A je to tady! Píši vám o tom pořád dokola, pak od toho radši utíkám a zase se zaměřuji na jiné věci, abych pořád dokola nemluvila jen o tom jednom, no a stejně na konci nebo v komentářích se k tomu opět vracím. Je to takový můj aktuální kolotoč, taková moje centrifúga. O čem že to zase melu? Zasvěcení a pravidelní čtenáři mých dojáků jistě vědí a do monitoru šeptají - no přece o tom novém bytě!
Už to tak bude. Z mého každodenního nezávislého prohlížení nabídek realitních makléřů i inzerátů osobních vlastníků mi do očí udeřil jen jeden jediný byt. Dalo by se to popsat jako láska na první pohled. No vážně! Prohlédla jsem si fotky a hned jsem věděla, že musí být můj. Prostě musí! Na nic jsem nečekala a hned vytáčela telefoní číslo uvedené v inzerátu. Za pár minut jsem byla s makléřkou domluvená na prohlídce. Jednoduché a rychlé. Do konce týdne jsem chlapům v práci nebásnila o ničem jiném... hádam podle jejich výrazů v obličeji, že z toho mého neustálého opakování prázdných keců byli opravdu nadšení. Heh... ironie.
No a včera byl ten den D. Hned z práce jsem běžela na uvedenou adresu. Třásla jsem se nedočkavostí. Uvítla mě holčina, jen o něco málo starší než jsem já (po telefonu jsem jí odhadovala na vyhořelou čtyřicátnici, tak to se jí teď zpětně omlouvám). Vyběhli jsme do třetího patra (není tam výtah, lol... už se vidím, jak tahám nový nábytek a spotřebiče hezky po schodech... po úzkých schodech... do třetího patra) a už odemykal dveře. Rozhlížela jsem se, na tom malém patře jsou jen dva byty. V jednom bydlí rodinka důchodců a ten druhý, jo, to bude ten můj.
Otevřely se dveře od bytu a já nadšeně vběhla dovnitř. Proběhla jsem chodbou a hledala tu největší místnost v bytě, ten obývák. Sakra, je stejně velkej jako naše pole dance studio! Tam se vleze obrovský gauč a vedle ještě tyčka... dvě tyčky?! No tak mě napadlo, kdyby holky někdy chtěly přijít na kafe, tak ať máme kde cvičit... ne, v klidu, teď opravdu žertuji. Celá stěna toho obyváku je prosklená (myslím se tomu říká francouzské okno? nebo tak nějak?) a navíc je na západní straně, což znamená, že odpoledne mi tam bude krásně hřát sluníčko. Oujé. Vypadá to skoro stejně, jak ty snobské byty z amerických filmů. Prostě hashtag s názvem #musthave! Přeběhla jsem chodbu a ocitla se v kuchyni. Zde byla dlažba a částečně zřízená kuchyňská linka (takže sporák, myčka, dřez a něco, co zdánlivě připomínalo rychlovrnou konvici...) Na konci kuchyně byl vstup na malý balkón (jooo, chci byt s balkónem!). Otevřela jsem dveře, abych se podívala ven a ouha! V rohu balkonu hned pode dveřmi na mě syčel pták, který zde už bydlel asi delší dobu. Měl tam krásně vystlané hnízdo a z něj vykukovaly ještě dvě menší růžové hlavičky... mám spolubydlící?! :) Paní makléřka za mnou ani nestíhala chodit, natož mi něco říct, byla jsem jak uragán. Opatrně jsem zavřela balkonové dveře. Výhled z balkonu byl takový, no, nijaký. Viděla jsem na malý obezděný dvoreček patřící policii a malé dětské hriště. Celé dokola to bylo obehnané dalšími panelovými domy. a mezi nimi jen úzká štěrková cesta vedoucí na to hřiště a k zadnímu vchodu do domu. Nic extra, ale aspoň záruka toho, že tam nebude slyšet hluk rušné ulice a aut.
Přeběhla jsem zkontrolovat koupelnu. Je dlouhá a úzká. Navíc po rekonstrukci, stačí akorát sehnat někde funkční pračku. Navíc je zde vana i sprchový kout. Och luxus... Podle makléřky by mělo být potrubí už taky po rekonstrukci, takže plast a elektrika též po novu dělaná, takže měď. Hmm, asi dobrý. Moc těmto věcem nerozumím. A moc mě mrzelo, že na té prohlídce se mnou nebyla máma. Slíbila mi, že se tam se mnou půjde podívat, ale nkonec to odvolala kvůli jiným věcem. Podle mě o hodně přišla, i když já jsem teď jak slepá, protože se mi všechno líbí a nejvíc se mi líbí ta představa, že to všechno už může být brzy moje. V hlavě už jsem měla přesně naskicovaný vzhled mého nového bytu. Plovoucí podlahy, tmavé stěny, nábytek ve venkovském stylu (krom kuchyně, ta bude ve stylu steampunk), decentní ložnice, nic extra přeplácanýho, protože jsem a chci být minimalista. Jo, jednou to všechno bude a bude to dokonalý. Kdybych vyhrála sportku, tak bych si to samozřejmě mohla hned vše zaplatit. Hahaha. Taky bude časem... možná :-D Jsem přeci optimista.
