Je ze mě žena v domácnosti. Na plnej úvazek. Asi mě klepne. Celej svůj život jsem se divila mámě, proč je každej večer tak vzteklá a tříská dveřma, když už jde konečně do postele. Přitom my ostatní jsme úplně v pohodě a to taky chodíme do práce jako ona, brzy vstáváme a podobný věci. Tak teď už to docela chápu. Ona nebyla naštvaná z té práce nebo z toho, že měla těžkej den nebo jen blbou náladu. Ona totiž byla nešťastná. Z nás a z naší domácnosti.
Donedávna jsme totiž žili ještě všichni společně, než jsem si konečně sbalila malej baťůžek s pár věcma a vyrazila vstříc naprosté svobodě a bydlení ve vlastním. Zde bych to ráda trochu rozvedla. Pod větou bydlet ve vlastním si zkuste spíš představit nově zrekonstruovaný holobyt. Čili čtyři holé stěny a uprostřed spacák, malá bedna na které leží notebook a kolem ní namotaná prodlužovačka. Heh. Jo, takže takhle teď já bydlím. Není to tak, že bych milovala minimalistický styl nebo tak něco. Spíš všechny moje naspořené peníze jsem vrazila do rekonstrukce bytu. Takže nové podlahy, nová koupelna, nová kuchyně a vestavěné spotřebiče. K tomu si přičtěte ještě novou elektriku a práce kolem no a najednou se suma za opravy rovná skoro plné ceně zakoupeného bytu. Byla to teda spíš jeskyně, ale už je to (vzhledově) opravdu novej byt. A jednou bude opravdu krásnej! :-) Každej měsíc si z platu dávám část peněz bokem a postupně kus po kusu dokupuju vybavení. Ke gauči ani posteli jsem se zatím nedostala. To je momentálně v seznamu na posledním a předposledním místě...
No a je tomu 14 dní, co máma na půl roku odjela mimo republiku na služební cestu. A my jsme tady zůstali na všechno sami. S mamkou jsme si po večerech vždycky telefonovaly (i když teda bydlí kousek ode mě, ale já k nim od přestěhování moc nejezdila, maximálně jen pro další věci do bytu). Je to teď taková naše nově zavedená ,,tradice". Nebyly jsme spolu, naposled jsme si řekly, že se konečně neuvidíme a každá si užijeme toho svýho novýho soukromí a skončí to věčný svěřování se a debaty o ničem... ale stejně jsme si na konci dne musely zavolat a všechno si říct. I když jsem tady pár měsíců zpátky rozhlašovala, jak se těším do vlastního. A stejně mi ty rozhovory s mámou zpětně strašně chybí...
Takže posledních 14 dní se vracím zase zpátky do našeho domečku a starám se. O otčíma a o našeho psa. Najednou musím prát, žehlit, vařit a zase vycházkovat se psem. Najednou nemám po práci tolik času, abych se ještě protáhla a dala si svůj čaj. Najednou musím kmitat, abych ještě před tréninkem zvládla naházet věci do pračky a nádobí do myčky a zničená po tréninku ještě musím stát nad plotnou a snažit se uvařit něco poživatelnýho. Krutá pravda - já vařit neumím. Dnešní krůtí se zeleninou se sice vyvedlo (jak chuťově, tak vzhledově), ale rýži jsem udělala až na třetí pokus. Takhle trapně mi už dlouho nebylo. Nevím. Když vařím pro sebe a něco se nevyvede, moc si z toho nedělám. Buď to vyhodím nebo to sním. Ale když už vařím pro víc lidí, cítím se trapně. Jsem najednou tak neschopná. A přitom v mém věku už by vaření měla být samozřejmost. Sakra! Jak si sakra mám namotávat pana Božského, když mu nebudu schopná ani uvařit blbou rejži?!
Otčím je naštěstí veselá povaha a vždy jen konstatoval, že malty není nikdy dost... u pokusu č. 2 myslím říkal, že kdyby si tu ,,hmotu X" pocukroval a přidal kakao, dalo by se to považovat za rýžovou kaši. No naštěstí moje chemie v kuchyni měla dobrej konec, všichni včetně psa se dobře najedli a já mohla pokračovat v dalších činnostech. Praní a žehlení už je taková zajetá rutina. Vysavač je můj nejlepší kamarád (poslední dobou) a mop na vytírání nesnáším... prostě se nemáme moc rádi. Díky psovi a naší bílé podlaze mop skoro neschovávám, totéž platí o vysavači.
A pak pozdě večer, když už mám konečně za sebou i sprchu a můžu si jít lehnout do postele najednou zjišťuji, že jsem se nestihla ani pořádně protáhnout, nejsem naučená do školy, a svačinu do práce zřejmě budu honit zase až ráno někde poslepu z lednice. A pak přišel ten moment, kdy jsem si uvědomila, proč máma těma dveřma každej večer mlátí. Protože najednou jsem i já pocítila nutkání s něčím nehorázně praštit a ulevit si od vzteku. Najednou můj volný čas a moje hobby muselo ustoupit (nebo se vtěsnat) před domácí rutinou, se kterou mi nikdo nepomáhá. Ba naopak. Ta práce mi díky nim jenom přibývá. Já když si vyperu jednou za týden, tak ze sebe mám dobrej pocit a ještě se odměním čtením knihy nebo něčím podobným.
Cítím pocit viny, protože já byla taky taková. Mamka se starala a já si hleděla svých věcí a tyhle blbosti mi vlastně nikdy moc nedocházely. Proto ona byla naštvaná. Nebo spíš smutná. Protože i když je nás doma docela dost, tak jí s tím nikdo nepomůže a bereme to vlastně jenom jako samozřejmost, že ona se postará.
Takže nyní místo mých poklidných večerů najednou vyhledávám něco jako Kuchařky nebo Recepty pro blbečky. Divím se, že nějakou takovou knihu ještě nikdo nevymyslel. Asi nevěděli, že někdo takovej na světě vůbec existuje. A ono hele! Fakt existuje. Já! Možná časem se do toho snad dostanu. No budu muset, jestli budu chtít, aby naše rodina přežila ten půlrok. V opačném případě nechci vidět ten účet za pizzu a jídla od vietnamců :-D
