Toho večera jsem seděla v čajovně a spokojeně bafala vodní dýmku. Zdál se to být o dost lepší nápad, než utápět svůj smutek někde v baru u vodky s džusem. Ibiškový čaj mi ten večer bohatě stačil. Potemnělé prostředí, tichá a zároveň uklidňující hudba a místečko v rohu, kde jsem mohla být schovaná jen já sama se svými myšlenkami. Přesně tohle jsem potřebovala. Jen ticho, čaj a vyčistit hlavu.
A onoho večera jsem si s sebou vzala i notebook a začala psát. Nenapadlo mě v ten moment nic lepšího, než všechny své myšlenky vypsat ze sebe ven. Nestála jsem o to se zase někomu svěřovat. Potřebovala jsem zpověď. Sama sobě si přiznat chyby. Věřte nebo ne, opravdu to pomohlo. Mohla jsem psát nesouvislé věty nebo chaotické odstavce, bylo mi to jedno. Prostě jsem psala. Všechno. Během psaní jsem začala brečet. Známka toho, že snad poprvé v životě jsem sama k sobě byla upřímná. Ten pocit uvolnění a ten klid, který ve mě po tom všem nastal se nedá popsat slovy. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a najednou cítila tu volnost a tu svobodu. Všechny výčitky, všechen vztek, všechno to, co mě svazovalo v minulosti, to vše bylo najednou pryč. A já sama sebe mohla konečně obejmout a hrdě říct, že si odpouštím. I všem, kterým jsem kdy ublížila nebo těm, kteří ublížili mě. Všichni si zaslouží odpuštění. Zametla jsem si před svým prahem. Tohle jsem měla udělat už hodně dávno.
Toho večera jsem plakala dlouho. Ale nebyly to slzy smutku, nýbrž slzy štěstí že už je po všem. Pomalu jsem usrkávala čaj a užívala si poklidného bublání vodní dýmky. Pak jsem si uvědomila, že v mém životě je ještě jedna osoba, která si zaslouží moji otevřenou zpověď. Pan Božský.
Otevřela jsem messenger a pročetla jsem si skoro všechno, co jsme si za tu dobu napsali. Vrátila jsem se ve vzpomínkách do minulého léta, znovu si prožila všechny ty zamilované zprávy. Pak nastal podzim a období mého smutku. Pak následovalo období nenávisti. Pak už to byly jen moje monology, které (jak zpětně zjišťuji) byly zcela nemístné. Někdy dávaly smysl, jindy moc ne. Ať tak či onak, bylo na čase přiznat si pravdu. Znovu jsem vzala noťásek na klín a znovu začala psát. Byla to ta nejdelší zpověď a zároveň i nejdelší moje zpráva na rozloučenou, jakou jsem panu Božskému kdy napsala. Opět jsem cítila, jak moc se mnou houpaly emoce. A byla jsem za to ráda. Bylo to znamení, že ten vzkaz je upřímný. Že je od srdce milovanému člověku.
Ten dopis jsem zpětně pročítala asi desetkrát, chtěla jsem se ujistit, že jsem v něm zmínila všechno. Jakmile bylo hotovo a konečně jsem odvrátila hlavu od monitoru, zjistila jsem, že čajovna je už prázdná. Už bylo dávno po zavíračce. Majitel ovšem s úsměvem seděl za pultem a s přátelským úsměvem pokyvoval, že se nic neděje, že klidně můžu ještě chvíli posedět. Nevím, zda mě sledoval celou tu dobu, jak tam sedím se slzama v očích a nebo si mě všiml až při uklízení stolů. Ale zřejmě chápal, co se dělo, a proto mě nechal v klidu být. Při placení jsem mu jako poděkování nechala velký dýško. Pak jsem se rozloučila a odešla domů.
Tu noc jsem spala tak, jako už dlouho ne. Neměla jsem zlé sny, neměla jsem výčitky. Spala jsem s čistou hlavou a celou noc v kuse. Ráno mě vzbudil messenger. Kluci z práce asi zapoměli, že mám volno a už vypisovali, kde jsem. Budíček jak nechceš. Ale co už. Když už jsem byla vzůru, tak jsem se jen posadila na postel zabalená do deky a začala přemýšlet. Bylo na čase panu Božskému poslat poslední dopis. Jenže ono ejhle? Profil na Facebooku nejde dohledat? Na messengeru nelze odeslat zprávu? Zablokoval si mě...
Propadla jsem panice. Byla jsem tak blbá a vlezlá, že už to asi nevydržel. Což zpětně vlastně bylo docela předvídatelné, že k tomu brzy dojde. Bylo to jasný znamení toho, že víc už to podělat nejde. Takže jsem seděla a brečela, protože to jediný, co jsem mu celou tu dobu chtěla říct a nevěděla jsem jak, jsem měla teď konečně v klidu (a za střízliva) sepsané v počítači a neměla jsem jak, mu tu zprávu odeslat. Začaly se mi třást ruce. Uvědomila jsem si, jaký je to pocit, když už není žádná šance, že bych své chyby mohla nějak odčinit nebo při nejhorším se alespoň omluvit za to všechno, co bylo a dát si sbohem.
Seděla jsem na posteli a zírala jsem do stěny. Po tváři mi tekly slzy. V ruce jsem pevně svírala telefon. Všude bylo takové ticho a prázdno. Byla jsem zase na dně. Když už jsem si konečně myslela, že všechno urovnám, tak zase mi do toho skočila překážka. Kterou jsem vlastně zase způsobila já. Chvilkama jsem přemýšlela, že ten dopis vytisknu a vhodím mu ho třeba do schránky. Prostě mu to potřebuju doručit. Jakkoliv. Prostě potřebuju, aby to věděl. Sakra. Proklínala jsem se.
Najednou mě z mého sebeovbiňování vyrušila návštěva. Dveře od pokoje se najednou otevřely a do pokoje mi vběhl náš pes. Asi slyšel, že už nespím a tak se šel podívat, protože ho naši ráno nechávají spát doma a já, jelikož do práce jezdím poslední, tak ho pak zas pouštím ven. Přišel ke mě a upřeně na mě hleděl. A jelikož jeho den začíná už v pět ráno, tak do mě aktivně začal strkat, abych vylezla z postele a šla taky něco dělat. Pak do mě vrazil tak, že mi vyrazil z ruky i telefon. Čert vem, že na něho hned šlápnul, celej on. Náš malej tank. Donutilo mě to aspoň vstát a zvednout telefon, než mi ho zase rozmačká.
Při kontrole displeje (jestli náhodou někde neprasknul) jsem zjistila, že mám otevřenej instagram. A tam byly fotky od moře a na nich on. Pan Božský. A najednou mi to došlo.. Snad jediný místo, kde vlastně ještě nejsem zablokovaná a kam skoro vůbec nechodím... jako by tomu někdo chtěl. Moje opravdu poslední šance. Ta finálová. Šla jsem si uvařit čaj a nastartovala počítač. Naposled pročetla svůj dopis, abych se už konečně vyvarovala všem těm chybám a nesrovnalostem a aby tam zároveň už bylo opravdu všechno. Pa už jsem jen klikla na odeslat.
Žádné komentáře:
Okomentovat