No co vám budu povídat, prostě k důležitým a docela zásadním věcem jsem se dostala snad až po půl hodině lítání po prázném bytě. Nějak jsem zapoměla zmínit, že ten byt je po rekonstrukci jen částečně (takže krom plastových oken, nové kuchyně a koupelny) je zbytek takový v polorozpadu. Hlavně podlahy. Rozjeté parkety a mezery, že by se do nich nasoukal nejeden velkej pavouk. Ale to je pro mě docela nepodstatný, to se časem stejně bude vše předělávat a do startu tyhle kosmetické vady vyřeší koberce. Měsíční poplatky (fond, odpady, energie, apod.) vycházejí cca na 5000,- a za takovou cenu v dnešní době nešeženu snad ani pronájem 1+kk (někde asi jo, ale určitě ne v našem městě...). Takže plná pozitivní energie a nadšení, že konečně se chystám udělat další razantní krok ve svém životě, jsem jela spokojeně domů.
Bohužel naši nějak mé nadšení odmítli sdílet. Zřejmě proto, že neviděli ten byt, možná proto, že nikdy dříve jsem nic podobného ještě neřešila. Who knows? Jisté bylo to, že z jejich strany zaznělo rázné ne! Byla jsem nešťastná. Nebo spíš mě mrzelo, že jsem to své chvilkové štěstí a nadšení neměla s kým sdílet. Napsala jsem Mattovi a panu L. Oba měli odlišný názor. Aspoň někdo mě podpoří. Přeci jen nejsem šílená. Nebo jsem? Jasně, že jsem.
Postupem večera a díky mamčiným nárazovým faktům o hypotékách a dluzích a podpoře a já nevím čemu, se mi povedlo někdy kolem půlnoci dostat mentální krizi. Část mého já křičela ,,ano, zaplať zálohu hned druhý den a to co chceš bude hned tvoje!". Ale ta druhá část (ta zřejmě zodpovědná a jediná racionálně myslící) zase říkala ,,ne, sakra nebuď blbá - peníze na hypotéku, doba splácení, co když přijdeš o práci, musíš myslet na nájem, omezení utrácení za to co chceš, finance na rekonstrukci a zařízení, spotřeba vody a energie,...". No prostě se mi povedlo se totálně rozbít na dvě části. Nemohla jsem spát. Dostala jsem strach. Uvědomila jsem si, že se bojím své zodpovědnosti. Tohle není novej mobil, nemůžeš ho po čase zahodit nebo vyměnit. Tohle už je sakra byt, tady se musíš starat a platit. Ale zas na druhou stranu tenhle krok musela udělat většina z nás nebo snad ne? A taky to zvládli. Tak proč né já? Je to něco nového, neznámého. Navíc necítím podporu od rodiny, proto mám strach do toho sam za sebe jít. Ale zas to ALE! Dobrou práci přece mám a vydělávám dost na to, abych sama zvládla kočírovat hypotéku. Stačí se uskromnit, přestat utrácet za blbosti, udělat si měsíční plán výdajů. Sakra řešení jsou... Dilema pyrotechnikovo. Červenej drát nebo modrej?
Dnes ráno jsem zvedla telefon a začala obvolávat bankovní poradce. Makléřka mi dohodila jednoho jejich poradce, který většině jejich klientů vyřizuje výhodné úvěry a hypotéky. Já, protože mám svoji skvělou bankovní poradkyni, a nevěřím moc prodejcům nemovitostí (díky historkám od ostatních, kteří něco podobného řešili), jsem si radši našla i zadní vrátka a chci znát více možností a chci mít možnost si i vybrat. Pokud se mi ani jedna nabídka nebude zamlouvat, radši to nechám být a se slzou v oku ten byt přenechám někomu jinému (ale bude mě to sakra mrzet, protože... nejde to popsat, prostě je pěknej). Takže dnešek a zítřek musím zasvětit nabídkám finančních poradců. Zásadní problém je čas. Protože zájemců je mnoho a je jen otázkou času, než se objeví někdo movitější než já a zamává obálkou se zálohou na byt. Nechci dělat ukvapená rozhodnutí,nechci se po zbytek života zazdít. Ale ta představa nezávislosti a vlastního zázemí je prostě úžasná a chybí k ní jen krůček. Ale za jakou cenu? Mám v hlavě bordel. Ne, spíš trpím rozdvojenou osobností. Na každém rameni mi sedí jedna malá postavička a navzájem si protiřečí. Znáte ten pocit? A jak jste vaše první bydlení řešili vy? Za každý váš komentář budu moc ráda.
