Můj život se zastavil, jako ručička hodinek. Již několik let strádám na jednom místě a neposouvám se nikam vpřed. A mrzí mě to. Není to okolím, je to mnou. Moje cesta ztratila směr a moje bytí ztratilo motivaci. Kdybych ze dne na den zmizela ze světa, nikdo by si toho nevšiml, protože není nic, čím bych se zapsala (v dobrém slova smyslu) na zeď slávy.
Seděla jsem večer v čajovně a spokojeně potahovala vodní dýmku. Málokdy se stane, že mám volno a i příležitost si zajít s někým do čajovny a jen tak relaxovat. Naprosto jsem se ztratila ve svých myšlenkách, které se kolem mne mihotaly stejně jako oblak kouře vycházející z dýmky. Konečně jsem se cítíla uvolněně a konečně jsem získala jiný pohled na věc. Všechny události v mém životě, ty zklamání a pocity méněcennosti - to vše jsem nyní měla před očima a kupodivu jsem za ně byla ráda, že se vlastně staly. Přeci jen, byly to životní lekce, nové zkušenosti a dalo mi to hodně. Udělalo to ze mě člověka, kterým jsem dnes...
Jenže dnes, kdyby za mnou někdo přišel a zeptal se mě, kde se vidím za 5 nebo 10 let a co vlastně chci od života, jaká by byla moje odpověď? Já nevím. Nevím, co chci dělat zítra, nevím, kde budu za 5 let a ani nevím, co chci... Můj život totiž ztratil tu jiskru, to nadšení. Nemám motivaci ráno vstát a jít něco dělat. Chodím akorát na bar a zase zpátky domů. Jaký to všechno má význam?
Někde v hloubi duše sním o krásném bytě a o dětech, že si založím vlastní rodinu a budu šťastná. Jenže... Vždyť ani nejsem schopná si najít pořádného mužského pro život! Kolik měsíců jsem promrhala bojem o Matta, i když to bylo vlastně předem prohrané? A když už se i našel někdo, kdo by mě mohl mít rád, radši jsem utekla do cizí náuče, zase si zpříjemnit jen jeden jediný večer. Život společnice mě hodně poznamenal, i moje práce se na mě hodně podepsala. Nemyslím tu práci na baru, nýbrž práci tanečnice a společnice v nočním klubu, kam jsem za svých chudých studentských let pravidelně docházela, abych měla něco málo na dalších pár dní... hlavně na alkohol. Tam jsem zažila úplně jiný svět. Každá slušná holka se teď asi chytá za hlavu, ale mě to vlastně nevadilo, ba naopak! Ta práce mě naplňovala! Byla jsem planoucí hvězdou večera, muži platili nemalé peníze za trochu času se mnou v soukromí a šeptali mi do ucha, jak by mi snesli třeba i modré z nebe. Nebyla jsem to já, kdo zde byl jako loutka. To oni. A mě se to líbilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat