Pár dnů po Novém roce a čirou náhodou v den mého nástupu do práce mi najednou v kapse zavibroval telefon. Zrovna jsem seděla ve svém budoucím novém kanclu a zamyšleně hleděla z okna. Neměla jsem náladu na nic a na nikoho, chtěla jsem odejít už domů. Nicméně díky tomu telefonu jsem se mohla aspoň zabavit.
Zvědavě jsem se zadívala na telefon a přemýšlela, kdo mi asi může psát. Ten den, resp. to ráno jsem psala snad všem lidičkám z mé čety, jak se jim líbí v nové práci a tak. K mému překavpení mi přišla zpráva od Mariňáka. Bylo to od něj docela milé. Zprvu jsme jen debatovali o hloupostech (jak se mi daří v práci a tak), posléze se však naše konverzace začala ubírat úplně jiným směrem.
Dvosmyslné narážky a lichotky měli za následek to, že se mě nakonec zeptal, co dělám večer. Tohle byla výzva... nebo spíše pozvání k něčemu slastnému. Netrvalo dlouho a měli jsme domluvenou schůzku. Můj den byl hned veselejší. Vše bylo najednou tak skvělé, tak krásné. Zasněně jsem se podívala z okna kanceláře ven. Venku poletovaly přímo obří nadýchané vločky sněhu. Vše bylo zakryté sněhem. A nikde nikdo.
Práce se táhla do nekonečna. Skoro jako by se čas zastavil. Měla jsem plnou hlavu myšlenek na večer a v podbříšku cítila jemné chvění. Ano, byla to moje touha. Opět ona nahromaděná energie, kterou jsem potřebovala dostat ze sebe ven. Skoro jsem se nedokázala na nic jiného soustředit... a možná to bylo nakonec i dobře. Konečně odbyla čtvrtá hodina a já mohla utéct z kasáren ven. Rychle jsem doběhla k autu a uháněla domů. V rychlosti jsem stihla horkou sprchu, v šuplíku nahrabala nějaké sexy prádélko a rozjela se za ním.
Vtip byl tom, že schůzka nebyla u něj doma. U mě doma také ne (můj domov je moje svatá půda, tam si nikoho nevodím), takže jsem byla sama zvědavá, kam že to vlastně jedu. Napsal mi do zprávy pouze adresu a čas setkání. Bylo to dost napínavé. Přijela jsem na místo určení a zůstala jen mlčky stát a rozhlížet se.
GPSka mě dovedla k malému, ale krásnému penzionu schovanému v klidné části města. On nám vážně objednal pokoj na penzionu? Neříkám, nebylo by to poprvé, co mě muži vzali na romantickou noc na hotel, ale cítila jsem, že tohle bylo jiné. Vystoupila jsem z auta a šla jsem se projít. Na místě jsem byla první, tak jsem si aspoň zkrátila čekání procházkou. K tomu penzionu náležela i krásná velká zahrada. Vše bylo pěkně upravené a moderně zařízené. Jak je možné, že jsem o tak krásném místečku nevěděla?
,,Tak tady jsi. Už jsem se bál, že za mnou nepřijedeš." ozvalo se za mými zády.
,,Žádný strach. Tohle bych si přece nemohla nechat ujít." odpověděla jsem a s úsměvem se otočila na mariňáka.
Chytil mě za ruku a společně jsem šli na penzion. Byl hezký na venek a ještě hezčí uvnitř. Lesklé mramorové podlahy, decentní osvětlení a tmavý design nábytku a žaluzií. S tímhle si opravdu někdo vyhrál. Možná teď zním trochu hloupě, ale už delší dobu se dívám po vlastním bydlení a tak jsem si víc začala všímat jak jsou některé domy nebo byty zařízené... čistě pro inspiraci ;-)
Na chodbě nás uvítala milá starší paní a vedla nás dlouhou chodbou dál a pak do suterénu. Po cestě nám řekla, ať se vyzujeme a necháme obuv v takovém malém botíku. Zprvu jsem nechápala o co jde, však si boty můžeme nechat na pokoji, nebo snad ne? Ale radši jsem mlčela. O pár kroků dál už jsme míjeli dveře jednotlivých pokojů. Až pak mi došlo, v kterém že to penzionu asi jsme. Z pokojů se ozývalo hlasité vzdychání, vrzání postelí a další pazvuky...
Zarazila jsem se a zůstala stát. Mariňák se na mě jen s klidem podíval a táhl mě za ruku dál. Paní nás dovedla až do pokoje na konci chodby. Otevřela dveře, položila na stůl dva čisté ručníky, popřála nám pěkný pobyt a hned odešla. Mariňák hned zamknul dveře a hladově se na mě zadíval. Byla jsem z toho všeho taková nesvá (hlavně z těch zvuků, které vycházely z vedlejších pokojů). Naštěstí asi mysleli i na to a nechali na pokoji zapnuté rádio, takže jsem se k němu naklonila a zesílila hudbu. Hned byla ta atmosféra lepší.
Svlékla jsem si kabát a odložila ho na malé kožené křelo v rohu pokoje. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu nervozitu a tak jsem si chtěla sednout na postel. K mému překvapení byla ta postel vodní, což jsem nepředpokládala a tak místo sednutí, jsem se neohrabaně zhoupla na záda. Mariňák na mě se zájmem pořád díval. Začala jsem se nahlas smát. Nedokážete si ani představit, jaká sranda je ležet (a co teprve souložit) na vodní posteli.
Začala jsem se pomalu svlékat, pak jsem se zvedla a začala svlékat i jeho. Cítila jsem jak se celý chvěje, ale nechtěl se hnout a čekal, co se bude dít dál. Pomalu jsem mu po zádech přejížděla dlaní a pak se k němu jemně přitiskla. Hlasitě vzdychl a vzal mě do náručí. Vychutnávala jsem si ty chvilky v jeho pevném sevření. Pohodil mě na postel a opatrně se ke mě sklonil.
Za zvuku příjemné hudby a potemnělém pokoji jsem si užívala nekončící erotické opojení. Čas nemilosrdně hnal, jako by nám nebylo přáno. Všechno se to odehrálo tak rychle... nebo mi to tak aspoň přišlo. Když už jsem se zase musela obléknout do kabátu, jen smutně jsem si povzdychla.
,,Neboj kotě, brzy to zase zopakujeme. Moc tě chci!" pošeptal mi mariňák do ucha.
,,Slibuješ?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
Nic mi na to neřekl, jen se usmál, vzal mě za ruku a odvedl z pokoje ven. Došli jsme na parkoviště, naposledy se rozloučili a pak se rozjeli každý jiným směrem. Ten večer jsem byla jak znovuzrozená. Spokojeně jsem seděla na posteli a zahleděně koukala ven z okna. Musím přiznat, že po dlouhé době jsem potkala muže, který byl od těch ostatních odlišný. Dokázal být něžný a přitom tvrdý. Líbilo se mi to. Něco takového jsem zatím nepoznala. A jelikož je to nová, krásná zkušenost, chci ji okusit víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat