Jak pohřbít romantiku

 V rádiu zrovna hlásili, že už zbývá pouze 5 týdnů do Vánoc. Už jen 5 týdnů! Nemám tento shon před svátkama moc ráda. Proč? Protože jako jedna z mála uznávám vánoční náladu a vše s tím související až v čase Vánoc, tudíž prosím NE dříve než počínaje prosincem. Tudíž každý Listopad v tichosti protrpím a snažím se téměř nechodit do obchodů (což samozřejmě nezvládám, chodím si tam skoro obden pro čerstvé pečivo), abych právě nemusela koukat na rádoby uměle zasněžené regály plné baněk, Santů, sobů, světýlek a stromečků. Je to prostě ujetý, nemyslíte?

Zapomenuté řádky

Být delší dobu sama je osvobozující. Ale zároveň nebezpečné. Podle mě si člověk (kór po dlouhém vztahu) hodně těžko zvyká na samotu, ovšem když už se s ní smíří, je pro něj hodně těžké tuto jeho novou výsadu jen tak opustit, lépe řečeno vzdát se jí. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože jsem jedna z nich. Hodně dlouho a hodně těžce jsem si na ni zvykala. Ovšem jakmile si začnete naplno užívat, jak skvělé to všechno je, tak horko-těžko se pak vracíte ke společenskému životu (myšleno k životu v páru).

Třicítka na krku

 Zní to jako kliše, když pokaždé začínám skoro tou samou frází, ale rok s rokem se sešel a zase je čas Vám o sobě dát vědět, že ještě žiju a že ještě pořád jsem asi marná. I když, co si mám vlastně představit pod slovem marná? Jak vlastně v dnešní chaotické a přecitlivělé době měříme úspěch?