Původně měl být název článku ,,Další pondělní tragikomedie", ale to už by bylo dost ohraný. A napsat do názvu článku ,,Pondělní tragédie" by bylo trošku klišé. Víte co? Podle mě je vědecky dokázaný, že nejvíc věcí se po*** právě v pondělí... Proč? No, heh. Nevím jak začít.
Po nic nedělání o víkendu jsem plynule navázala na nic nedělání přes týden. Teda ne v práci, tady jsem makala jak fretka a byla za to štědře odměněna. Kluci se do mě navezli hned ráno, protože nefungovala rychlovarná konvice a oni si nemohli uvařit kafe. Chudáci. Taky jsem řvala jak pes, protože já si zas nemohla uvařit čaj. Tak to ne toto!
Odpoledne se mi povedlo zavrtat se na štábu a tam jsem se přehrabovala v papírech až do půl třetí. Vcelku pohodový pracovní den, tak proč sakra řeším tragické pondělí?!
V neděli dopoledne jsem na svůj Facebook sdílela song od Celine Dion - That´s the way it is... po každé, když ho slyším si připadám plná energie. Jo, prostě hudba je hned po čaji druhá nejlepší věc, protože mě nabíjí energií a čistí mou hlavu. Takže dopoledne v domě nehrálo nic jiného, než tento song. Pořád dokola, skoro čtyři hodiny v kuse. Oujé!
V pondělí po obědě mi napsal Mariňák. Ptal se jak se mám a zda už jsem si někoho našla? Co? Vůbec jsem nechápala, na co naráží, ale tak jeho chování nechápu doteď, takže jsem to nechala být. V pondělí jsme se měli sejít, ale bohužel už jsem něco měla a tak jsem mu navrhla, abychom se sešli ve čtvrtek. S tím samozřejmě nesouhlasil, prý už se nemůžeme scházet. Cože?!
,,Zlato promiň, ale tohle musí skončit. Já už to dál takhle nechci. Nemůžu. Nezvládám to."
,,Nechápu to. Co se děje? Co dál nejde?"
,,Nemůžu se scházet s tebou a pak se vracet k té svojí. To takhle nejde, víš?"
,,Vyčítáš mi to snad? Já nejsem ta, kdo zahýbá."
,,No právě. Já už zahýbat nechci, drtí mě to. Prostě to musíme skončit."
,,Ty si ze mě děláš teď srandu, že?! Najednou sis uvědomil, že máš doma ženu?"
,,Nezlob se na mě prosím..."
Zahodila jsem telefon přes celou naši kancelář. Kluci vycítili, že se něco děje a navíc mě viděli, jak si z tváří utírám slzy. Byla jsem z toho zdrcená. Nechtěla jsem tomu věřit. Ten parchant... už je mi jasné, proč mi dva týdny zpátky říkal, že si fotí nás dva na památku. Věděl to moc dobře a teď na mě hraje divadlo, že chce být věrný. Nevěřím tomu.
Kluci na kanclu celý v rozpacích hledali po kapsách aspoň kapesníky nebo se nenápadně vytráceli na toaletu, aby se nemuseli ptát, co se děje. Chápala jsem to. Po ránu bez kávy a teď ještě řešit tohle, no to už je moc...
Po zbytek dne jsem už zprávy od Mariňáka radši nečetla. Bolelo mě to, že to najednou takhle sprostě ukončil. A bez vysvětlení. Mrzí mě to. Moc se mi líbil. A sex s ním byl skvělý, i když to moc dlouho nevydržel. No a teď už je konec.
Poslední zpráva, kterou jsem postřehla na displeji byla něco ve smyslu ,,stejně jsi nebyla tak divoká jako já..." dál už nevím. No jako smála jsem se. Ironicky. On, kterej byl hotovej během pár minut a prosil, ať toho už nechám, že už nemůže... hahaha, já prý nejsem divoká jako on. Tak jak se to vezme, že? Ne, já přesně vím, na co narážel... poslední dobou po mě chtěl trojku s jinou holkou, pak s jiným chlapem (že se na mě bude dívat a pak se přidá) no a nakonec, že bychom mohli jít třeba na swingers párty a nebo si užít s jiným párem... ugh. Jako jo, jsem zvrácená, ale tohle je moc. Prozatím. Podle mě bych do toho možná i šla, jenže - hygiena a zdraví (hlavně na té swingers) téměř nulová. Ano, přiznávám, spím s vícero muži a to riziko u mě je o dost vyšší, ale zas abych šla úplně z každým, kdo si na mě ukáže, tak to zase prrr. A navíc na swingers už jsem jednou byla. Bylo to šílený, bylo to místy odporný a asi mi to stačilo.
Takže milenecké kopačky. Bez důvodu, bez rozloučení a přes messenger. Ano, opravdu vrchol mužství. Nenávidím tohle jednání. O Mariňákovi jsem si myslela, že je aspoň chlap. No podle toho jeho způsobu, jakým mě poslal k šípku, už vážně není. Neměl koule na to mi to říct do očí...
