Další prázdný týden se blíží ke konci. Jak je to dlouho? Už 3 týdny? Nebo 4? 5. října to myslím už bude měsíc. Za okny pořád jen déšť, venku chladno a ve mě prázdnota. Sakra, už aby to ze mě spadlo! To ta moje nemocná hlava. Popravdě jediný den, kdy jsem zrovna netesknila po panu Božském byl myslím v pondělí, protože to jsem byla hned po práci už s holkama ve studiu a cvičily jsme o sto šest. Ten večer jsem jela domů zničená, ale maximálně spokojená. Protože mi vlastně nic nechybělo. Ale pak jsem se zase probudila do rána, které bylo prázdné, pochmurné, tiché a šedé. Nebyl nikdo, kdo by mě mohl obejmout. A to objetí bych už akutně potřebovala. Kéž by mi byl na blízku někdo, kdo by za mnou přiběhl, objal mě a utěšil. Nic víc bych si nepřála. Poslední měsíc už ani na sex nemám pomyšlení a v alkoholu už smutek neutopím, naopak alkohol přispívá k mým depresím ze samoty a nutí mě psát panu Božskému přímo romány na messenger. Kdybych chlastala ještě další měsíc, určitě už bych to mohla vydat jako celou knihu. Protože toho textu je mraky... až se za sebe stydím, jak zoufalá jsem. Nebo pořád zamilovaná? Jedno z toho.
Kdysi jsem polemizovala nad tím, jak vlastně funguje mezi lidmi láska. Už jako malé holce mi došlo, že slova ,,Miluji tě" nejsou to pravé vyjádření lásky, ba ani mi nebyly nijak vzácné. Byly a pořád jsou to pro mě jen prázdná slova. Pokud by láska byla založená jen na hezkých slovech, pak by každý z nás musel být skvělý řečník. A v momentě, když by náhodou jednu krásnou větu opomněl, či naopak místo krásné věty použil větu urážlivou, vztah by byl v háji. Jen díky tomu, že jsme řekli nějakou píčovinu. A věřte nebo ne, znám holčinu, která dala svému milovanému kopačky jen kvůli tomu, že v opilosti ji nelichotivě oslovil. Vztah trvající ani nevím jak dlouho vyšuměl během jedné noci, díky jedné posrané větě. Ironie nebo krutá realita?
Lásku by si lidé měli dokazovat. Tak moment... Měli by? Pokud je tomu skutečně tak, pak by nám muži měli alespoň jednou týdně koupit růži nebo nás vzít do kina. V opačném případě by to znamenalo, že jim nestojíme ani za tu hloupou čokoládu a půjdeme vyhledávat našeho ,,sponzora" někam jinam. A opět zase znám miliony případů ze svého blízkého okolí, kdy holčina dala sbohem svému příteli jen pro to, že jí nekupoval pěkné věci. Usoudila z toho, že jí prostě nemá rád a ukončila to. Opět še během jednoho dne. Některé důvody pro rozchod se zdají být dosti směšné.
No, abych se dostala k jádru pudla. Jak vlastně docílíme toho, aby ten druhý poznal, že ho skutečně milujeme. Jak my sami poznáme, že jsme zamilovaní? Existuje vůbec nějaká etika vztahu? Nebo snad pravidla lásky? Ne, nemyslím si. A pokud ano, prosím napište mi, kde je najdu. Fakt bych si je chtěla přečíst. Protože to, co bylo mezi mnou a panem božským určitě nemohla být láska... Inu, ona tam možná byla... ale jen z mé strany. Zamilovaných citátů a citátů o lásce mám načtených snad milion. Vzhlédla jsem se v mnohých z nich. Nicméně ani jeden nevypovídal o mé realitě s panem Božským. Nemůžu házet chyby jen na něj, ale já sama za sebe a s čistým svědomím mohu říci, že já ho bezmezně milovala... ať už se choval jak chtěl. Jemu stačila jediná noc a zapoměl na mě.
Teď mě tak napadá, že bych mohla založit novou rubriku s názvem ,,Dopisy panu Božskému". Jen tak. Jelikož on ty moje vzkazy stejně nečte a mě se vždy po sepsání takového románu strašně uleví. Asi jo, asi o tom budu do budoucna přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat