Vzbuď se!

A byl tu začátek července! Z okna bylo slyšet jásání dětí, které už konečně nemusely do školy a lítostivé vzdychy rodičů, protože jim začíná terno (usuzuji podle zvuků, které každé ráno vydávali sousedi, když se jim synáček vzbudil). Já sama po těžkém pracovním týdnu vstala překvapivě brzy. Sluníčko mě táhlo z postele. Vyběhla jsem na terasu jen v kraťasích a podprsence. Protáhla jsem se a jak baletka jsem začala poskakovat po trávníku. Pes mě nadšeně následoval a tahal za nohavičky. Párkrát se mu i povedlo mi kraťase (už tak nebezpečně krátké) stáhnout ke kolenům, což emocionálně prožíval náš soused, který každé ráno před odchodem do práce chodí běhat... no nebudu lhát, když běžel kolem, tak zakopnul :-D Hlasitě jsem se smála, netajila jsem se tím, že vím o tom jeho nenápadném sledování.

Skvělou náladu mi přidávala i představa o tom, že o víkendu konečně uvidím Matta! Už jsem ho potřebovala vidět! Jednak jsem byla nadržená (touhou se s ním pomazlit holky! zase se uklidníme, ano? :-D ) a druhak už mi prostě chyběl. Fakt se mi stýskalo. A ten pocit byl jako motor, co mě tlačil vpřed. Byla jsem velmi produktivní. Dopoledne jsem svoji vybledlou kůži vystavovala sluníčku a dopřávala si vitamín D a odpoledne na verandě dráždila souseda ve sportovní podprsence a průhledných šortkách při cvičení kruháče, který jsem našla na youtube. Chudák jeho žena...

---

Těch pár dnů do pátku už utíkalo celkem rychle. Konečně ve čtvrtek večer mi Matt konečně odepsal.

,,Kdy přijedeš?" přišla otázka bez pozdravu.

,,Zítra někdy k večeru. Pojedu z Prahy, musím ještě ráno něco vyřídit ve škole." zněla má provinilá odpověď. Nejraději bych za ním jela už hned prvním raním vlakem, ale prostě to nešlo...

,,Dobře." konec debaty.

Nic moc jsem si z toho nedělala. Prostě sakra, je přede mnou můj vytoužený víkend, takže who cares?! I don't...

Celý pátek jsem nemyslela na nic jinýho. Od Božího rána se mi třepaly kolena a samou nedočkavostí jsem si musela musela ve vlaku prozpěvovat. Konečně bylo po jedenácté, já stihla věci ve škole až překvapivě rychle a kolem poledne u jela směr šuvíkend... (tak to pojmenovaly holky na baru a mě se to strašně líbí --> ve zkratce to znamená š*kací víkend). Samozřejmě znáte děvčata, vždycky myslely jen na to jedno... nicméně nechávala jsem je při tom. Bylo to zábavný.

K večeru jsem konečně vyskočila z vlaku a rozhlížela se nadšeně po nástupišti. Vráželi do mě procházející lidé, kteří se ve spěchu snažili dostat k východu. Nicméně já tam stála jak sloup a jen vyhlížela Matta, abych mu mohla skočit do náruče. Jakmile se nástupiště vylidnilo, uvědomila jsem si, že tam jsem sama. Zapoměl snad? Vždyť jsem mu psala kdy přijedu. Ne, určitě se někde zpozdil nebo bude v hale.

Nadšeně letím do nádražní haly. V rychlosti a s těžkým batohem na zádech beru schody po třech, jako by to nic nebylo. Mé druhé já mě ještě ze zadu tlačí, abych byla rychlejší. Chce se mi nahlas se smát a tančit radostí. Vbíhám do haly, funím u toho jak parník a hlavou otáčím jak sova. Kde sakra je?! Můj pohled se najednou nasměruje směrem ke dvěma klukům sedících opodál na lavečkách zahleděných do telefonu.

,,Matte? Ahoj..." promluvila jsem nejistě.

,,Ah, tak tady jsi. Tak už můžeme jít." pronesl Matt, vstal a vydal se i se svým kamarádem k východu.

Zůstala jsem stát jak zamrznutá. Ten elán, ta jiskra, to nadšení, ta energie... jako by mi to ze mě někdo vydoloval během vteřiny. Jak jsem přijela, tak jsem měla chuť zase nasednout na vlak a odjet. Žádné přivítání? Žádné objetí? Nic? Co se to děje...

,,Co je Lolo? My už jdeme!" zavolal na mě ze dveří.

Sklonila jsem hlavu, abych zakryla slzu. Pomalým vynuceným krokem jsem se soukala směrem k východu. Přemýšlela jsem, co jsem provedla, že je na mě naštvaný. Nic mi neříkal, myslela jsem, že je vše v pořádku nebo jen nemá náladu se bavit. Možná jsem se jen málo zajímala.

Pomalu jsem je dohonila. Vůbec se se mnou nebavili. Šli vedle sebe a debatovali o hrách. Mě k sobě vůbec nepustili, takže jsem šla za nimi pokorně jako ocásek... jako vtěrka. Té jejich debatě jsem stejně houby rozuměla, takže mě ani moc netrápilo, že mě ignorují. Matt se na mě jen v rychlosti otočil, že má nepojízdné auto a k němu domů jdeme pěšky. Však není problém, mám dvě nohy a chodit umím. K němu domů to zas taková dálka není.

Po cestě jsme měli zastávku ještě v nákupním centru, kde se k nám přidala ještě jedna slečna. S velkým zájmem jsem si ji prohlížela. Na první pohled maličká holka se zničenými suchými vlasy a přehnaným make-upem mi byla až moc povědomá. Nicméně ten den jsme se ,,osobně" potkaly poprvé, protože se mi představila jménem.

Procházeli jsme nákupák, ona středem zájmu obou kluků a já opět jako poslušný ocásek, který to jistil zezadu. Z čirého zoufalství jsem hltala výlohy, abych přišla na jiné myšlenky. Zastavila mě figurína s překrásnýma plavkama. Decentní bikiny se šněrováním vpředu. V jednoduchosti je krása a tyhle byly dokonalé... Mám sice dost opalovaček, ale jo, tyhle by nebyly špatný. Možná bych se víc líbila Mattovi.

,,Lolo!" ozvalo se Mattovo zavolání přes půlku centra. Poníženě jsem se otočila a spěchala za nimi. Myšlenkama se vrátila zpět do hořké reality špatně začínajícího víkendu. Bylo na nich vidět, jak je moje opožděnost přímo uráží. A přitom já tam stála s výrazem naprosté zmatenosti a začínající demence z toho, co se vlastně stalo. Protože doteď mi nikdo neřekl, co se stalo tak strašného, že už nikomu nestojím pomalu ani za pozdrav.

Situace se pozvolně uklidňovala, když jsme udělali zastávku v pizzerii. Všichni si objednávali pizzu, jen já již občerstvená z vlaku zůstala sedět jen při kofole.

,,Zase nejíš? Co ti je?" zeptal se Matt. Z jeho tváře se dalo vyčíst, že to byla spíše řečnická otázka.

,,Nemám hlad. Jedla jsem ve vlaku a opravdu teď jíst nepotřebuji." odsekla jsem.

Konec konverzace s mou maličkostí. Zahleděla jsem se zoufale kolem sebe. Hledala jsem cokoliv, co by mne mohlo rozptýlit. Až nakonec můj zájem vzbudil rozhovor mezi Mattem a maličkou slečnou. Z mě neznámého důvodu (protože jsem neposlouchala jejich debatu) po sobě začali štěkat a místo komplimentů padaly spíš výčitky. Proboha! To je jeho bejvalka! Nějak jsem si nevšimla, že samým udivením jsem otevřela pusu dokořán. Její vyděšený pohled na mě na to naštěstí upozornil. Hned jsem se otočila na druhou stranu. Matt mi o ní často vyprávěl. Nebyla to sice jeho první, ale podle všeho to byla holka, kterou nejvíc miloval. O hodně mladší než on, o hodně menší než on (párkrát jsem to asi zmiňovala, ale připomenu to - Mattova vysněná holka musí být menší než 150cm... a to ona byla) a tak celkově úplně jiná liga než holky, které normálně potkávám. Ale nikoho nesoudím.

Jejich důvod rozchodu bylo to, že maličká slečna si uvědomila jejich věkový rozdíl (nebo jí Matt už asi sexuálně nestačil - jedno z toho) a začala ho podvádět a z nevěry potom rovnou přeběhla do nového vztahu (a odstěhovala se do Anglie). Matta to tehdá zničilo. Už jen z jeho vyprávění jsem měla chuť jí přelámat žebra a vymlátit zuby... Nevěru neuznávám. Ani neodpouštím. Ano, chápu, že ne vždy je lehké poručit srdci a milovaná osoba už najednou není náš celý svět, ale i tak... tohle si nikdo nezaslouží. Když už, tak férovost! A upřímnost.

A teď jsem tam seděla, jen pár centimetrů od ní, a nevěřícně hleděla na jejich probíhající estrádu. Kupodivu mě ale přešel ten nahromaděný vztek vůči její osobě. Koneckonců, mě nic neprovedla. A po zjištění její skutečné stránky a chování jsem vlastně i chápala, proč jim to asi neklapalo.

O hodinu později nás již opustila a utíkala zas za někým jiným. Takže jsme byli tři. A já se v duchu modlila, že za chvíli odejde i Mattův kamarád. Bohužel. On také přijel za Mattem až z Prahy a dost jasně mi naznačil, že holdá zůstat celý víkend. To mi zkazilo náladu ještě víc. Ne, že bych byla majetnická, to ne! Ale sakra zrovna po dvou týdnech jediné mé přání bylo být alespoň na chvíli s Mattem o samotě. Inu, tento víkend se toho očividně nedočkám...

,,Můžeš mi říct, co ti je? Pořád se tváříš uraženě! Už mě to nebaví!" vyčítal mi Matt po cestě domů.

,,Promiň... já jen že jsem se strašně těšila na to, až tě uvidím. Nic víc v tom není." špitla jsem.

,,A kvůli tomu se musíš chovat takhle? To nechápu." odsekl Matt. Zastavila jsem se a upřímně se mu zahleděla do očí.

,,Víš ty co? Jo, jsem nešťastná! Nejsem naštvaná, ale nešťastná! Ani jsme se nepřivítali! Přijel za tebou na víkend nějaký tvůj kamarád, se kterým si očividně máte o čem povídat a já jsem tady navíc. Ani jsi mě neobjal, nechytl za ruku, nic! Mohl jsi mi napsat ať nejezdím! Nezlob se na mě, ale já přijela za tebou!" vylítlo to ze mě jako uragán. Abych zdůraznila své rozhořčení, zvýšila jsem i hlas, což zaznamenali všichni v okruhu 20ti metrů.

Matt se jen pousmál a bez odpovědi pokračoval v chůzi. Chvíli jsem musela zůstat stát, abych neprovedla něco, čeho bych později litovala. Zhluboka jsem se nadechla. Potřebovala jsem to rychle vstřebat a zase se uklidnit. Připadala jsem si jako typická hysterka. Jak maličko mi chybělo, abych ztropila přímo ukázkovou scénu. Taková ale nejsem, nechci být. Pomalu jsem se vydala za nimi a po cestě hleděla radši do telefonu.

Trochu mi po cestě s mojí psychikou vypomáhal inženýr, který se tou dobou nudil na messengeru. Debatovali jsme o blbostech a ve finále mi zase pomohl vykouzlit úsměv na rtech a celkově nadhled nad všemi těmi banalitami. Když jsme došli k Mattovi domů, hned jsem si zabrala sprchu. Naivně jsem si myslela, že Matt se za mnou potají vkrade a vynahradíme si ten drahocený čas. Sni dál děvče...

Vrátila jsem se do pokoje a oni dva na jedné válendě sjížděli videa na youtube. Okej, to zní jako skvělý večer. Jen jsem si s nezájmem zalezla k Mattovi do postele a znuděně hleděla do telefonu. Už ani inženýr tam nebyl, aby mohl utišit můj nářek. Ten večer jsem nespala. Jen jsem se převalovala a vrtěla na posteli. Chtěla jsem se přitulit k Mattovi, ale ani to mi na náladě nepřidávalo. Chtěla jsem si o tom promluvit, ale nebylo kdy a kde. Navíc jsem měla pocit, že reaguju zbytečně přehnaně.

Sobota se odvíjela ve stejném duchu. Sice nás Matt vzal na koupaliště, ale ani tak jsem si nemohla užívat jeho pozornosti. Do bazénu ani na tobogán se mnou nechtěl jít, takže jsem šla všude sama. Oni dva aktivně leželi na lehátkách a hráli si na herních konzolích. Pravda, na tobogánu jsem potkala pár krásných kluků, kteří byli komunikativní a měli smysl pro zábavu, takže jsem se veselila s nimi. Pak příjemně zmožená a smočená jsem se vrátila na lehátko aspoň na chvilku zase chytat vitamín D. Nikdo mě nesháněl, pohoda.

Večer jsme po cestě dolů ještě udělali zastávku na baru a trošku popili s Jankou. Janka je další malá slečna, bývalá Mattova chvilková láska, ale na pokec skvělá holka. Jen se nesmí opít. Pak je na zabití. Takže aspoň chvilku jsem si nepřipadala odstrčená a mohla se s holkama chvilku bavit. Alkohol nicméně posílil moje vnitřní výčitky a do rána to na mě bylo těžce znát. Málem jsem při loučení skočila do úsměvu Jančiné kamarádce, která se s Mattem loučila dlouhým objetím (hlavně že na mě po příjezdu neměl čas). No ustála jsem to, ale všichni si všimli mého zabíjáckého pohledu.

Po cestě domů jsem byla o dost svižnější, než ti dva slimáci za mnou, takže jsem je brzy ztratila někde daleko za sebou a k Mattovi domů dorazila o dost dřív, než oni. K mé smůle bylo zamčeno, takže jsem si sedla před práh domu a čekala, až se pánové uráčí přijít. Hlavou se mi kromě vodky a vína mísily i výčitky a pochybnosti. Co když jsem si tu pohádku se šťastným koncem jen vysnila? Co když si zase namlouvám něco co není pravda. Ach bože, co když zase žiju ve svojí lži!

Začala jsem brečet. Alkohol mi pomohl sundat si z očí ty růžové brýle romantického května. A to bolelo. Stejně jako ta kocovina. Vzala jsem do ruk telefon a napsala Mattovi na messenger.

,,Matte?"

,,Ano Lolo?"

,,Mezi námi nic není, že?"

,,Kde jsi? Už jsi u domu?"

,,Odpověz mi!"

,,Za chvilku tam budem. Počkej tam."

Hodila jsem telefonem do tmy (což bylo super, protože jsem ho pak nemohla najít a našel se až druhý den ráno, když mi volala máma)... a znovu začala brečet. Ten zbabělec! Proč mi to sakra neřekne na férovku? Sakra, proč jsem sem jezdila? Co si to zase nalhávám. Čas si uvědomit jakou roli v této tragikomedii vlastně pořád dokola hraju. Co takhle přestat ze sebe dělat naivní a zoufalou subičku a konečně jít vstříc něčemu... reálnýmu?!

Ti dva konečně přišli. Už jsem byla dost opilá, takže sprcha nepřipadala v úvahu, hodila jsem s sebou do postele (zády k Mattovi) a během chvíle usnula. Co dělali ti dva ten večer se už asi nikdy nedozvím. Ráno jsem se dobrovolně natlačila do studené sprchy, abych ze sebe spláchla včerejší alkoholovou vlnu a zvládla zase racionálně přemýšlet. Ti dva mě od rána aktivně ignorovali. Jen mlčky seděli u telefonů a chichotali se jak puberťáci. Fakt mě zajímalo, co tam mají tak zajímavého, tak jsem Mattovi v nestřežené chvíli sebrala telefon z ruky a... ejhle!

,,Vy hovada! Vy snad fakt nejste normální!" začala jsem ječet na celý dům. Aby ne, když v telefonu měli oba dva mé nahé fotky! Zřejmě si je nafotili bez mého svolení minulou noc, když jsem usnula dříve než oni. Kdyby ty fotky měl jen Matt, tak to asi vem čert. Nicméně jeho dementní kamarád je měl taky. Takže si portfolio dělali oba. A každej jiný partie.

Přísahám, že už hooodně dlouho ode mě žádnej chlap nedostal po tlamě. No je dva jsem to ráno seřezala jak koně. Ze začátku se tomu smáli, pak už jen naříkali bolestí. Po zbytek dne jsme spolu nemluvili. Jen večer se Mattův kamarád přišel nenápadně zeptat, zda bych mu mohla zakoupit jízdenku na vlak přes net, protože neví, jak se to dělá. Měla jsem tisíc chutí mu to oplatit stejnou měrou a koupit mu špatnou jízdenku a nechat ho někde na půli cesty... ale ne. Na to jsem už moc dospělá. Nebo jen nejsem svině...

Takže hodnocení víkendu? Žádnej sex, žádný mazlení, žádná romantika - jen nezáživný kamarádský sraz, kdy jsem byla spíš přítěží a ve finále, kdybych nejezdila, tak možná teď nemám ani o čem psát. Stála jsem v pondělí ráno na poloprázdném nádraží - ani smutná, ani veselá - a vyčítala si jen to, že jsem poslední měsíc dost zanedbávala svýho koně...