Toho večera jsem se hrozně opila. Potřebovala jsem to. A přehnala jsem to. Hodně jsem pak i brečela. Prostě jsem ten vztek potřebovala ze sebe dostat ven. Hrozně mě mrzelo, že jsem ztratila mariňáka a zároveň jsem si i vyčítala, že jsem do toho vůbec šla. Mohla jsem ho nechat být a bylo by po problémech.
Matně si pamatuji (zjistila jsem to až ráno po prozkoumání mého telefonu a konverzací na messengeru), že mi někdo psal a utěšoval mě. Byl to člověk, do kterého bych to snad ani neřekla. Třetí a poslední z instruktorů, který jako jediný nebyl na naší rozlučce a ani se s námi nepřišel poslední den rozloučit, protože v tu dobu byl na nemocenské. Navíc ani potom nám nikomu moc nepsal a ani to nevypadalo, že by si s námi chtěl nějak udržet kontakt. O to víc mě zarazilo, že se najednou ozval a zrovna mě.
,,Jak se máš Lolo? Co práce? Dlouho jsme se neviděli."
,,Práce je skvělá, ale Vyškov to není. Chybí mi ta tvrdá dřina a neustálé běhy na střelnici a zpět."
,,Určitě tě časem do Vyškova zase pošlou. Zastav se, rád tě uvidím. A můžu tě vzít s sebou na běh."
Vím, že ten večer mě opravdu zahřálo u srdíčka, že od člověka jako je on, slyším (čtu) něco takového. Ale to asi nebyl těm důvod, proč mi najednou napsal.
,,Vím o tobě a o mariňákovi."
,,Víš co?"
,,No říkal mi všechno. Že jste spolu něco měli a že teď udělal chybu, že tě nechal odejít a chce tě zpátky."
,,Tak vidím, že si našel posla, kterej za něj bude žehlit jeho problémy."
,,No svěřoval se mi. Dost ho to vzalo. Ani se nedivím, jsi nádherná Lolo."
,,Bylo to jeho rozhodnutí. Ať si své problémy řeší laskavě sám."
Psali jsme si snad do 3 ráno. Bavili jsme se snad úplně o všem. Díky vysoké hladině alkoholu v krvi, jsme řešili úplně všechno a bez servítek. Bylo to skvělé. Moc jsem si užívala, že mi byl ten večer oporou a snažil se mě rozesmát. Kdyby stál poblíž, určitě bych mu skočila kolem krku. A to jsem ho na výcviku moc nemusela. Popřáli jsme si dobrou noc a šli jsme spát. Nevím, zda za to mohla ta vodka nebo moje sklíčenost, ale měla jsem sen. Živý sen.
Stál tam on. Říkejme mu pan H. Stáli jsme před naším domem a povídali si o práci a o mariňákovi. Chtěl odejít, ale šla jsem za ním. Pořád na mě mluvil a pak mě chytil za ruku. Cítila jsem, že u něj něco není v pořádku. Objala jsem ho a políbila na krk. Přísahám, že jsem cítila jeho pevné sevření, i to, jak mě hladí po zádech. Zhluboka jsem se nadechla. Děkoval mi, že jsem byla s ním. Pak se otočil a šel pryč. Ještě se a mnou otočil a chtěl mě někam pozvat. Přesně jsem slyšela místo schůzky, jen mi neřekl kdy. Najednou zmizel. Rozběhla jsem se za ním do tmy a volala jeho jméno. Pak už si jen pamatuji, jak jsem si sedla na postel a zmateně se ohlížela po prázdném pokoji. Ještě párkrát jsem nahlas řekla jeho jméno, než mi došlo, že to byl jen sen. Ale tak skutečný. Opravdu jsem věřila, že se mnou ten večer v tom pokoji byl... a nebo za to mohl ten litr vodky v kombinaci s vínem a má hlava asi dost přebrala.
Do rána už se mi nepodařilo usnout. Jen jsem ležela a dívala se do stropu. V hlavě mindráky z pondělka a k tomu ještě skoro žádný spánek. Jo, to budu v ráno práci určitě za hvězdu. Měla jsem smíšené pocity z toho snu. A nebo jsem byla jen nadržená? Jedno z toho. Asi to nic neznamenalo. Hold alkohol je svině.
Včera večer mi od mariňáka přišla zpráva, které jsem se musela od srdce zasmát. ,,Zlato, vezmu tě na víkend do wellness, co ty na to? Celý víkend jenom ty a já.". Hahaha. Najednou už mu zase nevadí zahýbat svý ženě?! Neodpověděla jsem. Ten víkend mi Mariňák sliboval opravdu hodně dlouho a luxusní wellness a dobrej sex k tomu a to po celý víkend, ano to přesně chci... ale zachoval se jako naprostý kretén a jako sorry kámo, ale nejsem hej počkej. Taky mám svou cenu a svou zbylou hrdost a tímhle si mě zpátky opravdu nezískáš. Zase chvilku můžu hrát uraženou i já. Jsem zvědavá, jak dlouho a čím vším si mě bude chtít dobývat.
