Týden začal poněkud hekticky. Všichni moji spolubojovníci, se kterýma jsem se každé ráno svezla do práce a odpoledne zase domů mi tento týden zmizeli buďto na komplexák nebo na marodku. A já až teprve v pondělí brzy ráno řešila na poslední chvíli, jak že se to vlastně dostanu do práce. Záchvaty hysterie střídal vztek a chvilkami i pomyšlení na telefonát veliteli, že z nějakého důvodu dneska prostě do práce nemůžu přijet. Nakonec mě zachránil autobus. Není to sice takový luxus, jako když si vás přímo před domem vyzvedne auto a doveze vás až před bránu kasáren (a odpoledne zase zpět), ale co už jsem měla dělat. Hold nebylo zbytí...
Navíc je tento tden asi špatná konstalace nebo co - no prostě těch pár lidiček, co se mnou zůstalo v kasárnách mělo od pondělí už blbou náladu. Kluky na kanclu chápu, ty mají blbou náladu pořád (hlavně, když se nemůžou jen tak flákat a nebo koukat na filmy), ale že po mě v pondělí vyštěkne už i uklízečka a kuchař v jídelně, to už bylo dosti podezřelé. Ale moc veklou hlavu si z toho nedělám, taky mívám kolikrát nálady na zabití. Spíš mě trápí jiné věci a nevím, čím mám začít?
Začnu asi od pana L. Dnes odpoledne jsme spolu měli kratičký telefonát. Naivně jsem si myslela, že mě to provinění ze sobotního úletu brzy přejde... no tak to nepřejde. A to jsem si myslela, že horší už to nebude. Co se stalo? No tak pan L. mi dnes milostivě oznámil, že se včera stal otcem. Narodil se mu synátor. Na jednu stranu gratulace obrovská, opravdu mu to přeji. Na druhou stranu, o ničem z toho jsem vůbec nevěděla, resp. nikdy jsme se o tom nebavili. Jediný, co jsem veděla bylo to, že je ženatý... Docela humus na čerstvýho otce. I na mě.
Další věc byla ta, že Mariňák se mnou z neznámého důvodu nemluví. Naposled napsal ve čtvrtek a od té doby nic. O víkendu jsem měla jiné starosti, ale při dnešním pokusu o kontakt mě odbyl jednoslovnou odpovědí a další zprávy už si jen četl a neodpovídal na ně. Tak jsem to vzdala a přestala mu psát. Nechápu, proč najednou mění náladu častěji než ženská, ale už jsem asi stará na to, abych mu nadbíhala a pídila se po tom, co mu je. Nemá zájem, tak hold to nechám být. On se možná zase po čase ozve. Nicméně to už se mu asi vysměju do tváře, protože takové jednání nemám ráda.
Poslední věc (opět ze dneška čerstvá), babičku dnes nad ránem odvezli do nemocnice, kvůli vnitřnímu krvácení. Poslední dobou si párkrát postěžovala, že ty léky od bolesti se míjí účinkem (což je pochopitelné, protože už to bude skoro rok, co je bere) no a nyní už to vygradovalo tak moc, že pro ni v noci posílali sanitku. Což byla asi nejvíce zdrcující zpráva, protože to znamená jediné... ta nemoc už v ní zase bují. Víte, od doby, co jsem zde na blogu vydala článek Hudba je lék se její rakovina zastavila. Odchodila si chemoterapie i biologické léčby, zkoušeli jsme i alternativní medicínu a vše se zpravilo! Tuhle pozitivní zprávu jsme považovali za vyřízenou s tím, že babička jezdila pravidelně na kontroly a i doktoři konstatovali, že se to povedlo zastavit a vše je dobré. No a ono už zase není. Zase se to všechno bortí jako domeček z karet. Máma skrz to v noci zase nespí, je z toho nešťastná, doma je zase hluk a napětí a tak celkově se tahle okolnost podepsala snad na všech. A mě už do smíchu není.
Sečteno a podtrženo - týden pro mě nezačal vůbec dobře, na chlapy nemám ani pomyšlení a kromě cvičení už nejsem schopná za den zvládnout nic jiného... Ten můj svět se mi zase pomalu hroutí. Navíc letos už opravdu chci zvládnout tu bakalářku a dodělat dvě poslední chybějící zkoušky a ani na ně nejsem schopná se připravit. Musím najít způsob, jak z toho všeho ven.
