Včerejší noční mi dala slušně zabrat. Na baru bylo živo víc, než je zdrávo a troufám si tvrdit, že jsem včera překonala svůj osobní rekord v roznášení půllitrů s pivem a to sice na 20 krýglů naráz. Ruce jsem měla vytahaný jak šimpanz... Ale ty dýška za to stály, co si budem povídat :-)
Většinu osazenstva tvořila omladina - hlavně teda lidi a děcka, který kolem třetí ráno vyhodili z diskotéky a jelikož náš bar nikdy nezavírá, tak se párty přesunula sem. Jukebox ten večer nakrmili vrchovatě drobnýma, div z toho chudák nezvracel. Kolikrát jsem se musela smát nad jejich výběrem skladeb... abyste rozumněli - dokud hrály dechovky, metal a pak country, tak jsem to ještě chápala. Jakmile ale začali hrát skladby pro děti (Šmoulové, Dáda Patrasová, apod.), už to začínal být hard core!
Díky Bohu, že svítání většinu pařmenů už zahnalo domů (směr postel) a pouze pár otužilců ještě dopíjelo poslední pivko. Jedním z nich byl i starší pán, který snad celý večer mlčky proseděl na baru a se zájmem mě sledoval při práci. Vždy se na mě jen usmál a přikývnul, abych mu roztočila další pivo. Tyhle typy lidí mám kolikrát nejradši. Ne, že by mi vadilo, když se se mnou chce někdo v práci vybavovat, to ne - kolikrát opravdu s nadšením poslouchám životní příběhy a problémy štamgastů, kteří mají nutkání se mi neustále svěřovat a vyzpovídat se. Nevadí mi to. Nicméně kolikrát to ticho a nebo hudba je prostě lepší. Když v tom na mě v jednu nestřeženou chvíli ten pán potichu promluvil.
,,Vysvětli mi, jak je možné, že taková krásná holka nemá chlapce?" otázal se.
,,Podle čeho soudíte, že nikoho nemám?" snažila jsem se blafovat.
,,Protože kdyby jsi měla pořádnýho mužskýho, tak nemusíš dělat po nocích za barem..." dodal s mrknutím. Tahle hra na pravdu se mi začínala líbit.
,,Podle toho se přece nemůžete řídit. Nemůžu nutit svého muže, aby se mnou po nocích vysedával za barem, když ráno musí vstávat do práce." nadhodila jsem s úsměvem. Pán se jen zasmál.
,,Hele maličká, já to znám. A povím ti - mít takovou ženu, tak kvůli ní ani nespím. Nebo ji nedovolím tuhle práci dělat. Správný muž by si vážil své ženy, ochraňoval by ji. Kdežto ty jsi zde skoro pořád sama." ukončil debatu.
Jen mlčky jsem se na něj usmála. Asi měl pravdu. Ostatní barmanky (zadaný barmanky) na svých směnách doprovod mají. Neříkám, že celou směnu, ale mají. Já jsem byla odjakživa samostatná jednotka. Nikdy jsem si na to však nestěžovala. I tak mám vždy mužkou společnost. Navíc jsem vždy zastávala názor, že svou drahou polovičku bych asi nenutila trčet se mnou v práci. Nevím, nepříjde mi to jako dobrý nápad. I když na to má každý asi svůj názor.
,,Ahoj Lolo! Krásný deštivý den!" ozvalo se najednou ze dveří.
,,Krásný den i tobě." odpověděla jsem s úsměvem na tváři. Přede mnou stál mechanik.
,,Zrovna jsem na cestě do práce a tak jsem si na tebe vzpoměl a napadlo mě, že bych ti mohl udělat radost." zamrkal. Běžela jsem ho obejmout.
S mechanikem udržujeme přátelský vztah, nicméně posledních 7 dní si vypisujeme trošku intenzivněji. I tak jsem byla ráda, že ho vidím. A přijít mě pozdravit bylo od něj krásné gesto. Chvíli se mnou poseděl a poklábosil, pak mě znovu objal, dal mi pusu na čelo a odjel do práce. Starší pán sedící opodál jen s úsměvem přikyvoval. Koukla jsem na něj s přesvědčivým pohledem, že jsem v naší debatě přeci jen měla pravdu já (jasně, že jsem kecala... ale to on přece nemusel vědět, že?). Hned se mi vrátila veselá nálada i energie. Přesně tohle jsem po ránu potřebovala!
Starý pán spokojeně dopil pivo, vysypal z kapsy poslední drobné na zaplacení, kývnul na pozdrav a s klidem odešel do deště. Ve dveřích se na mě ještě otočil a dodal ,,Přesně tohle jsem ti říkal, maličká. Správnej chlap tě v tom nikdy nenechá." a odešel. Opřela jsem se o lokty a zasněně se podívala ven z okna. Sice pršelo a bylo pochmurno, ale i tak byl ten nový den nádherný.
Žádné komentáře:
Okomentovat