Dnes ráno jsem vstávala s úžasnou náladou. Ne, opravdu! Včerejší noc jsem strávila přemýšlením a skoro jsem nespala. Převalovala jsem se na posteli a hleděla do stropu. Pohltila mě sebelítost a výčitky svědomí. Na druhou stranu jsem byla strašně ráda, že jsem si díky napsanému článku včera trochu upustila páru a tak nějak se mi i ulevilo. Asi se vážně dějí zázraky, protože ještě včera večer po jedenácté se mi na telefonu rozsvítil displej a na něm příchozí mail. Neznámo proč moje vedoucí práce nemohla spát a tak mi napsala ohledně mé bakalářky, co by bylo fajn udělat a na co se mám zaměřit a že vše bude v pořádku a všechno to spolu zvládneme. Bylo to znamení nebo jen shoda náhod? Navnadila mě. Mé myšlenky se v momentě otočily úplně jiným směrem a v hlavě se mi začal rýsovat plán. Čím více jsem nad sebou přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že tak zle na tom vlastně ještě nejsem a že se zcela jistě blízká na ty nejlepší časy. Ukázala jsem sama sobě cestu, kudy dál! A někdy cesta, může být Váš cíl...
I když jsem probděla skoro celou noc, vstala jsem ráno svěží a plná energie. Naházela jsem věci do tašky a běžela do práce. Dnes opravdu mile překvapilo i počasí. Sluníčko mě přímo vybízelo jít ven a něco dělat. Takže jsem uklidila kancl, srovnala si věci ve skříni a v mezičase posedávala u šálku čaje a učila se. Vše bylo najednou tak snadné! Takhle příjemně a bezstarostně jsem se necítila už dlouho. Uvědomila jsem si, že se svými problémy nemůžu bojovat ani jim utéct. Je potřeba je vyřešit. A já už přišla na to jak.
Po obědě při návratu na kancl mi v kapse zavibroval telefon. Zastavila jsem se, abych se podívala, kdo to je. Jako první mě napadl pan L. (poslední dobou mi píše skoro denně), protože jsem s ním domluvená, že mě příští pátek bere na ples (a přísahám, že to bude jen ples, nic víc!). Ovšem tohle nebyl on.
,,Ahoj zlato, jak se máš?"
,,Já myslela, že jsi na mě zapoměl."
,,Na tebe nikdy, jen jsem teď neměl vůbec čas. Chci ti to vynahradit."
,,Ani ses mě nezeptal, zda chci já..."
Rychle jsem strčila telefon zpátky do kapsy a utíkala za klukama, kteří postávali před vchodem a vyhlíželi, kde jsem se zapoměla. Rychle jsem vběhla dovnitř aniž bych cokoliv řekla, vyběhla schody do patra a namířila si to rovnou k nám. Usadila jsem se do židle a znovu vytáhla telefon z kapsy. Psal mi Mariňák. Po tak dlouhé době jsem nevěřila, že se ještě ozve. Ani já se neozvala, nestál mi za to už jenom proto, že mi ze dne na den zmizel ze života a ani mi nechtěl říct proč. Párkrát jsem zkusila navázat s ním kontakt, ale bez úspěchu.
,,Dej mi ještě šanci. Prosím! Vždyť víš, jak moc tě chci!" byla jedna z posledních zpráv, která mi přišla na telefon v čase, než jsem stihla doběhnout z venku zpátky na kancl.
,,Proč jsi se mi neozval?"
,,Nemohl jsem, bylo toho moc."
,,Lžeš mi..."
,,Tobě nikdy!"
Odvrátila jsem pohled a zahleděla se ven z okna. Tak nějak jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Ten chlap mě přitahoval, opravdu moc... Ale ta nejistota ve mě se s tím chtíčem dosti přela. Bylo asi na čase vyložit karty na stůl.
,,Někoho máš, že ano?" zeptala jsem se.
,,Věděla jsi to?"
,,Jo, měla jsem tušení."
,,Ale bez tebe nemůžu být. Už mi moc chybíš."
,,Znáš pravidla hry! Pokud je v tom přítelkyně, tak do toho nejdu! Tyhle věci nedělám..."
,,Vím o tobě a o panu L. Napsal mi, co se stalo. Jemu šanci dáš a mě ne? To není fér."
Zatraceně! Práskla jsem telefonem do stolu. Hold chlapy byli, jsou a budou drbny, tohle už se asi nezmění. Ale že se zrovna tímhle úletem pan L. pochlubí a ještě k tomu všemu přímo Mariňákovi, tak to už je něco! A aby to bylo ještě zajímavější, tak pan L. neví, že spím s Mariňákem. Jen si spolu dopisují ohledně práce a tak. V takové šlamastice jsem se ocitla poprvé. Styděla jsem se za to. Ale když už je to venku, co s tím nadělám. Musím to příjmout jak to je.
,,Nevím, co ti pan L. psal, ale bylo to jinak, než si myslíš."
,,No určitě. A proto jsi přijala i jeho pozvání na ples, že?"
,,Co ode mě chceš?"
,,Chci tebe. Dej mi ještě jednu šanci, no tak!"
,,Tyhle věci nedělám, není to správný!"
,,Kvůli mě. Jen kvůli mě."
Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak moc jsem ho chtěla zase vidět, ale zapřela bych vše, proti čemu jsem byla vždy proti. Bylo to jako by vás někdo natlačil do kouta. Už jsem neodepisovala...
Práce skončila, naskočila jsem do auta a jela domů. Venku bylo cítit jaro, tak jsem vzala psy a šla s nima na dlouhou procházku. Nádherně jsem si provětrala hlavu. Po příchodu domů jsem se schovala ve svém pokoji a přemýšlela, co dál. Telefonu jsem se obloukem vyhýbala. Udělala jsem si večeři, šla se vykoupat a co dál? Seděla jsem na posteli a telefon měla přímo před sebou. Nemohla jsem se podívat... nechtěla jsem se podívat! Sakra proč musí mít přítelkyni?! Vždyť jí vlastně vůbec neznám - nevím ani jak vypadá, ale dost by mě to zajímalo. Jistě to bude milá a pěkná ženská, i když ji neznám. Vůči ní to přece taky není fér. A tohle je hra jen pro dva. Nahlas jsem si povzdychla a zabořila hlavu do polštáře.
Nakonec jsem se rozhodla. Vzala jsem neochotně telefon do ruky, projela pohledem všechny nepřečtené zprávy od Mariňáka, zhluboka se nadechla a odepsala mé rozhodnutí...
,,Tak kdy se uvidíme?"
Žádné komentáře:
Okomentovat