Předem bych se opět všem chtěla moc omluvit, že jsem zde skoro měsíc nebyla. Poslední dobou toho sice nebylo moc, ale i tak se mi událo pár nepěkných věcí, kvůli kterým jsem opět chytala parádní depky. Na druhou stranu Vesmír zřejmě vyslyšel má přání i volání o pomoc a díky všem těm nepěknostem se věcy konečně daly do pohybu tím správným směrem. Jinými slovy jsem ta nejšťastnější bytost na zeměkouli... alespoň momentálně. Původně jsem tento článek chtěla nazvat ,,Další série nesouvislých informací", ale ne, pokusím se Vás nějak pomalu v návaznosti dostat do mého momentálního rauše...
Takže začnu asi hezky z domova. Máme teď doma takové zataženo, občas trakaře. Což se vlastně teď děje furt, takže to zas taková novinka není. Nicméně já už konečně od toho všeho zmatku a řevu a prostě té negativní energie konečně utekla. Kam? No halelujá, já už mám totiž byt! Muhehe. Konečně jsem do toho skočila po hlavě a musím říct, opravdu ničeho nelituju. Koupila jsem si byt 2 + 1, který je již zrekonstruovaný a částečně vybavený, takže investice do začátku pro mě byly téměř nulové. Dokonalost. Nehledě na to, že konečně mám svoje soukromí a svoje vlastní zázemí, do kterého mi nikdo bez dovolení nemůže... Ta úleva pro mou hlavu a pro mé nervy. K nezaplacení. A hlavně to podstatné - konečně nemusím vymyšlet, kde busu se svými milenci trávit naše společné večery. Hezky u mě doma na obrovský posteli. Oujé! Než mi začnete gratulovat, no tak zatím tam nebyl ani jeden... heh.
Moje milenecké vztahy a známosti se opět zúžili na těsné minimum. Jak je to možné? Popravdě sama nevím, ale zároveň jsem si to i přála, aby mi chlapy teď dali na chvíli pokoj. Mariňák na mě minulý týden vyrukoval s tím, že se chce kvůli mě rozejít, abychom mohli být oficiálně spolu, že to chce o nás dvou povědět úplně všem... ach bože, tak to by byla moje společenská smrt. Nic proti němu, je to krásnej chlap, ale sakra ne! Od ledna se spolu plácáme v nepovedeným mileneckým vztahu. Kolikrát ty jeho nálady byly horší, než měla kdejaká ženská. A s takovouhle hysterkou bych já měla skončit. Sorry, ale ne.
JD se mnou ukončil veškeré kontakty a v práci se mi obloukem vyhýbá. Nějakým totiž záhadným způsobem (a já jsem v tom teď fakt nevinně) se jeho manželka dozvěděla o jeho nevěře (údajně těch dam měl víc... super no, měla bych si zajít asi na vyšetření) a tak má teď doma útrum. Samozřejmě si vzal do hlavy, že za to nejspíš můžu já a proto si mě strategicky zablokoval úplně všude a už mi skoro měsíc nepíše. Ne, vlastně mě to ani moc nemrzí. Poslední dobou byl otravnej a už mě to s ním ani moc nebavilo.
Panu L. jsem dala definitivně košem. Poté, co se se svojí manželkou rozvedl a i s jeho malou dcerkou je vyhodil z domu, tak díky tomuto gestu u mě definitivně skončil. Navíc už si začal hledat byt blízko mě (nebo ješlě líp, se chtěl nastěhovat přímo ke mě), což jsem musela už opravdu zarazit, jinak bych dopadla jako zhrzená a nešťastná žena. Nebo jen další holka v pořadí, kterou by jednoho krásného dne vyhodil na ulici. Ne, díky nechci a lituju té jeho ženy... Takže panu L. jsem otevřeně napsala, že jeho přátelství jsem si velice vážila, ale že on nás dva dostal do bodu, do kterého jsem s ním nechtěla spadnout a opravdu a upřímně toho teď lituju a proto tu komunikaci mezi námi musím na čas ukončit, alespoň do doby, dokud se z toho oba dva nevzpamatujeme. Samozřejmě jeho reakce byla úplně jiná, hned se urazil, začal mi vyčítat, že kvůli mě se vzdal všeho, abychom mohli být spolu a tak a jak jsem mu vlastně zničila život a vrazila kudlu do zad... Když se nad tím teď zamýšlím, asi to z části i je má vina. Měla jsem to stopnout už hodně dávno a možná by se polovina věcí ani nestala. Mrzí mě to.
