Víkend byl plný prokrastinace. Ach ano! Zase se mi povedlo neudělat vůbec nic. Kdyby se v tomhle dalo soutěžit, určitě bych v tom byla mistryně ČR... Neberte to tak, že bych nedělala vůbec nic. Jen prostě z těch naplánovaných věcí jsem nesplnila ani jednu. Ani jsem nezačala. Ba naopak, dělala jsem všechno ostatní, abych se svým povinnostem vyhnula. Povedlo se.
V pátek jsme v práci končili dřív. Super! Co s tolika volným časem? Měla jsem pár věcí, které bylo potřeba vyřídit a tak jsem sedla do auta a jela vyřizovat. To byl můj první a poslední den, kdy jsem se držela svého akčního plánu. Odpoledne jsem pak vzala psy na dvouhodinovou procházku a tím jsem skončila. Večer jsem si pustila filmy a šábes. Nic dalšího už dnes dělat nebudu.
V sobotu ráno mi psala kamioňačka, že mám přijet na návštěvu. No ale u ní to je vždy zadření tak na půl dne. Co už, sbalila jsem se a jela za ní. A najednou bylo poledne a už jsem zase nestíhala. Musela jsem rychle domů, znovu vzít psy na procházku, uvařit oběd a najednou bylo půl páté a mě napadlo, co kdybych se podívala na film? Kouknu jen na jeden. Hned po filmu se vrhnu na tu bakalářku. Heh. Tak asi ne no...
Kolem osmé za mnou přišel otčím, zda nechci zajít někam na drink. No jistě! Jdeme! Vzali jsme si tágo a sjeli k nám na bar, kde jsem dříve pracovala. S holkama bych tam prokecala skoro celou noc. Popíjeli jsme vodku s džusem a kombinovali to ještě s kolou a rumem. Skvělá kombinace. Navíc s otčímem šlo sednou i pár jeho kolegů z práce, tak aspoň bylo o čem povídat. Nemohla jsem si nevšimnout, že jeden z nich mě již delší dobu se zájmem pozoruje. No a to je prosím pěkně Cyklista.
S cyklistou mě otčím seznámil pár let zpátky právě u něj v práci. Jo, je to jeden z těch zakřiknutých kluků, co vám toho o sobě moc neřeknou, spíš vás jen celou dobu poslouchají a poslušně přikyvují na vše, co jim řeknete. Mamka měla onehdá skvělej nápad, že nás dva dají dohromady. Ugh. Jako od pohledu není k zahození a co se povahy týče, je to určitě moc hodnej kluk. Takže jo, dala jsem tomu šanci, i když jen mizivou. Párkrát jsme spolu zašli do posilovny, párkrát do kina. A to byl konec. Heh. Je to spíš pro mě kamarád, než můj budoucí přítel. Nevím, co mě tehdy zabrzdilo, ale už tehdy jsem řekla ne a on si pár týdnu na to našel jinou holku. Od té doby jsme se snad jen párkrát viděli a jinak nic.
No a sobotní večer (po těch x letech) jsme se na baru potkali zas. Oukej, navázala jsem spontánní konverzaci na téma všechno možný. Docela dobře jsme si rozuměli, zas mě celou dobu jen poslouchal a neřekl mi skoro nic. Jak kdybych se bavila sama se sebou... poslední, na co se ten večer ptal bylo, zda jsem zadaná nebo ne. No po rozchodu s Mattem už žádný pořádný mužský (krom pana D.) na obzoru nebyl, abych do toho praštila znovu. Nebo už spíš nebyla ani chuť do toho znovu jít.
Sakra zase jsou čtyři ráno?! To snad není možný. Tak fajn, takže neděle bude můj produktivní den. A než jsem usnula bylo skoro pět...
Vstala jsem dost pozdě. Takže tak akorát, abych šla se psama na procházku. Po obědě jsem se vrhla na pečení, abych měla přes týden do práce co na snídani a najednou zas byly čtyři odpoledne. No co, myslím že chvilku bych k tomu učení mohla sednout.
Jen dosednu ke stolu, někdo zvoní. To jako vážně?! Co to má bejt?! Seběhnu schody a letím se podívat, co se zase děje. Ouha! Od branky na mě mává cyklista, že prý jel náhodou (čirou náhodou?!) kolem a že ho napadlo, že se na chvilku zastaví. Ugh... tak jsem postavila vodu na čaj, nakrájela bábovku, kterou jsem před chvílí vytáhla z trouby a zase jsem si povídala sama pro sebe a cyklista mě jen poslouchal... pak před odchodem naznačil něco ve stylu ,,tak když jsi teď nezadaná, tak to bychom mohli někam zajít, ne?" a odešel. Jasně. Nenápadné pozvání na rande. Jak prosté. Nechala jsem tu jeho otázku bez odpovědi. Fakt ho nechci předem odsoudit, ale zas uvrtat se do něčeho, co mě osobně nebude příjemné se mi taky nechce.
No, takže o víkendu opravdu nebyl čas skoro na nic, protože mě pořád něco vyrušovalo od práce... kecám, fakt se mi nic nechtělo. Takže tyhle věci budu muset dohánět někdy přes týden a nebo zase až na poslední chvíli. Ale nestěžuji si, to volno bylo fakt potřeba a díky pěknému počasí jsem byla i ráda venku. Pořád lepší než tvrdnout doma, že?
Žádné komentáře:
Okomentovat