S jemným nádechem spermatu

Pondělní den měl být úplně jako každý jiný. Ráno jsem brzy vstala, nějak se dala do pucu, nasedla na kolo a jela do práce. Poslední dva týdny moje nová oblíbená rutina. Pak se cítím celý den svěží a hřeje mě u srdíčka, že jsem aspoň nějak ,,cvičila". Sedla jsem na kanclu, s klukama jsme dali rychlou snídani a den mohl poklidně začít. Nic moc v těch vedrech teď neděláme a jelikož mám hafo volného času, napadlo mě si jít umýt mé služební auto (jmenuje se Gandalf...). Na myčce naštěstí nikdo nebyl (což se tak často nestává), takže jsem využila volného mycího můstku a dala si na Gandalfovi pořádně záležet. Hezky předmytí, pak šampónování houbou a pak opláchnutí. No byl jak novej, nechci se vytahovat, ale fakt se mi povedl. Když jsem ho zaparkovala zpátky na místo, na chvilku jsem se šla zašít ještě mezi kontejnery, kde je příjemný stín a navíc mě zde nikdo nikdy nevychytal... prostě jsem měla chuť lenošit.

---

Tak jsem si v poklidu ležela na chladném betonu a koukala na azurové nebe. Pravda, venku bylo sice přes 30 stupňů, ale ve stínu bylo moc fajn. Zavřela jsem oči na chvíli se zasnila. Bylo slyšet hučení vlaku, bylo slyšet startování aut a dokonce i šumění vody z automyčky. Bylo to úsměvný, jak všude kole mě se něco dělo a já si opodál dávala takovou zakázanou siestu. Na druhou stranu, nač být přehnaně akční? Mnohdy se mi to nevyplatilo a mý nadřízení mě řádně zadřeli, když viděli, že co mi řeknou, to prostě udělám. Takže ano, to zašívání čas od času vážně neuškodí a kdyby bylo opravdu nejhůř, někdo mi zavolá.

Vím, že uprostřed toho nic nedělání jsem na chvíli zavřela oči a začala snít. Myšlenkama jsem se přenesla úplně pryč. Měla jsem před očima připravovaný sobotní sraz s mýma děckama z bývalé čety, potom i připravovanou párty s holkama z pole dance a pak samozřejmě velké stěhovábní věcí do mýho novýho bytečku. Tolik plánů na víkend a nevěděla jsem co dřív. Byla jsem ale ráda, že pořád něco dělám. Konečně jsem utekla od onoho stereotypu. Konečně přijdu do bytu, který je úplně prázdný, ale je můj. Pravda, mám v něm jen velkou postel, skříň, malý stůl a židli... nic víc tam zatím není (jinak jako vybavená kuchyň i koupelna, takže v klidu, nežiju jak neandrtálec). Právě mám vše, čeho jsem chtěla dosáhnout. Konečně řeším problémy všedních dnů, jako třeba co si dnes uvařím a co budu muset zase nakoupit. Hehe, sranda. Uprostřed toho snění mi přišla zpráva na telefon. Měla jsem za to, že už vegetím dlouho a kluci se po mě shánějí. Ale ne. Ozval se mi pan H.

,,Ahojky, co máš dnes v plánu?"

,,Nevím, ale klidně bych něco podnikla, je docela vedro."

,,Tak můžeme zajet třeba k vodě?"

Málem jsem zajíkla radostí. Srdce se mi rozbušilo a musela jsem se posadit. Takže my máme rande? Jako vážně? Šílím z něj jak malá školačka... Věřím tomu, že v ten moment jsem se možná i začala červenat. Letěla jsem na kancl, doklepala to do konce pracovní doby a hurá domů. Rychlá sprcha, něco sexy na sebe, plavky a osuška do baťůžku a už jsem jela. Pan H. vybral skvělé přírodní koupaliště v zatopeném lomu, kam jsme s našima vždycky jezdili, takže jsem přesně věděla, kde to je. Naivně jsem se spoléhala na to, že když je to pondělí, tak tam moc lidí nebude. No ono bylo... Přeskákala jsem pár tuleňů, kteří se rozvalovali na dekách a nešlo je nikudy obejít a pak jsem uslyšela hudbu.

Hezky v rohu, kde ostatní nevidí, ležel na maskáčové dece. Že by nemoc z povolání? Přišla jsem k němu a sedla na něj. Jen se usmál, aniž by otevřel oči. Shodila jsem ze sebe tričko a trochu se na něm zavrtěla. Začal být nervózní, ale pořád se smál.

,,Dlouho jsme se neviděli, zlato. Jak se máš?"

,,Teď už dobře..."

Moc toho nenamluvil. Zdál se být utahaný, ale to jsme teď v těch vedrech snad všichni. Rozběhla jsem se a skočila do vody. Voda byla báječná. Fakt ten den už snad nemohl být lepší. A navíc po krušném a horkém dni byla tohle ta nejlepší odměna. Ani nevím, jak dlouho jsem v té vodě strávila, byla jsem tam dlouho. Občas teda jsme na chvilku vylezli na deku a jen vedle sebe leželi. Lidí pomalu ubývalo, bohužel stejně tak už i ubýhal i ten čas. Proklínala jsem to. Tak rychle ten čas běžel a já si tuhle chvíli chtěla užívat do nekonečna. Ale nešlo to. Začalo se pomalu stívat a na nebi byly vidět červánky.

,,Pojď ke mě, je mi zima." pošeptal mi.

Nemusel mě přemlouvat, přitulila jsem se k němu hned. Hladil mě po celém těle. Šeptal mi do ucha, že jsem nádherná. Jen jsem ležela a prožívala tu danou chvíli plnými doušky. Nechtěla jsem, aby přestával. Čas byl vůči nám neúprosný. Hudba z repráčku pořád hrála a kolem nás už nebyl nikdo a nic. Pomalu se zvedl a přenesl se nade mě. Začal mě pomalu líbat na břiše a postupně sjížděl níž a níž. Ach bože, jak já se na něj těšila. Nahlas jsem vzdychala a prosilal jej, aby nepřestával. Když jsem dosáhla svého uspokojení, role se vyměnily. Položila jsem ho na záda a jazykem ho sjížděla od vrchu až dolů. Po očku jsem se dívala, jak mě se zájmem sleduje. Má temné a hnědé oči. Ani nevím, kolik takových mužů znám. Fascinovalo mě to.

Dostala jsem pochvalu, jak skvěle ho umím vykouřit. Aby ne, když jsem se chtěla vytáhnout a schválně si ho zarazila až hluboko do krku, to se pánům většinou líbí. Při jednom nestřeženém okamžiku (nebo mi možná chtěl jen dopomoci?) mi ho vrazil do hrdla a zároveň se udělal... nicméně to sperma mi neprošlo krkem, nýbrž mým nosem a ven. Dobře, pokud existuje kniha sexuálních trapasů, tenhle bude podle mě v TOP desítce.

Začala jsem se hrozně smát, protože mě to hrozně štípalo a nemohla jsem se nadechnout. Sakra, my nemáme ani kapesníčky! Tohle se může stát asi jen mě. No co, frkla jsem to do ručníku. Hlavně se tvářit, že o nic nejde...

,,Ještě se nechci loučit, nezajedeme ke mě?"

,,To zní jako plán..." zamrkala jsem na něj.

Přesunuli jsme se tedy k němu na kancl a celou tu romantiku zopakovali. Uprostřed jeho malé kanceláře byla pohozená tenká matrace. Mládenecký život. Usmála jsem se a mávla nad tím rukou, vždyť já žiju stejně. Pan H. mi navrhl, že tam s ním můžu přespat a ráno odjet rovnou do práce. Jak ráda bych tam zůstala. Jenže to bychom nepsali ani jeden. Už tak jsem z té naší schůzky byla dost na měko.

,,Jaktože nikoho nemáš, Lolo?" zeptal se najednou.

,,Já ani nevím... možná je chyba ve mě. Nebo se bojím závazků." odpověděla jsem nejistě.

,,Ale za mnou jsi přijela. Proč vlastně?"

,,Protože tě miluju..."

Až pozdě mi došlo, jakou píčovinu jsem mu právě řekla. Jen se na mě soucitně podíval a začal mě hladit po tváři.

,,Já vím, zlato... ale já miluji svou ženu." zašeptal.

,,Ano, já vím a budu to respektovat." odpověděla jsem a utřela jsem si slzy.

,,Tebe vždy rád uvidím, Lolo. Nechci tě ztratit. Ale nechci ztratit ani svoji rodinu. A to co mezi námi je, tak mezi námi i zůstane." povzdechl si.

Mluvili jsme spolu dlouho do noci. Teda spíš on mluvil. Snažil se mi dávat rady do života. Já jen hleděla do těch jeho tmavých očí a snažila se zastavit čas. Události se začaly opakovat. Nicméně tentokrát to bylo trochu jiné. Pan H. by možná i ty city opětoval, ale už miloval jinou ženu. A já zase byla sevřená v kleštích a sama sobě působila zbytečnou bolest.

Pořád mě hladil po tvářích, objímal mě, líbal mě. Nechtěla jsem odejít, ale nesměla jsem zůstat. Pro klid v duši nás obou. Pan H. mě pořád uklidňoval, že i na mě někde někdo čeká. Tohle jsem ovšem slyšet nechtěla. Nebo spíš tyhle slova útěchy mě poněkud iritují. Nebo spíš jsem byla jen v citovém rozpoložení, že mě zrovna štvalo skoro všechno.

Byla půlnoc, když jsem se chystala k odchodu. Než jsem stihla sáhnout na kliku, tak mě chytil za ruku a přitiskl k sobě. Naposled jsme se políbili a pak jsem vyběhla na tmavou chodbu. Utíkala jsem celou cestu až k autu, potřebovala jsem trochu vyvětrat hlavu. Do rána už jsem stejně neusnula, jen jsem hleděla do zdi a přemýšlela nad tím, co se to vlastně stalo... Na ten den jsem se těšila, ale ve finále jsem z něj byla nešťastná. Pan H. mi promluvil do duše a rozebral mě jak nikdo nikdy předtím. Měl pravdu, všechno co říkal byla pravda. Ale já tu pravdu nechtěla přijmout... Modlila jsem se za jiné odpovědi. A těch se mi bohužel nedostalo.

Jak těžké je někoho nemilovat?

Den jako vyšitý pro pár mých nezajímavých postřehů. Zase jsem šla holkám vypomáhat na bar. Kolikrát jsem za to ráda, že se ještě můžu vrátit do onoho známého starého prostředí, kterému jsem kdysi vládla svojí nespoutaností. Až si kolikrát říkám, jaká jsem tehdy byla hloupá, když jsem nadávala na svoji tehdejší práci za barem. Beru zpátky, bylo to skvělý a já jsem opravdu ráda, že jsem pár let i byla barmankou a poznala lidi i z té jiné stránky. To, že s barem přišly i vášnivé probděné noci a litry alkoholu a že má krev se pomalu měnila ve víno, to už je věc druhá. A taky moc skvělá věc.

---

A tam někde začíná to moje přemýšlení. Kdy vlastně jsem se změnila v onu nespoutanou Lolitu? Ani nevím. A co mě k tomu vedlo? Vlastně taky nevím. Prostě ze dne na den jsem změnila kompletně sůlvj styl života. Pravda, alkoholik jsem byla už dlouho. Ale jen alkoholik - prostě jsem se vždy do němoty zlila na baru a pak s ranním rozbřeskem šla spokojeně a zničeně domů. To ale nebylo vlastně ono. Tohle mě totiž nenaplňovalo. Jen jsem tím zabíjela svůj volnej čas a zaháněla svý chmury.

Pak ale jeden večer jsem se rozhodla zkusit něco nového. Nebo spíš jsem jen napodobovala ty zfetlý a ožralý holky, který už po třetím panáku sundávaly svršky a plazili se púo prvním chlapovi, kterej zrovna procházel kolem. A tak se stalo, že jsem vlastně tehdy potkala svýho ex Jaye. Plán byl jednoduchý. Sedět na baru, hezky usrkávat vodku s red bullem a poohlížet se po někom, kdo by ten večer mohl stát za hřích. Teď se tomu vlastně směju, jaká jsem byla tehdy marná. Teď už této taktice boje kraluju.

Jay si přišel k baru jen pro další pivo a zřejmě i neúmyslně do mě strčil a rozlil mi panáka. Vrchol drzosti! Hodila jsem po něm nepěkným pohledem, ale hned jsem změnila názor, když jsem viděla, že mi jako omluvu poručil novýho a rvovnou dojtýho (a pak že holky nejdou za chlast... hahaha). Hned jsme navázali kontakt a dali se do řeči. Zdálo se mi to ten večer až směšně jednoduchý a pak i docela zoufalý. Jen další chlap, kterej očividně přišel do baru si ten večer užít a bylo jedno s kým. Jenže s postupem večera a zvyšující se hladinky mi začal připadat i docela sympatickej a nakonec se z něho vyklubal pěknej sexouš... sakra, ta vodka tak zkresluje!

Nad ránem se mě ptal, zda mě má doprovodit domů. S díky jsem odmítla a anvrhla, že co kdybych doprovodila já jeho. Vypadal zaskočeně, nicméně souhlasil. Jeho byt byl až smutně malý a prázdný. Vlastně to nebyl ani byt, spíš jen obyčejný pokoj jedné bezejmenné ubytovny, kde dlouhodobě přebýval. Ale cajk, asi lepší než bydlet u rodičů. Sranda přišla ve chvíli, kdy jsem si všimla postele. Sakra, vždyť je to postel pro jednoho! Ty jako nemáš letiště?! Koukal na mě a nevěděl, co mi má odpovědět. Nakonec gentlemansky navrhnul, že můžu spát na jeho posteli a on bude spát na zemi. Tak to zapomeň kámo! Kdybych chtěla spát, mohla jsem jít v klidu domů (páč i ta moje postel je větší).

Neochotně ze sebe tedy svlékl košili a pohodil ji na zem. Ou shit! Tak krásný a vypracovaný tělo jsem snad naživo zatím nikdy neviděla. Shodil ze sebe i kalhoty a hned zbaběle zalkezl pod peřinu. Show skončila, děvče. Jen se pousmál. Parchant jeden stydlivej... opilej... a polonahej. Tak dobře, takže teď hezky zažiju svůj první úlet, tak teď to hlavně nezvorat. Pomalu jsem si začala ohrnovat triko a přitom se zájmem sledovala, co to s Jayem dělá. Pravda, bojoval sám se sebou docela dost. Přistihla jsem ho pevně sevřít peřinu a polknout naprázdno. Víc jsem nepotřebovala. Zjevně to byl signál, že sakra to chce, ale že nebude ten, kdo to začne. A mě to nevadilo, tuhle hru rozehrát... ostatně to takhle praktikuju dodnes. Takže první moje vášnivá a přitom nezávazná noc v mém životě. Bylo to nádherný. Protože to bylo všechno nové a hlavně nepoznané. Myslím, že ten večer jsme stihli tři kola. Pak jsem se k němu pravidelně každý večer vracela na další přídavek. A vracela jsem se tak dlouho, dokud mi nenabídnul se k němu nastěhovat. Ok, proč ne.

Tahle zamilovanost ale bohužel po 2 letech vyprchala rychleji, než pára nad hrncem. Ona podle mě vyprchala už mnohem dříve, ale já vlastně si ani nevšimla kdy, protože já jsem ho pořád milovala a pořád se k němu s radostí tulila. I ten sex s ním byl pořád skvělý. No, jenže to byly pouze moje domněnky. On už měl v té době jiný názor a jinou ženu. Poznala jsem to čirou náhodou, když se jeden den vrátil z práce hodně pozdě domů a byl vlastně podrážděný, že se musel vrátit a že tam jsem já. Zeptala jsem se, co se děje a že to můžeme v klidu vyřešit, ale nechtěl. Byl ledově chladný a odtažitý. Druhý den ráno jsem se probudila a viděla před sebou pouze sbalené věci. Asi jeho dárek na rozloučenou...

Ty pocity a emoce se v tu chvíli snad ani nedaly popsat. Prostě to bylo nepochopitelné. Já ho milovala, tak proč on mě už ne? A kde jsem udělala chybu? A jde to vlastně takhle zanevřít na člověka ze dne na den? Až s odstupem času jsem od jeho ,,kamarádů" zjistila, že ten jeho tajný románek trval už pár měsíců a on to vždy skrýval a dusil v sobě, ale prostě ke konci už se vlastně vracel k někomu, koho už dávno nemiloval. Jen proto, že jsem mu tam prostě zavazela/bydlela s ním. Tehdy jsem nechápala, jak je možné s někým být a přitom k němu nemít žádné city. Vždyť to snad ani není možné nebo ano... jak bláhová jsem byla, jasně že to jde!

Pak se dlouho v mém životě osudový muž neobjevil. Vždy to byly jen chvilkové románky, které většinou končili bez rozloučení. A že jich bylo požehnaně. Vždy jsem do sexu vkládala i své city. A vždy to byla osudová chyba. Protože pak se ty rány hromadily a ty osamocené večery byly prostě neúnosné. Nakonec to dopadlo tak, že do barů jsem chodila už jen z toho důvodu, abych prostě neskončila ten večer sama. Dokud jsem nepotkala Matta.

Matt se zjevil jako zázrak z nebe. Poznali jsme se záhadně na bazaru, když mě vlastně nevědomky kontaktoval na mém inzerátu a o týden púozději už mě zval k sobě na návštěvu. Nemůžu tvrdit, že to byla láska na první pohled, ale při našem prvním setkání opravdu jiskra přeskočila. No a pár týdnů na to, už z toho něčeho vlastně vzniknul vztah.

Jenže opět to byl jen můj úhel pohledu. Matt totiž nikdy moje city neopětoval... teda párkrát jo, ale to bylo vždy jen z donucení, aby si u mě ty svoje pruhřešky na chvilku vyžehlil. Prostě věděl na mě a já vždy roztála jak sněhová vločka. A v tomhle vztahu/nevztahu jsme se vlastně plácali skoro dva roky. Pak to oné letní noci vše skončilo. Opět jsem si vyčítala, proč mě vlastně nemiloval, když jsme byli tak dlouho spolu? Proč má někdo tendenci se přetvařovat, když ty city nemyslí vážně? Zbytečné divadlo.

,,Ty ho miluješ, že ano?" ptala se mě bloncka.

,,Ne, jistě že ne! Jak bych mohla..." odsekla jsem.

,,Mě lhát nemusíš, já to totiž na tobě poznám."

,,Nemůžeš to poznat, když tam nic není. Nejsem zamilovaná..." opět odsekávám.

,,No jasně... a proto vždy, když se o něm začneme bavit, tak se u toho začneš hrozně culit." konec debat, bloncka to utnula.

Svěřila jsem se před pár týdny bloncce, že poslední dobou mám plnou hlavu pana H. A bloncka samozřejmě hned věděla, která bije a začala mě v mém šílenství podporovat. Fakt kámoška! Měla jsem na sebe vztek. Vlastně pořád mám. Nedokážu se s někým milovat, aniž bych do toho nevložila svoje city. Tedy párkrát se mi to povedlo, ale byly to vždy jen chvilkové záležitosti. Nic na delší dobu. A s panem H. to vlastně nemělo bejt jiný. Měl to být jen jeden úlet a basta. Jenže on nebyl. O to horší zjištění bylo, když jsem k němu začala cítit něco víc. A to prosím pěkně, stačil jeden posranej večer a už to všechno bylo úplně naruby!

Asi proto jsem zoufale doufala, že se mi znovu ozve, abych nemusela zbaběle nahánět já jeho. Ironie. Kde mám vlastně záruku, že on touží po tom samém a nemá mě jen na rozptýlení a útěk ze svýho všedního stereotypu, který nese název manželství?! Vlastně nikde. Komické, že? Začínám se té naší schůzky bát. Nevím, co mu mám říct, ale je mi jasný, že moc mluvit asi nebudeme. A co když se potom už znovu neozve? Už mi dobře jebe... takže já vlastně nevím, co chci. Nebo vím, co chci, ale je to sakra šílený, protože by to znamenalo někomu jinému zničit štěstí, abych ho mohla mít já. Tak to je hnus. Chce to panáka, a nejlíp dvojitýho!

Tří týdny klidu

Předem bych se opět všem chtěla moc omluvit, že jsem zde skoro měsíc nebyla. Poslední dobou toho sice nebylo moc, ale i tak se mi událo pár nepěkných věcí, kvůli kterým jsem opět chytala parádní depky. Na druhou stranu Vesmír zřejmě vyslyšel má přání i volání o pomoc a díky všem těm nepěknostem se věcy konečně daly do pohybu tím správným směrem. Jinými slovy jsem ta nejšťastnější bytost na zeměkouli... alespoň momentálně. Původně jsem tento článek chtěla nazvat ,,Další série nesouvislých informací", ale ne, pokusím se Vás nějak pomalu v návaznosti dostat do mého momentálního rauše...

---

Takže začnu asi hezky z domova. Máme teď doma takové zataženo, občas trakaře. Což se vlastně teď děje furt, takže to zas taková novinka není. Nicméně já už konečně od toho všeho zmatku a řevu a prostě té negativní energie konečně utekla. Kam? No halelujá, já už mám totiž byt! Muhehe. Konečně jsem do toho skočila po hlavě a musím říct, opravdu ničeho nelituju. Koupila jsem si byt 2 + 1, který je již zrekonstruovaný a částečně vybavený, takže investice do začátku pro mě byly téměř nulové. Dokonalost. Nehledě na to, že konečně mám svoje soukromí a svoje vlastní zázemí, do kterého mi nikdo bez dovolení nemůže... Ta úleva pro mou hlavu a pro mé nervy. K nezaplacení. A hlavně to podstatné - konečně nemusím vymyšlet, kde busu se svými milenci trávit naše společné večery. Hezky u mě doma na obrovský posteli. Oujé! Než mi začnete gratulovat, no tak zatím tam nebyl ani jeden... heh.

Moje milenecké vztahy a známosti se opět zúžili na těsné minimum. Jak je to možné? Popravdě sama nevím, ale zároveň jsem si to i přála, aby mi chlapy teď dali na chvíli pokoj. Mariňák na mě minulý týden vyrukoval s tím, že se chce kvůli mě rozejít, abychom mohli být oficiálně spolu, že to chce o nás dvou povědět úplně všem... ach bože, tak to by byla moje společenská smrt. Nic proti němu, je to krásnej chlap, ale sakra ne! Od ledna se spolu plácáme v nepovedeným mileneckým vztahu. Kolikrát ty jeho nálady byly horší, než měla kdejaká ženská. A s takovouhle hysterkou bych já měla skončit. Sorry, ale ne.

JD se mnou ukončil veškeré kontakty a v práci se mi obloukem vyhýbá. Nějakým totiž záhadným způsobem (a já jsem v tom teď fakt nevinně) se jeho manželka dozvěděla o jeho nevěře (údajně těch dam měl víc... super no, měla bych si zajít asi na vyšetření) a tak má teď doma útrum. Samozřejmě si vzal do hlavy, že za to nejspíš můžu já a proto si mě strategicky zablokoval úplně všude a už mi skoro měsíc nepíše. Ne, vlastně mě to ani moc nemrzí. Poslední dobou byl otravnej a už mě to s ním ani moc nebavilo.

Panu L. jsem dala definitivně košem. Poté, co se se svojí manželkou rozvedl a i s jeho malou dcerkou je vyhodil z domu, tak díky tomuto gestu u mě definitivně skončil. Navíc už si začal hledat byt blízko mě (nebo ješlě líp, se chtěl nastěhovat přímo ke mě), což jsem musela už opravdu zarazit, jinak bych dopadla jako zhrzená a nešťastná žena. Nebo jen další holka v pořadí, kterou by jednoho krásného dne vyhodil na ulici. Ne, díky nechci a lituju té jeho ženy... Takže panu L. jsem otevřeně napsala, že jeho přátelství jsem si velice vážila, ale že on nás dva dostal do bodu, do kterého jsem s ním nechtěla spadnout a opravdu a upřímně toho teď lituju a proto tu komunikaci mezi námi musím na čas ukončit, alespoň do doby, dokud se z toho oba dva nevzpamatujeme. Samozřejmě jeho reakce byla úplně jiná, hned se urazil, začal mi vyčítat, že kvůli mě se vzdal všeho, abychom mohli být spolu a tak a jak jsem mu vlastně zničila život a vrazila kudlu do zad... Když se nad tím teď zamýšlím, asi to z části i je má vina. Měla jsem to stopnout už hodně dávno a možná by se polovina věcí ani nestala. Mrzí mě to.

S Mattem jsem se dostala opět do toho našeho vztahu/nevztahu. Píše mi každé ráno a každý večer, přes den si i zavoláme a na víkendy jezdím za ním (on u mě v novém bytě ještě zatím nebyl). Jako jo, mám ho ráda. Přeci jen, zahodila jsem s ním víc jak rok života a je pro mě savým způsobem důležitý, ale teď vím, že kdyby mě ze dne na den bez vysvětlení opustil, aby by mě to už tak nevzalo. Prostě jsme kamarádi, jsme moc dobří kamarádi, kterým spolu nevyšel vztah. Sex s ním je skvělý, neříkám, že není... :-) ale nic víc mezi náma už také není a myslím už ani nebude. On je taklová moje záloha na dny, kdy se cítím osamělá a potřebuji od někoho políbit a obejmout.

V práci je vše jak má být. Jsem z ní nadšená. Konečně vycházím s kolegy i s nadřízenými, jezdíme na společný akce a výlety, výplata je mega tučná - takže co mi vlastně schází? Vůbec nic. Asi proto teď prožívám takovej svůj spokojenej rauš. Mám vše, co jsem v životě chtěla... teda až na svýho vysněnýho partnera. Ten asi ani neexistuje. A pokud ano, už je stejně ženatej. Ale to je to poslední, co mě teď trápí.

Díky letnímu období jsem teď plná energie a chuti do života. Začala jsem víc cestovat, pravidelně chodím cvičit, přes léto plánuju i dovolenou u moře (zatím teda nevím kde a s kým). Kéž by mi toto nadšení vydrželo i přes zimu, ale to asi nehrozí. Když je zima, tak radši zůstávám zalezlá doha, heh. Ale co už, aspoň to jedno roční období si užívám naplno a venku.

Poslední dva týdny jsme trávili ve vojenským prostoru (tzn. mimo kasárna a mimo domov). Ani na víkend nás domů nepustili. Mě to nevadilo. Byla jsem na srubu (jediná holka) plném mužů a docela jsem si jejich náklonnost užívala. Navíc to bylo něco jako náš komplexák ve Vyškově a byl to skvělý útěk od našeho stereotypního vysedávání na kanclu. I počasí nám vyšlo. Takže proto jsem o sobě nedala tak dlouho vědět. Ani nebyl vlastně čas. Ale teď už jsem zase zpátky!

Co se týče mého starého já - Lolity - tak k alkoholu jsem se myslím nepřiblížila od doby, kdy jsem byla s panem H. na loučení se svobodou. Ani těch vášnivých nocí už tolik nebylo. Když to tak vezmu, Mariňákovi jsem vlastně dala košem, panu L. jsem dala košem, JD se se mnou pro jistotu přestal úplně bavit... takže krom Matta teď s nikým zase nejsem. Ruku na srdce, někdy mi to docela chybí, ale jindy na to ani nemám pomyšlení. Je tolik jiných věcí, které chci teď děla a které mě naplňují...

Když už jsme u pana H. ... no, tak pan H. se mi tento týden ozval. Byla to kratičká zpráva, ale v mém těle to spustilo hromadnou explozi pocitů. Chce se sejít někdy příští týden, ale zatím nenapsal kdy a kde ani nic víc konkrétního. Vím moc dobře, jak jsem se Vám tady posledně chlubila, že jsem z těch pocitů ohledně pana H. konečně vystřízlivěla. No, tak asi nevystřízlivěla. Stačila jedna jeho zpráva a po nocích opět nemyslím na nic jiného než na něj. Sakra! Jak lechce se nechám strhnout kvůli úplné blbosti! Nenávidím se za to! Nicméně moje pravidlo znělo, že pokud on napíše jako první, tak s ním navážu konverzaci... a to se taky stalo. I když jsem kolikrát měla tisíc chutí mu napsat - cokoliv! - a vždy jsem tomu pokušení odolala. Časem se ta moje malá naděje, že mi jednoho dne znovu napíše, pomalu vytrácela a já už přicházela na jiné myšlenky a jiné chutě, protože jsem měla za to, že krom oné sobotní noci mezi námi vlastně ani nic nebude, že to byl vlastně jen úlet. I když v hloubi duše jsem se modlila za něco víc, nebo aspoň za další schůzku. A ono hle - mé prosby byly opět vyslyšeny a pan H. se mi opravdu (s odstupem času) ozval znovu. A já si pomalu uvědomuji, že to něco ve mě, které prahne po jeho přítomnosti, asi bude něco víc než jen moje sexuální touha... ach bože, pomoc. Zase jsem do toho spadla...