Já vlastně pořádně nevím co chci. Nebo snad ano? Možná že vím, ale jsem prostě náročná. Z mého pohledu je to docela těžké usoudit o co z těch dvou věcí se vlastně jedná.
Už od začátku seznámení s Mattem jsem si ve své hlavě uvědomovala všechny ty jeho chyby a nedostatky, které bych na něm nejradši změnila nebo mi prostě jen vadí. Co například? Matt strašně rád v mé přítomnosti vzpomínal na své ex přítelkyně. Buďto mi ukazoval jejich fotky (znovu podotýkám, mám větší prsa než ony! :-D) nebo mi vyprávěl o tom, jak super bylo s nimi spát a co všechno mu dělaly a psaly a bla, bla bla. Já osobně jsem od přírody naprostý flegmatik, ale i tak mi tyto věci doteď docela vadí. Jako další příklad uvedu jeho dopisování s jinýmy slečnami, opět nejlépe v mé přítomnosti. Kolikrát se cítím až zahanbeně, ale daří se mi skrývat mé rozhořčení z těchto věcí... občas. V neposlední řadě jsou to Mattovy poznámky na mou maličkost, co by se na mě mělo změnit. Tohle naštěstí beru s nadhledem. Trpím sebeláskou a pořád si se svou malou siluetou na rameni připomínám, že nic měnit netřeba, jsem prostě dokonalá! Tohle měl být vtip :-)
Nicméně všechny tyto výčitky a nedostatky vymizí v okamžiku, kdy od Matta odjíždím. Opět zažívám pocit osamocení a opět se jeví Matt v mé hlavě jako naprosto dokonalý muž. I když nerada, tak přiznávám, že přímo šílím při představě, co asi právě dělá nebo s kým je. Nemělo by mě to vůbec zajímat! Není můj přítel, oficiálně spolu jen šukáme. I přes to všechno, jsem nenapravitelná. Kolikrát ho ve své hlavně haním a soudím, jak dokáže být ke mě krutý a jak moc mi ubližuje - hlavně tím, že i v mé přítomnosti si mě prostě nikdy nevšímá. Pak začínám soucítit s ostatníma holkama, které právě zažívají nešťastnou nebo neopětovanou lásku. Milujeme muže, který nám oplátkou nic nevrací. Investujeme energii do člověka, který nás akorát vysává. Není to prostě fér...
Nicméně pak je zde i druhá stránka věci. Je tu osoba, která mne utvrzuje v tom, že i já jsem taková bezohledná mrcha stejná jako Matt a tím pádem nemám nikomu co vyčítat. Tou osobou je pan D. Od všech ostatních se liší asi tou nejzásadnější věcí - je jediný muž, se kterým si držím čistě přátelský vztah založený na nudných konverzacích a vystupování na společných akcích. Nic víc. Mohla jsem to shrnout slovy - nešukáme spolu! Ani to nemám v plánu.
Pan D je takový zralý čtyřicátník. Seznámili jsme se shodou okolností na jedné společenské akci (pro mou i jeho bezpečnost radši nebudu blíže specifikovat) a čirou náhodou hledal někoho, kdo by mu pomohl s jeho vystoupením. Samozřejmě já, extrovert a egoista toužící po popularitě, jsem se hlásila jako první... a asi i jediná. Vystoupení se vyvedlo, sklidila jsem neskutečný potlesk a tak nějak slovo dalo slovo a už jsme tvořili nerozlučný tým. Na jednu stranu jsem panu D neskutečně vděčná, protože mě toho hodně naučil (hlavně co se týče vystupování a práce s lidmi), ovšem na druhou stranu po tolika letech přátelství a společného působení na scéně ho nyní akceptuji pouze z principu. On domluví vystoupení, obratem mi zavolá kdy a kde + náš honorář, přijedeme na místo určení, předvedeme show a tím to končí. Bývaly sice doby, kdy jsem se s ním scházela častěji, měli jsme společné tréninky a tak, ale ty doby už jsou dávno fuč a pan D. se mi prostě omrzel. Už ho mám jen kvůli záruce popularity a občasnému přivýdělku.
Bohužel pan D. to vidí úplně jinak. Nebo spíš ani nevidí, jak hnusně se k němu kolikrát chovám. Člověk by řekl, že chlap po čtyřicítce už bude mít rozum. Asi tomu tak není. Jeho zamilovanost vůči mě přímo bije do očí. Při každé příležitosti mne zasypává tunou dárků, květin nebo bonboniér. Ať už se jedná o svátek, o narozeniny nebo jen o MDŽ. Skoro obden se mi snaží dovolat a jen tak si povídat. Telefon samozřejmě nezvedám, nechci s ním mluvit víc než je pro mě nutné. Samozřejmě mě stalkuje i na facebooku a instagramu. Každou fotku a každý příspěvek ,,olajkuje" jako první a neopomene ani přidat rádoby vtipný komentář nebo rozepsat se o tom, jak moc mi to sluší. Prostě i přes všechny mé signály o naprosté ignoraci a nezájmu se stále nevzdává. Nemá šanci. Opravdu má tolik nedostatků, že bych s ním nebyla ani z lítosti. Pořád totiž bydlí u maminky, má nemanželskou pubertální dceru a co se týče přemýšlení, tak je prostě jednodušší. Vzhled taky není bůhví co.
A právě v tento moment mi dochází, že i já jsem svým způsobem bezcitná svině. Pan D. se ke mne nikdy nezachoval nijak hnusně. Opravdu mi snáší skoro modré z nebe - pomohl mi dostat se na místa a na akce, kam by se normální člověk jen tak nedostal. Pomohl mi splnit si svůj sen o tom, být aspoň trochu slavná a dělat show pro lidi. Na každou akci a zase zpátky domů mě vozí a nic za to nechce. Prostě roztrhal by se pro to, abych byla šťastná. A mě to je úplně fuk. Přitom jsem stejně ubohá, protože se těmito stejnými gesty snažím okouzlit Matta. A pak mu po večerech (v myšlenkách) vyčítám, jaký je to hajzl, protože to ani nevidí. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Člověk pořád má na očích ty růžové brýle a pořád doufá, že jednou to určitě vyjde. Já bych panu D. přála nějakou skvělou ženu, která by ho milovala a která by ho donutila konečně se odstěhovat do vlastního. Věřím, že s ním by se každá měla jako bohyně.
Co se týče mě, já už svůj boj pomalu vzdávám. Sice jsem věčný optimista, ale díky těmto všem okolnostem pomalu začínám vidět, jak moc je má snaha zbytečná. Dokud totiž i ten druhý nebude chtít, nikdy to nebude fungovat. Navíc už opravdu nemůžu. Matta mám ráda, přímo z něj šílím, ale jsem jen jedna z těch jeho mnoha posledních možností...
Žádné komentáře:
Okomentovat