Celý následující červencový týden jsem probírala se zrzkou své hořké zážitky z posledního víkendu s Mattem. Opět mi neřekla nic nového, ba naopak! Její stále se opakující věta ,,Já ti to říkala!" mě užírala čím dál tím víc. Měla pravdu. Zrzka má vždy pravdu! Bylo na čase se podívat tváří v tvář skutečnosti a připustit si fakta.
Mezi mnou a Mattem nic není a nikdy nebylo. Jsem jen jeho odstavný pruh na dálnici a můj čas zde se pomalu ale jistě krátí. Jednoho dne se sbalí a uteče z mého života bez rozloučení. Jako mu to tehdá udělala jeho bejvalka. Prostě skočí po hlavě do nového vztahu bez pocitu osamocení, jelikož na tyhle krizové dny samoty má přece mě.
Jen těžko jsem po rozhovoru se zrzkou skrývala slzy. Soucitně mi podala balíček papírových kapesníčků a neřekla už nic. Bylo na ní vidět, jak směšné to celé je. Pro koho vlastně brečím? A proč vlastně? Proč si dobrovolně působím bolest? To už jsem fakt takový sadista, že se dobrovolně střemhlav řítím do předem prohrané bitvy?
Měla jsem náladu pod psa. Ven jsem skoro vůbec nechodila, pouze do práce a z práce a vyvenčit psa. Najela jsem na svůj zajetý stereotyp a navodila si chování zombie. Nic mě nerozesmálo, nic mě nebavilo, nic mě nezajímalo. Dělala jsem jen to, co bylo třeba ten den dělat. Vstávala jsem ráno do práce a z práce se pak zase vracela rovnou do postele. Nic mezi tím. Můj život už nemůže být horší.
Hodně lidí se snažilo mě rozesmát, rozveselit, vtáhnout zpátky do života. Nepomohlo mi nic. Zamilované zprávy a lechtivé narážky od ostatních mužů jsem s nezájmem mazala. Už opravdu nebylo o co stát. Prostě život není fér, nikdy nebyl. Člověk se buďto zvedne a jde dál a nebo se z toho sesype a hodí si mašli někde na strom. Já šla dál. Nicméně bez cíle. Osud mi ale přichystal další překvapení. Ve čtvrtek mi na messenger přišla zpráva od Matta.
,,Ahojky! Co plánuješ na víkend?" zeptal se.
,,Co já vím? Blíží se tábor, takže si asi budu balit věci." odsekla jsem s nezájmem.
,,Co takhle napravit ten nevydařený víkend, hm?" zeptal se znovu.
Na chvilku jsem se zamyslela. Že by Mattovi nakonec došlo, že bylo něco (...všechno...) špatně? Nebo mu otevřela oči moje dobře mířená otázka na tělo? Nevím. Opět mi v hlavě svitla naděje na pokračování pohádky se šťastným koncem. Navíc jsem byla tak psychicky zničená, že jen pomyšlení na to, že bych si mohla vynahradit ten jeden promrhaný víkend mě přímo povznášelo! Takže jo, bezhlavě jsem mu na to kývla a přímo z práce (s mezizastávkou doma pro věci) jsem zase seděla ve vlaku a jela za Mattem.
Vystoupila jsem nejistě z vlaku a pomalu se rozhlédla po nástupišti. Mjůj pan Dokonalý stál s tím jeho nádherným úsměvem u schodiště a čekal tam na mě. Nadšeně jsem se rozběhla a skočila mu do náruče. Konečně jsem zase byla štěstím bez sebe! Smála jsem se od ucha k uchu. Nechtěla jsem Matta pustit. Chtěla jsem si užít tu chvíli ukradenou a tak celkově napravit ty resty minulého víkendu. Auto už Mattovi zase fungovalo, takže tentokrát jsme ani nemuseli chodit pěšky.
Hned po příjezdu domů jsem Matta patřičně ztrestala v posteli. Skoro čtyřhodinová nekončící vášeň dopřála tolik vytoužené nasycení mé hladové dušičky. Konečně! Ležela jsem spokojeně rozvalená na posteli a předla jako kotě. Matt bezvládně ležel vedle mě. Jo, pořád jsem v tom dobrá! :-D
Dali jsme si ještě druhý kolo ve sprše a večer razili do baru, kde jsme se měli setkat s Jankou. Byla jsem nadšená. Vzala nás do baru kde pracovala. Postupem večera se k nám přidalo ještě dalších pár lidí a to vše značilo start divoké noci. Ten večer si pamatuju jen matně, protože jsem míchala pátý přes devátý (počínaje vodkou s vínem a konče zelenou s pivem)...
Ovšem druhý den ráno (...později odpoledne...) se mi paměť z části vrátila a nebylo to pěkný. Radši bych to byla zapoměla.
Ten večer se odvíjel ve skutku divokém duchu. Prošli jsme snad tři bary, po cestě potkávali nové a nové lidi a nakonec jsme zbyli snad jen čtyři v jednom malém sklípku s bandou rusáků.
