Minulý víkend mne nejspíš poznamenal na zbytek života. I když mě asi ani moc ne, to spíš moji rodinu. Jednou z našich rodinných tradic (čti pracovních povinností) je každoroční řezání dřeva u babičky. Spočívá to v tom, že celá naše početná rodina se sejde na celý víkend a řežeme, vozíme a skládáme dřevo do sklepa, aby babička s dědou přežili další krutou zimu v Jeseníkách :-) budu znít jako lemra líná, ale tenhle víkend fakt nemám ráda... od rána do večera dřít jako kůň a v mezičase každýmu odpovídat na dotazy typu: ,,Tak co škola?"; ,,Tak co práce?"; ,,Tak co vztahy?" ...
Ne, v pohodě. Je to přece rodina a rodina musí držet pohromadě, takže se vším sebezapřením a bez jakýkoliv jiných plánů jsem aktivně souhlasila, že teda jedu taky (už tak se až příliš vyhýbám rodinným sešlostem). Hned v pátek se věci daly až příliš rychle do pohybu. Dopoledne se teda řešil můj až moc úspěšný bratranec, který je dokonalost sama a samozřejmě jej porovnávali se mnou, černou ovcí rodiny. Měla jsem chutě položit si hlavu na hučící cirkulárku... možná by se tím hodně věcí vyřešilo.
Dále následoval oběd prokládaný nudnou konverzací, které jsem bohužel musela být přísedící, nicméně už se to naštěstí netýkalo mě a nikdo ani nechtěl, abych se zapojila do debaty, takže aspoň nějaké pozitivum. Po obědě pokračovalo pracovní nasazení, které s blížícím se deštěm nabíralo na rychlosti a kvantitě naloženého dřeva. Zatímco ráno jsem snobsky vozila v kolečkách jen pár polínek a v mezičase ještě stíhala usrkávat čajík z termosky, tak odpoledne už jsem přes hromadu polen na kolečkách neviděla ani na cestu a mám pocit, že termosku mi sežral v nehlídaném okamžiku pes...
Točili jsme se u cirkulárky jako auta na kruháči - jeden podával polena na řezání, druhý obsluhoval cirkulárku a třetí sbíral již rozpůlené dříví rovnou z curkule do koleček a valil do sklepa to všechno vysypat a hned zase zpátky, aby si vyměnil místo s podavačem dřeva. Jelikož jsem již pociťovala mírnou frustraci z nekončící práce a se stále se zesilujícím deštěm, zaťala jsem zuby a místo obvyklého jednoho okruhu jsem začala jezdit rovnou dva, někdy i tři. Polínka do sklepa jsem házela už s chodby, ani jsem se neobtěžovala tam jezdit, stejně pak večer tam budem zalezlí všichni jak krtci a skládat ty polínka na hromadu...
Mé neobvyklé svižnosti a aktivity si všimla teta, která se brzy k mé strategii připojila a už jsme byli na okruhu dvě, kteří se pomalu předháněli jak dostihový koně kdo si toho nabere víc a kdo to dřív stihne odvézt. Netvrdím, že tam vznikl chaos, ba naopak! Fakt jsme začali fungovat... sice v šíleném tempu a s docela šílenou zátěží, ale najednou už se ta práce zdála, že bude za pár minut hotová. Až jsem na sebe byla pyšná, že jednou do roka se zvládnu vyhecovat k tak skvělým výsledkům a najednou můj naprosto dokonalý bratranec už není zas tak dokonalý, když najednou všichni chválí mou maličkost za takové pracovní vypětí. No dlouho jsem si té slávy neužila.
V jednom nestřeženém okamžiku kdy jsem si na kolečka opět stavěla pyramidu vyšší, než jsem byla já sama kolem mě proížděla teta, která už svou vatru dřeva měla a řítila se po slepu směr sklep. Jestli tomu osud chtěl nebo to byla nešťastná shoda náhod, to jsem doteď nezjistila - když mě teta předjížděla a zároveň objížděla i rozjetou cirkulárku, její kolečka se nebezpečně začaly nahýbat. Je pravda, že jsme si nakládaly opravdu hodně dřeva a už jen zvednout ty kolečka bylo těžké, natož s nimi jet... Pozdě jsem si všimla šikmé věže z koleček, která přepadávala na stranu směrem k cirkulárce. Ani jsem nestačila oběhnout ty svoje kolečka, abych tetě pomohla zpátky tu tíhu vyvážit, když najednou jsem měla obličej od kapek krve.
