Opět jsem o sobě nedala dlouho vědět. Nevím, nějak jsem nestíhala a hlavně poslední dobou toho na mě bylo už moc. Nechci vám tady zase vypisovat, že se můj svět bortí jako domeček z karet. On je totiž naprosto v pořádku a vlastně teď prožívám opravdu skvělé období a jsem plná sil a pozitivní energie. Bohužel v mém blízkém okolí tomu tak není a události posledních dnů se dosti podepsaly na mé psychice a já už potřebovala prostě pauzu, jinak by mě to stálo můj vnitřní klid a asi i žaludeční vředy.
Naše rodina bohužel poslední dobou zažívá křest ohňem. Babiččina rakovina postoupila do takového stádia, kdy se jí začaly lámat kosti. Poslední dva týdny si stěžovala na neústupnou bolest, kdy nemohla ani sedět natož spát. Po vyšetření u doktora jí zjistili zlomenou pánev a stehenní kost. Co je horší? Pánev se nedá nijak operativně řešit a s tou stehenní kostí toho taky moc dělat nechtějí. Doktor nám do očí vpálil, ať se prostě smíříme se začátkem konce...
Mě osobně to bylo tak nějak jasné už delší dobu, ale nechtěla jsem si tu hrůzu tolik připouštět a potřebovala jsem zůstat pozitivní, už kvůli babči. Nejvíc to vzalo asi mou mámu. Probrečela kvůli tomu nejeden večer. A dosti nám její momentální stavy dávala najevo. Doma byl neustálý křik, stres a napětí. Ani se mi nechtělo chodit z práce domů, protože mi bylo jasný, co na mě zase čeká.
Tenhle víkend to vše vygradovalo. Začalo to tím, že jsem si ve čtvrtek odpoledne sbalila batoh s věcmi a hned v pátek jsem z práce jela rovnou pryč. Doma jsem se ani neobtěžovala někomu říct kam jedu a kdy se vrátím. Už jsem prostě potřebovala klid od všeho a od všech. Teď když nad tím zpětně přemýšlím, opravdu to bylo moudré rozhodnutí. Možná mě teď máte za zbabělce nebo za sobce, budiž, bohužel má přítomnost by stejně nikomu moc nepomohla. Nechtěla jsem jen ukazovat lítost. Jako ano, mrzí mě to a moc, že jeden z mých milovaných v rodině trpí, ale co s tím zmůžu? Nic. A tvářit se, že to bude zase dobrý, heh. Všichni víme, jaký to bude. Chci být optimista a věřit, že se to zase zlepší, ale je to jen mé bezbožné přání. Realita je bohužel někde jinde... A popravdě, čas od času si od toho všeho dát pauzu taky není špatný nápad.
Má cesta směřovala na západ za hranice. Jela jsem za tím posledním člověkem, o kterém jsem věděla, že se mě na nic ptát nebude, bude rád, že mě vidí a ještě mě dobře ojede... za Mattem. A opět to byla dobrá volba.
Matt mi celý víkend říkal, jak je rád, když jsem s ním a podobné pohádky. No usmívala jsem se na něj, ale nijak moc jsem to neprožívala. Od doby, co jsme ukončili náš imaginární vztah a já se konečně smířila s představou, že on ten pravý určitě není, se z nás záhadným způsobem stali dobří přátelé. Byly to zprvu měsíce bez jakéhokoliv kontaktu, pak jsem si k němu jednoho odpoledne jen přijela pro zbytek věcí s tím, že už se opravdu vidíme naposledy, no a od toho okamžiku jsme si opět začali neprvidelně psát. Ale už to bylo úplně jiný. A mě se to líbilo.
Ten víkend jsme si byli zaplavat, pak jsme podnikli výlet na kolech, zašli jsme do kina, každý večer a každé ráno si to hezky rozdali... co víc jsem potřebovala ke štěstí? Vracela jsem se domů naprosto spokojená a opět s čistou hlavou. I na mámě bylo vidět, že je to s ní už trochu lepší. Sice mi to nonstop vyčítala, že doma nejsem k ničemu, ale už se neřvalo tak moc a to bylo hlavní.
Mariňákovi jsem se neozvala už skoro dva týdny. Naposledy jsme se sešli ve Vyškově. Původně mě vylákal na krásné 3 hodiny vášnivého sexu (kvůli kterým jsem si ten den zrušila trénink) a nakonec se z toho vyklubalo jen zoufalých 30 minut a erekce. Bylo mi z něj špatně. Koukal na mě jak neviňátko a pořád se omlouval, že jsem ho asi blbě pochopila... no jistě! Hlavně, že on sám mi to psal o těch 3 hodinách, na kolenou mě skoro prosil, abych za ním ten den přijela, jak to bude krásný a něžný a dlouhý... a nakonec po necelé půlhodině zbaběle utíkal na rozlučkovou akci s ostatními instruktory (protože skončil další kurz záklaďáků a to se musí zapít).
Vykopala jsem ho (skoro nahého, hahaha) z auta, hodila po něm jeho věci, párkrát třískla pěstí do volantu a odjela (jen v džínách a podprsence) uraženě domů. Od té doby se mi neozval. Věděl proč. Zkoušel mi napsat v pondělí, ale odbyla jsem ho s tím, že mám na práci lepší věci. Zkoušel mi domluvit, ale bez šance. Na tohle nestačí říct ,,sorry jako"... Začínám být na to jeho chování alergická. Ve svým věku už by mohl pobrat trochu rozumu ne se pořád dokola chovat jak zmatenej adolescent. Ani ten sex s ním už není, co býval. Od doby, kdy mi po messengeru napsal, že bychom ty naše schůzky měli skončit, pak to zas zpětně odvolával a omlouval se, že udělal chybu, se to celý řítí tak nějak do kytek. Prostě tohle byla už od začátku dost okatá slepá ulička, jen já si zas naivně myslela, že z toho bude něco víc než jednorázový povyražení. Neměla jsem na mysli vztah, spíš jsem jen doufala v toho svýho milence. A ono nic. Báj, báj.
Čas od času se mi zdá o panu H. a někdy i o panu D. Pořád dokola ten samý sen. Volá na mě (pan H.), chce abychom se někde setkali, chystá se mi říct místo schůzky... ale pak zmizí ve tmě. Sakra, asi jsem zas nadržená. Navíc až moc zbabělá na to, než abych jednomu z nich napsala. Pana D. mám opravdu ráda a nechci mu ublížit, ani si z něj udělat jen dalšího sexuálního zajíčka. Bohužel ani na ten vztah s ním se zatím necítím. A pan H. je propstě pan H. S ním nic mít nechci, jen bych ho možná jednou ráda někde přefikla. Jednoduché. Radši to nechávám být a místo toho chodím třikrát do týdne běhat. Chytám totiž formu do plavek... ne to ne, spíš do nafukovacího kruhu. Chi chi. Svět je krásný a já zas pod vlivem.
Žádné komentáře:
Okomentovat