Dnes to bude krátké, protože k tomu nemám co říct. A nic moc k tomu říct ani nechci. V čem vlastně spočívá smysl života? A kdo určuje náš čas, který nám ještě zbývá? Kdyby zítřejší den měl být váš poslední, jak byste se cítili? Litovali byste něčeho nebo byste odešli šťastní? Když tyhle otázky nasměruji na sebe, tak asi ne... neoděsla bych šťastná. Protože pořád jsou zde jisté věci, které chci ve svém životě ještě udělat. Pak teprve odejdu šťastná.
Dnes v noci jsem měla zvláštní sen. Mrazilo mě z toho. Viděla jsem se na okamžik s babičkou a připadalo mi to jako rozloučení. Stály jsme naproti sobě a nic si neřekly. Vypadala spokojeně, hlavně mi říkala, že je vše už dobrý. Pak jsem se vzbudila. Fakt jsem měla divný pocit, ale bylo už dost pozdě a musela jsem jít do práce. Dnes jsme měli pochod se zátěží. Chtěla jsem už konečně přimět mámu, aby se se mnou jela podívat na ten můj budoucí byt, tak jsem jí psala smsku, jestli se jí bude odpoledne chtít jet se mnou. Odepsala jen ,,Dnes nikam nejedeme. Babička ráno umřela.".
Musím přiznat, že mě to moc nevzalo a v první chvíli jsem měla pocit, jako kdybych to už dávno věděla. Nebo spíš už delší dobu jsem se psychicky připravovala na ten okamžik, kdy to příjde.
Smrt není pěkná věc, ale mnohdy je to pro člověka vysvobození. Babička poslední týden (díky všem těm zlomeninám a obrovské ztrátě krve) trpěla nepředstavitelnou bolestí. Už to došlo do stádia, kdy dostala do žíly morfium. Předevčírem za ní do nemocnice jela teta a pak nám volala, že jí už babča ani nepoznává a moc nevnímá realitu... tak co to bylo za život, když už jste jen vězni ve vlastním těle?
Popravdě, slzy se mi derou do očí teprve teď, když o tom píšu. Pro babičku to bylo vysvobození a pro naši rodinu obrovská ztráta. Nestihli jsme se ani rozloučit. Naposled jsme se viděly spolu snad na Vánoce. Teď si to přesně nedokážu vybavit, ale pořád jsem jí slibovala, že za ní přijedu a pořád jsem si na to nenašla čas. A teď už je pozdě...
Ale my dvě se spolu rozloučily. Vím to. Babička byla hodně důsledný a poctivý člověk a nezůstala nikomu nikdy nic dlužná. Ani mě ne. Asi proto se mi dnes o ní zdálo. My dvě jsme se potřebovaly naposled rozloučit. A to se také stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat