic mi na to neřekl, jen mlčel a podal mi čaj. Rozhléda jsem se po pokoji. Bylo to, jako kdybych nikdy neodjela. Všechny ty věci byly pořád na stejném místě. Prostě takový zlý pocit, jaky se tady čas zastavil. Jako bych se vrátila zpátky do rozepsaného příběhu. Bylo mi smutno. Přiznávám, Matt mi čas od času hodně scházel. Ale byl to parchant, tak proč mi po něm bylo smutno? Nevěřícně jsem se na něj podívala a přemýšlela jsem, kde byla chyba.
Pomalu ke mě přišel a vzal mě za ruku. Postavila jsem se a on mě něžně objal. Rozplývala jsem se mu v náručí. Asi byla chyba sem jet. Nebo jsem to chtěla? Myšlenky ve mě si navzájem protiřečily... chvilkama jsem si připadala, že mám poruchu osobnosti. Po objetí následoval něžný polibek, pohlazení po tváři, šeptání do ucha,... a tři hodiny toho nejkrásnějšího sexu. Ani se mi nechtělo odjíždět. Chtěla jsem to znovu a znovu. Jako bych nikdy neměla dost. Pravda, nikdy jsem s Mattem neměla dost.
Najednou jsem zase stála na poloprázdném nádraží a vyhlížela přijíždějící vlak, který mě měl odvézt domů. Otočila jsem se směrem ke schodišti a viděla Matta, jak mi mává na rozloučenou. Zamávala jsem mu taky a nastoupila do vlaku. Nasadila jsem si sluchátka do uší, pustila hudbu a zavřela oči... nemyslela jsem na nic jiného, než na posledních pár hodin. Přitom jsem se nevědomky štípala do ruky. Tak nějak jsem doufala, že tohle byl jen slastný sen, ze kterého se za chvíli probudím. Ale bohužel, byla to hořká skutečnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat