Od doby, co jsem nastoupila do nové práce se mi zdá, jakoby čas přímo neúprosně letěl. Pracovní týden utíká jako voda a víkend snad chvátá ještě rychleji. Skoro mi připadá, že jsem naskočila do kolotoče, ze kterého jen tak nevystoupím. Nicméně nestěžuji si. I přes to všechno mám pořád dost volného času a i ten se snažím zaplnit nějakou aktivitou. Hodně jsem teď začala cvičit (chodím dvakrát do týdne na crossfit) a dokonce jsem se vrátila i ke své nejmilovanější tyči... k Pole dance.
Do toho všeho se i dvakrát do týdne stýkám s Mariňákem. Jsem ním naprosto pohlcená, ale nechci mu to dávat nijak najevo. Přeci jen je lepší nechat muže v nejistotě, o to víc pak po ženě přeci touží... teda aspoň podle mých zkušeností.
Minulý týden tomu nebylo jinak. Setkala jsem se s ním hned po tréninku v úterý a pak jsme se měli sejít ještě ve čtvrtek. Úterní noc byla plná romance a nezkrotné vášně. Ty dvě hodiny na hotelu byly pro mé tělo vymodlené hody. Kapky potu po mě stékaly skoro proudem. Ruce jsem měla zabořené v matraci. No a zadek dostal řádnou nakládačku... :-D
Nemyslete si o mě, že jsem perverzák, to nejsem... ne moc velkej! Jen občas toužím i po tvrdším přístupu. Což mi Mariňák s velkou radostí dopřává. Co víc k tomu ještě dodat, zatím mám pro sebe vše, co ke své spokojenosti momentálně potřebuju.
Čtvrteční den už nebyl tak dokonalý. Nebo se mi to jen zdálo? Nevím. Schůzku, kterou jsme domlouvali už od středečního rána Mariňák neustále rušil a pak zase zpětně potvrzoval. Nejistota, která se dala vyčíst ze zpráv na messengeru mě docela znepokojovala. Spíš mě nahlodávalo to, že jsem vůbec neměla tušení z jakého důvodu mi tu schůzku odvolává a pak zase zpětně potvrzuje. Vrtalo mi to hlavou skoro celý den a večer před spaním to napětí vyvrcholilo úplně.
I přes to všechno jsem se ve čtvrtek vzbudila plná energie a očekávání. Večer už se totiž opět budu svíjet na hotelu v mariňákově náručí a všechno mi bude jedno! Nebo aspoň to jsem si myslela. V práci to utíkalo celkem rychle, po práci jsem se rychlostí blesku přiřítila domů, hodila rychlou sprchu a zase odjížděla na trénink. Po hodině strávené ve vzduchu (resp. na tyči) jsem konečně vyrážela na hotel.
Po příjezdu na místo jsem se rychle rozběhla ke vchodu a přitom se neustále rozhlížela. Ano, jsem zde zase prvni! Poslední nedokonalosti jsem zakryla větrovou žvýkačkou a parfémem a už jsem jen mlčky postávala před vchodem. Ani jsem ve spěchu neměla čas zkontrolovat telefon. Podvědomně jsem ho nahmatala v kapse kabátu. Že jsem se na něj nepodívala dřív...
Krátká leč velmi zraňující zpráva blikala na mé zamčené obrazovce. ,,Nepřijedu. Sorry." Zůstala jsem tam ještě chvíli stát a pak jsem si to pomalu nasměrovala zpátky k autu. Ta veselá nálada se vypařila jak pára nad hrncem. Třískla jsem dveřmi od auta tak silně, že se mi málem povedlo si vysklít sklo. Dojela jsem domů, praštila sebou do postele a na telefon už jsem se ani nechtěla dívat. Nechápala jsem, proč mi to zrušil, ale na druhou stranu se to i trochu dalo čekat.
Žádné komentáře:
Okomentovat