Přísahám bohu, že jsem měla srdeční zástavu. Přetížené kolečka totiž strhly tetu na rozjetou cirkulárku, která jí chytila mikinu a stáhla na kotouč. Bylo to sice jen nešťastných pár vteřin, ale před očima se mi to promítalo skoro stejně dlouho, jako celovečerní film. Teta skončila pod cirkulárkou se zakrvácenou rukou a bez mikiny. Hned jsem z kapsy tasila telefon a volala sanitku. Z rozklepaného hlasu nešlo skoro nic poznat, takže chudák spojovatelka musela co chvíli žádat o zopakování situace a co, kde, jak, proč, atd. Samozřejmě venkovního povyku si všimla máma s babičkou, děda, který všechno viděl z druhé strany cirkulárky, no prostě během vteřiny tu spoušť viděli všichni.
Následovala typická panika. Nikdo z nás pořádně nevěděl, co sakra máme asi dělat. Teta seděla, držela se za paži a říkala mi něco o tom, že mám najít ten zbytek. Sakra jakej zbytek?! Po podrobnější ukázce jsem si teprve všimla, že se sice drži za pořezanou paži, ale na zemi bylo až moc krve z jedné rány. Když pak zvedla pořezanou ruku, zamotala se mi hlava. Kromě rozříznutého bicepsu (bylo to tak půl na půl - biceps, triceps - a až na kost, která z té rány byla krásně vidět) tetě chyběly na levé ruce skoro všechny prsty... jediný palec tam zůstal.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Hlava se mi točila a bylo mi špatně od žaludku (nemohla za to krev, ta mi nevadí, spíš ten samotný moment...). Zoufale jsem se rozhlížela po zemi a přehazovala polena. Fakt jsem ten zbytek té dlaně našla. Nevím, jak to popsat... prostě to byl skoro ten samý pocit, jako když držíte v ruce odtržený ocásek ještěrky. Prostě fuj. Mamka to rychle vzala a šla to omýt pod kohoutek a dát k ledu, než přijede sanitka. Všude kolem mě byla šílená panika. I já sama měla jen krůček od toho se vyvrátit.
Během pár minut přiuletěl vrtulník, doběhli záchranáři a už to vše uteklo až moc rychle. Krev smyl déšť, zbytek dřeva jsem neochotně odvezla naházet do sklepa a zbytek večera (vlastně až do rána) jsme všichni proseděli mlčky v kuchyni. Nikdo totiž nechápal, proč se to stalo a co bude dál. Až teprve v sobotu ráno mamka s babičkou obvolávaly všechny a všem vyprávěli, co se vlastně stalo. Pak nám zavolali i z nemocnice, že už za tetou můžeme přijet se podívat. Já radši zůstala doma a s dědou pořezala a odvezla ten zbytek dřeva, které ještě bylo třeba dodělat. Hučení cirkulárky ve mě vyvolávalo pocity náhlé paniky a šílenství. Snad nikdy v životě jsem nebyla pod takovým tlakem. No ale dodělat se to muselo. Ten večer jsem jela domů. Už jsem nemohla strávit tu atmosféru, která u babičky panovala. Navíc práce byla hotová, takže mi nic nebránilo s klidem v duši odjet.
Ten večer jsem vyhledala společnost inženýra. Potřebovala jsem akutně k sobě muže, který by mě utěšil a držel v náručí. Na tetino zdraví jsem vypila skoro celou láhev vína. Nedělní dopoledne jsem pak trávila u koní, i když ani to mi moc nepomáhalo. Mamka se vrátila až odpoledne a chtěla jet kouknout na tetu do nemocnice. Neochotně jsem souhlasila, že teda pojedu taky. Netřeba popisovat, že mamka celou dobu probrečela. Prostě byla to hrůza. Doktor sice tvrdil, že ruku sešili dohromady a teta sama potvrdila, že prstama zase zvládá trochu hýbat, ale i tak... je zde šance, že to nesroste (neuchytí se to) a i kdyby, ta ruka už nikdy nebude na 100% funkční.
Snažila jsem se na tom všem najít něco pozitivního. Aspoň něco. Cokoliv. No jediné, k čemu jsem dospěla bylo to, že na tu hrůzu je fajn, že to odnesla jenom ruka. Levá ruka (když píšeme s tetou pravou).
