Pondělní den měl být úplně jako každý jiný. Ráno jsem brzy vstala, nějak se dala do pucu, nasedla na kolo a jela do práce. Poslední dva týdny moje nová oblíbená rutina. Pak se cítím celý den svěží a hřeje mě u srdíčka, že jsem aspoň nějak ,,cvičila". Sedla jsem na kanclu, s klukama jsme dali rychlou snídani a den mohl poklidně začít. Nic moc v těch vedrech teď neděláme a jelikož mám hafo volného času, napadlo mě si jít umýt mé služební auto (jmenuje se Gandalf...). Na myčce naštěstí nikdo nebyl (což se tak často nestává), takže jsem využila volného mycího můstku a dala si na Gandalfovi pořádně záležet. Hezky předmytí, pak šampónování houbou a pak opláchnutí. No byl jak novej, nechci se vytahovat, ale fakt se mi povedl. Když jsem ho zaparkovala zpátky na místo, na chvilku jsem se šla zašít ještě mezi kontejnery, kde je příjemný stín a navíc mě zde nikdo nikdy nevychytal... prostě jsem měla chuť lenošit.
Tak jsem si v poklidu ležela na chladném betonu a koukala na azurové nebe. Pravda, venku bylo sice přes 30 stupňů, ale ve stínu bylo moc fajn. Zavřela jsem oči na chvíli se zasnila. Bylo slyšet hučení vlaku, bylo slyšet startování aut a dokonce i šumění vody z automyčky. Bylo to úsměvný, jak všude kole mě se něco dělo a já si opodál dávala takovou zakázanou siestu. Na druhou stranu, nač být přehnaně akční? Mnohdy se mi to nevyplatilo a mý nadřízení mě řádně zadřeli, když viděli, že co mi řeknou, to prostě udělám. Takže ano, to zašívání čas od času vážně neuškodí a kdyby bylo opravdu nejhůř, někdo mi zavolá.
Vím, že uprostřed toho nic nedělání jsem na chvíli zavřela oči a začala snít. Myšlenkama jsem se přenesla úplně pryč. Měla jsem před očima připravovaný sobotní sraz s mýma děckama z bývalé čety, potom i připravovanou párty s holkama z pole dance a pak samozřejmě velké stěhovábní věcí do mýho novýho bytečku. Tolik plánů na víkend a nevěděla jsem co dřív. Byla jsem ale ráda, že pořád něco dělám. Konečně jsem utekla od onoho stereotypu. Konečně přijdu do bytu, který je úplně prázdný, ale je můj. Pravda, mám v něm jen velkou postel, skříň, malý stůl a židli... nic víc tam zatím není (jinak jako vybavená kuchyň i koupelna, takže v klidu, nežiju jak neandrtálec). Právě mám vše, čeho jsem chtěla dosáhnout. Konečně řeším problémy všedních dnů, jako třeba co si dnes uvařím a co budu muset zase nakoupit. Hehe, sranda. Uprostřed toho snění mi přišla zpráva na telefon. Měla jsem za to, že už vegetím dlouho a kluci se po mě shánějí. Ale ne. Ozval se mi pan H.
,,Ahojky, co máš dnes v plánu?"
,,Nevím, ale klidně bych něco podnikla, je docela vedro."
,,Tak můžeme zajet třeba k vodě?"
Málem jsem zajíkla radostí. Srdce se mi rozbušilo a musela jsem se posadit. Takže my máme rande? Jako vážně? Šílím z něj jak malá školačka... Věřím tomu, že v ten moment jsem se možná i začala červenat. Letěla jsem na kancl, doklepala to do konce pracovní doby a hurá domů. Rychlá sprcha, něco sexy na sebe, plavky a osuška do baťůžku a už jsem jela. Pan H. vybral skvělé přírodní koupaliště v zatopeném lomu, kam jsme s našima vždycky jezdili, takže jsem přesně věděla, kde to je. Naivně jsem se spoléhala na to, že když je to pondělí, tak tam moc lidí nebude. No ono bylo... Přeskákala jsem pár tuleňů, kteří se rozvalovali na dekách a nešlo je nikudy obejít a pak jsem uslyšela hudbu.
Hezky v rohu, kde ostatní nevidí, ležel na maskáčové dece. Že by nemoc z povolání? Přišla jsem k němu a sedla na něj. Jen se usmál, aniž by otevřel oči. Shodila jsem ze sebe tričko a trochu se na něm zavrtěla. Začal být nervózní, ale pořád se smál.
,,Dlouho jsme se neviděli, zlato. Jak se máš?"
,,Teď už dobře..."
Moc toho nenamluvil. Zdál se být utahaný, ale to jsme teď v těch vedrech snad všichni. Rozběhla jsem se a skočila do vody. Voda byla báječná. Fakt ten den už snad nemohl být lepší. A navíc po krušném a horkém dni byla tohle ta nejlepší odměna. Ani nevím, jak dlouho jsem v té vodě strávila, byla jsem tam dlouho. Občas teda jsme na chvilku vylezli na deku a jen vedle sebe leželi. Lidí pomalu ubývalo, bohužel stejně tak už i ubýhal i ten čas. Proklínala jsem to. Tak rychle ten čas běžel a já si tuhle chvíli chtěla užívat do nekonečna. Ale nešlo to. Začalo se pomalu stívat a na nebi byly vidět červánky.