Hráli tam řádné vypalovačky a já posilněna alkoholem jsem si začala sundávat svoji károvanou košili. Podprsenku jsem prý nesundala, takže dobrý. V rytmu starých hitů jsem se vlnila na parketu a později i kolem Matta. Ten mě jen odstrkoval bokem, abych se po něm nelísala moc. Ten večer mi snad bylo už fakt všechno jedno. Nebo jsem měla v sobě už tolik alkoholu, že se mozek přepnul do módu partyhard a neřešila jsem to, co se děje kolem. Až se za sebe teď zpětně stydím.
Nicméně čas plynul a nad ránem Matt zavelel, že jedeme domů. Nejlepší nápad celýho dne. Ze svých posledních sil jsem se vysápala po schodech z baru ven a pomalu se soukala k autu. Až teprve u auta jsem si všimla, že Janka (kterou jsme měli odvézt k ní domů) už s námi není. Sice jsem byla opilá, ale někde zatraceně hluboko uvnitř mě zbyla ta špetka zodpovědnosti která mi přikazovala se pro ni vrátit. Vrátila jsem se zpátky k baru a uviděla Janku (snad ještě víc opilou, než jsem byla já), jak bezvládně leží na schodech a kolem ní kroužící hejno nadržených chlapů.
Dopotácela jsem se k ní, vzala jí za ruku a vedla ji k autu. S námi očividně šel ještě někdo, nicméně moje hlava už nebyla schopná pobírat všechno, takže plán byl jasný a jednoduchý - směr auto! Když jsem tam dorazili, naložila jsem jí na zadní sedačku a chtěla si sednout za ní. Najednou mě jeden z kluků, co nás doprovázeli, popadl za ruku a táhl zpátky. Jen jsem se ohlédla, kdo to je a co se děje. Fakt už jsem nebyla schopná mu dát ani kopačku... popravdě měla jsem co dělat, abych se udržela na nohách.
Nicméně ten někdo mě táhl od auta dál a dál a já se jen ohlížela a zoufalým pohledem hledala Matta. Dveře auta se najednou zavřely a Matt i s Jankou mi odjeli přímo před nosem. No potěš koště...
Ocitla jsem se sama ve městě, který vůbec neznám (krom cesty od nádraží k Mattovi a zpět), s klukama který vůbec neznám a kolem dokola nikde nikdo další. Rychle jsem si začala prohrabávat kapsy od kalhot a hledala jsem telefon. Sakra! Nemám ho! Nemohla jsem ho najít. Asi jsem ho zapoměla v baru? Nebo mi ho někdo vzal. V mezičase mého přemýšlení nad ztraceným telefonem přišel ještě druhý kluk a už mě táhli dva ulicí neznámo kam. Skoro jsem nemluvila. Matně si vzpomínám, že jsem se snažila říct jen ,,já musím domů, já musím domů...". Bez efektu.
Naložili mě do taxíku a vezli neznámo kam. Jediné, co jsem stihla vnímat byly mihající se záblesky pouličního osvětlení. Brečela jsem, ale nikdo mě neposlouchal. Po dlouhé jízdě taxík zastavil někde kousek za městem. Vyložili mě z taxíku, taxi odjíždí. Chtěla jsem si sednout a brečet. Neměla jsem u sebe telefon a jak jsem brzy zjistila, tak už ani peněženku. Jak já jsem pitomá! Co teď mám jako dělat? Modlila jsem se, aby jednomu z těch dvou brzy zazvonil telefon nebo cinkla smska od Matta, aby věděl kam mě odvezli a přijel si pro mě.
Najednou jsem cítila cizí ruku ve svých kalhotkách a druhou ruku, která se dere do mé podprsenky. Začala jsem šílet. Měla jsem strach. Smýkala jsem se ze strany na stranu, ale nemělo to efekt. Volala jsem Mattovo jméno a rozhlížela se... co kdyby náhodou někdo šel okolo? Nikde nikdo. Ani Matt, ani nikdo jiný. Byla jsem zoufalstvím bez sebe. Brečela jsem jak malá holka a nechala se bezbraně osahávat. Bylo mi zle! Cítila jsem se jak levný zboží. Spása přišla ve chvíli, kdy jsem sklonila hlavu. Jeden z nich se asi zaleknul, že budu chtít zvracet a tak mě radši oba pustili.
Na nic jsem nečekala a připrvní příležitosti jsem se jim snažila utéct. Bezhlavě jsem se rozběhla do tmy. Přede mnou jen černo a pod nohama praskaly spadané větve. Běžela jsem a neměla jsem páru kam! Ale běžela jsem. A oni za mnou. V životě jsem neběžela rychleji. I když se zamotanou hlavou se dost těžko běhá. Pořád jsem zakopávala, párkrát spadla, ale pořád jsem běžela. Nedokážu říct, jak dlouho. Najednou se přede mnou zjevila cesta a dál po cestě už bylo vidět opět pouliční osvětlení. Asi jsem zase ve městě...
Žádné komentáře:
Okomentovat