S Mattem jsem se dostala opět do toho našeho vztahu/nevztahu. Píše mi každé ráno a každý večer, přes den si i zavoláme a na víkendy jezdím za ním (on u mě v novém bytě ještě zatím nebyl). Jako jo, mám ho ráda. Přeci jen, zahodila jsem s ním víc jak rok života a je pro mě savým způsobem důležitý, ale teď vím, že kdyby mě ze dne na den bez vysvětlení opustil, aby by mě to už tak nevzalo. Prostě jsme kamarádi, jsme moc dobří kamarádi, kterým spolu nevyšel vztah. Sex s ním je skvělý, neříkám, že není... :-) ale nic víc mezi náma už také není a myslím už ani nebude. On je taklová moje záloha na dny, kdy se cítím osamělá a potřebuji od někoho políbit a obejmout.
V práci je vše jak má být. Jsem z ní nadšená. Konečně vycházím s kolegy i s nadřízenými, jezdíme na společný akce a výlety, výplata je mega tučná - takže co mi vlastně schází? Vůbec nic. Asi proto teď prožívám takovej svůj spokojenej rauš. Mám vše, co jsem v životě chtěla... teda až na svýho vysněnýho partnera. Ten asi ani neexistuje. A pokud ano, už je stejně ženatej. Ale to je to poslední, co mě teď trápí.
Díky letnímu období jsem teď plná energie a chuti do života. Začala jsem víc cestovat, pravidelně chodím cvičit, přes léto plánuju i dovolenou u moře (zatím teda nevím kde a s kým). Kéž by mi toto nadšení vydrželo i přes zimu, ale to asi nehrozí. Když je zima, tak radši zůstávám zalezlá doha, heh. Ale co už, aspoň to jedno roční období si užívám naplno a venku.
Poslední dva týdny jsme trávili ve vojenským prostoru (tzn. mimo kasárna a mimo domov). Ani na víkend nás domů nepustili. Mě to nevadilo. Byla jsem na srubu (jediná holka) plném mužů a docela jsem si jejich náklonnost užívala. Navíc to bylo něco jako náš komplexák ve Vyškově a byl to skvělý útěk od našeho stereotypního vysedávání na kanclu. I počasí nám vyšlo. Takže proto jsem o sobě nedala tak dlouho vědět. Ani nebyl vlastně čas. Ale teď už jsem zase zpátky!
Co se týče mého starého já - Lolity - tak k alkoholu jsem se myslím nepřiblížila od doby, kdy jsem byla s panem H. na loučení se svobodou. Ani těch vášnivých nocí už tolik nebylo. Když to tak vezmu, Mariňákovi jsem vlastně dala košem, panu L. jsem dala košem, JD se se mnou pro jistotu přestal úplně bavit... takže krom Matta teď s nikým zase nejsem. Ruku na srdce, někdy mi to docela chybí, ale jindy na to ani nemám pomyšlení. Je tolik jiných věcí, které chci teď děla a které mě naplňují...
Když už jsme u pana H. ... no, tak pan H. se mi tento týden ozval. Byla to kratičká zpráva, ale v mém těle to spustilo hromadnou explozi pocitů. Chce se sejít někdy příští týden, ale zatím nenapsal kdy a kde ani nic víc konkrétního. Vím moc dobře, jak jsem se Vám tady posledně chlubila, že jsem z těch pocitů ohledně pana H. konečně vystřízlivěla. No, tak asi nevystřízlivěla. Stačila jedna jeho zpráva a po nocích opět nemyslím na nic jiného než na něj. Sakra! Jak lechce se nechám strhnout kvůli úplné blbosti! Nenávidím se za to! Nicméně moje pravidlo znělo, že pokud on napíše jako první, tak s ním navážu konverzaci... a to se taky stalo. I když jsem kolikrát měla tisíc chutí mu napsat - cokoliv! - a vždy jsem tomu pokušení odolala. Časem se ta moje malá naděje, že mi jednoho dne znovu napíše, pomalu vytrácela a já už přicházela na jiné myšlenky a jiné chutě, protože jsem měla za to, že krom oné sobotní noci mezi námi vlastně ani nic nebude, že to byl vlastně jen úlet. I když v hloubi duše jsem se modlila za něco víc, nebo aspoň za další schůzku. A ono hle - mé prosby byly opět vyslyšeny a pan H. se mi opravdu (s odstupem času) ozval znovu. A já si pomalu uvědomuji, že to něco ve mě, které prahne po jeho přítomnosti, asi bude něco víc než jen moje sexuální touha... ach bože, pomoc. Zase jsem do toho spadla...
Žádné komentáře:
Okomentovat