,,Pojď ke mě, je mi zima." pošeptal mi.
Nemusel mě přemlouvat, přitulila jsem se k němu hned. Hladil mě po celém těle. Šeptal mi do ucha, že jsem nádherná. Jen jsem ležela a prožívala tu danou chvíli plnými doušky. Nechtěla jsem, aby přestával. Čas byl vůči nám neúprosný. Hudba z repráčku pořád hrála a kolem nás už nebyl nikdo a nic. Pomalu se zvedl a přenesl se nade mě. Začal mě pomalu líbat na břiše a postupně sjížděl níž a níž. Ach bože, jak já se na něj těšila. Nahlas jsem vzdychala a prosilal jej, aby nepřestával. Když jsem dosáhla svého uspokojení, role se vyměnily. Položila jsem ho na záda a jazykem ho sjížděla od vrchu až dolů. Po očku jsem se dívala, jak mě se zájmem sleduje. Má temné a hnědé oči. Ani nevím, kolik takových mužů znám. Fascinovalo mě to.
Dostala jsem pochvalu, jak skvěle ho umím vykouřit. Aby ne, když jsem se chtěla vytáhnout a schválně si ho zarazila až hluboko do krku, to se pánům většinou líbí. Při jednom nestřeženém okamžiku (nebo mi možná chtěl jen dopomoci?) mi ho vrazil do hrdla a zároveň se udělal... nicméně to sperma mi neprošlo krkem, nýbrž mým nosem a ven. Dobře, pokud existuje kniha sexuálních trapasů, tenhle bude podle mě v TOP desítce.
Začala jsem se hrozně smát, protože mě to hrozně štípalo a nemohla jsem se nadechnout. Sakra, my nemáme ani kapesníčky! Tohle se může stát asi jen mě. No co, frkla jsem to do ručníku. Hlavně se tvářit, že o nic nejde...
,,Ještě se nechci loučit, nezajedeme ke mě?"
,,To zní jako plán..." zamrkala jsem na něj.
Přesunuli jsme se tedy k němu na kancl a celou tu romantiku zopakovali. Uprostřed jeho malé kanceláře byla pohozená tenká matrace. Mládenecký život. Usmála jsem se a mávla nad tím rukou, vždyť já žiju stejně. Pan H. mi navrhl, že tam s ním můžu přespat a ráno odjet rovnou do práce. Jak ráda bych tam zůstala. Jenže to bychom nepsali ani jeden. Už tak jsem z té naší schůzky byla dost na měko.
,,Jaktože nikoho nemáš, Lolo?" zeptal se najednou.
,,Já ani nevím... možná je chyba ve mě. Nebo se bojím závazků." odpověděla jsem nejistě.
,,Ale za mnou jsi přijela. Proč vlastně?"
,,Protože tě miluju..."
Až pozdě mi došlo, jakou píčovinu jsem mu právě řekla. Jen se na mě soucitně podíval a začal mě hladit po tváři.
,,Já vím, zlato... ale já miluji svou ženu." zašeptal.
,,Ano, já vím a budu to respektovat." odpověděla jsem a utřela jsem si slzy.
,,Tebe vždy rád uvidím, Lolo. Nechci tě ztratit. Ale nechci ztratit ani svoji rodinu. A to co mezi námi je, tak mezi námi i zůstane." povzdechl si.
Mluvili jsme spolu dlouho do noci. Teda spíš on mluvil. Snažil se mi dávat rady do života. Já jen hleděla do těch jeho tmavých očí a snažila se zastavit čas. Události se začaly opakovat. Nicméně tentokrát to bylo trochu jiné. Pan H. by možná i ty city opětoval, ale už miloval jinou ženu. A já zase byla sevřená v kleštích a sama sobě působila zbytečnou bolest.
Pořád mě hladil po tvářích, objímal mě, líbal mě. Nechtěla jsem odejít, ale nesměla jsem zůstat. Pro klid v duši nás obou. Pan H. mě pořád uklidňoval, že i na mě někde někdo čeká. Tohle jsem ovšem slyšet nechtěla. Nebo spíš tyhle slova útěchy mě poněkud iritují. Nebo spíš jsem byla jen v citovém rozpoložení, že mě zrovna štvalo skoro všechno.
Byla půlnoc, když jsem se chystala k odchodu. Než jsem stihla sáhnout na kliku, tak mě chytil za ruku a přitiskl k sobě. Naposled jsme se políbili a pak jsem vyběhla na tmavou chodbu. Utíkala jsem celou cestu až k autu, potřebovala jsem trochu vyvětrat hlavu. Do rána už jsem stejně neusnula, jen jsem hleděla do zdi a přemýšlela nad tím, co se to vlastně stalo... Na ten den jsem se těšila, ale ve finále jsem z něj byla nešťastná. Pan H. mi promluvil do duše a rozebral mě jak nikdo nikdy předtím. Měl pravdu, všechno co říkal byla pravda. Ale já tu pravdu nechtěla přijmout... Modlila jsem se za jiné odpovědi. A těch se mi bohužel nedostalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat