Já nevím co dělám špatně. Možná je to ve mě, že si jen vybírám ty nesprávné typy mužů. Nebo snad za to může moje chování? Moje osobnost? Můj vzhled? Jedno z toho...
Pořád na něj musím myslet. Na pana Božského. Moc se mi líbil. Byl skvělý v posteli. Chodili jsme spolu na výlety. On byl snad první muž, který mi pochválil můj parfém a který mi v noci šeptal do ucha, že je moc rád, že je se mnou. A ten krásný obláček se najednou rozplynul. Párkrát jsem mu ještě psala, jenže na žádnou z mých zpráv neodepsal. Pouze si je přečetl. A bůh ví, jestli je vůbec četl. Dvakrát se mi o něm zdálo. Ten sen byl tak živý. Poprvé mi ve snu napsal dopis, že mi odpouští a chce vše vrátit. V tom druhém snu se mi zjevil před domem, čekal tam na mě a chtěl si promluvit. Že by znamení něčeho? Asi jsem paranoidní, ale tehdy s panem H. jsem podobný sen mívala skoro denně a ten sen se nakonec opravdu stal. Dala bych vše za to, aby se to opakovalo. Aby se pan Božský ke mě vrátil.
Tři týdny po rozchodu a pořád nedokážu nic dělat. V noci nespím, přes den se na nic nesoustředím. Zase jsem jen prázná schránka. Nejhorší je, že zase pro mě nemá nic smysl. Nebýt holek z pole dance studia, už bych asi ležela někde na kolejích. Nejspíš. Nechápu to. Dřív mi vlastně nevadilo, že nikoho nemám. Ba naopak. Užívala jsem si svobody a vybírala jsem si, s kým strávím noc. Pana Božského jsem zprvu odmítala. Odmítala jsem jej dlouho. Možná proto, že jsem se bála vztahu a nebo proto, že mi můj dosavadní sexuální život vyhovoval. Protože zavázat se jen k jednomu muži a dát pasé všem ostatním, to je velký závazek.
Pravda, časem jsem mu zřejmě podlehla. Možná proto, že jsem ten daný víkend neměla co dělat a nebo možná proto, že se mi zalíbila jeho neodbytnost. Poznala jsem člověka, o kterém jsem si myslela, že má vše, co by dokonalý muž měl mít. Byl galantní, zasypával mne laskavými gesty a sladkými slovy, v posteli to taky nebylo špatný (i když teď vážně, už jsem pod sebou měla lepší hřebce).
První dva nebo tři týdny s ním mě přepadla jakási ,,krize". Chytala jsem záchvaty paniky při představě, že jsem už vlastně zadaná. Najednou jsem si už nemohla psát s ostatními muži a domlouvat si s nimi schůzky nebo večeře. Ba naopak. Najednou mi chodily zprávy typu ,,Lásko, kde tě mám?" nebo ,,Přijedeš dnes za mnou?". V duchu jsem se strachovala, že jsem se možná uvrtala do něčeho, co jsem ani nechtěla. Co když sakra nejsem připravená na vztah?!
Moc jsem se bála, že budu muset být součástí něčeho, co vlastně nechci. Co když jsem se unáhlila? Jo, takové a mnoho dalších podobných myšlenek se mi honilo hlavou prvních pár týdnů s panem Božským. Ráda bych to nazvala nedůvěrou, ale asi ne. Spíš to byla moje zbytečná hysterie. Tyhle obavy totiž po pár týdnech skončily a konečně uvnitř mne vyvřelo něco, čemu se říká láska. Nebo spíš zamilovanost. Začal působit ta správná chemie. Konečně jsem si nasadila na oči ty růžové brýle a starosti všedních dnů byly pryč. Dokonce i chuť po jiném muži byla pryč. Měla jsem svého jediného a to vlastně bohatě stačilo. Už jsem se pomalu viděla, jak spolu renovujeme ten můj malý skromný byt. Zrzce a bloncce už jsem psala, jakou bych si představovala svatbu a že dvě děti by byly akorát...
No a uběhl měsíc a zase se vše totálně rozbilo. Mé sny, mé city, můj život. Najednou jsem stála uprostřed noci pod pouliční lampou, s batohem na zádech a se slzami v očích. Byl to ten večer, kdy mě holky vezli domů z té naší dovolené. Ještě v autě mě chlácholily, že vlastně můžu být ráda, že jsem zase sama a jakej to byl vocas... Jenže já tohle slyšet nechtěla. Nic z toho jsem slyšet, ani prožívat nechtěla. Chtěla jsem být doma se svým jediným, v objetí a užívat si toho opojného pocitu být milován. Potřebovala jsem to. Ten večer snad nejvíc. Ale ten, koho jsem tam chtěla, tam se mnou nestál. Nechtěl mě ani vidět. A neřekl mi proč.
Nestihla jsem vystřízlivět z toho požitku lásky a už jsem musela čelit opět osamělosti. Bylo to, jako kdyby se zastavil čas. Nedokázala jsem spát. Doteď špatně spím. Probouzím se do rána, které je najednou prázdné. Moc si přeju, abych u sebe měla někoho, kdo by mě utěšil, ale nikdo takový není. Chci vrátit čas, dala bych cokoliv na světě za to, aby to bylo možné, ale nejde to. Musím žít v okamžiku a smířit se s realitou tady a teď.Kdybych nechodila pravidelně cvičit a běhat, asi bych už opravdu zešílela. Nebo si ublížila. Už chápu postoje sebevrahů. Už vím, co se jim asi honí hlavou, když to vše chtějí nadobro ukončit...
Měla jsem rozhovory s blonckou a později i se zrzkou. Pročítala jsem si články Petra Cassanovy. Potřebuju znovu najít samu sebe. Tu Lolu, plnou života a energie. I když je podzim moje období depresí, právě teď se musím co nejvíc zaměřit sama na sebe. Udělat si něčím radost, mít se ráda, najít se a posunout se zase dál. Protože prozatím jsem žila v minulosti a pochybuju, že čekání na to, jestli se pan Božský ještě někdy ozve by mě zničilo už úplně. Navíc v říjnu opět nastupuji na výšku a teď už to nechci podělat! Nepodělám to! Prostě ne! Udělám pro sebe maximum a troufnu si jít pro červený diplom. I kdyby to znamenalo další tři roky jen sedět doma nad knihou...
Tenhle víkend mě bloncka pozvala na chatu s bandou kamarádů, jedou totiž slavit kulatiny. S potěšením jsem přijala. Už potřebuju mezi lidi a za nějakou zábavou. A docela se i těším na ten alkohol...
Žádné komentáře:
Okomentovat