Zase trpím nespavostí. Celý den jsem strávila v práci a v mezičase třídění balíčků pro zákazníky mi zbylo i trochu času fantazírováním nad mým novým objevem. I když... letní by bylo vhodnější. Nějak bych ho mohla popsat, že? Nádherný cizinec s americkým úsměvem a vyfoukanými vlasy. Při pohledu na něj máte opravdu pocit (já i chuť) sedět na Miami beach a koupat se v moři. Cizinec hlavně pro to, že opravdu není z Česka. Klučina s úsměvem od ucha k uchu - a říkám mu Matt.
S Mattem jsme se seznámili čirou náhodou. Opravdu. V létě jsem dělala něco jako očistu ve svých věcech a hodně krámů skončilo na bazaru. Bylo mi líto je jen tak vyhodit, někomu by se mohli ještě hodit... Jednoho večera se mi ozvalo neznámé číslo. Z původně strohého rozhovoru ohledně vyřešení poštovného se najednou stala plynulá koverzace na různá témata počínaje romantickou večeří a konče sexem. Dokonce po necelém týdnu této neznámé známosti jsem obdržela pozvání k onomu tajemnému leč přitažlivému muži. Naštěstí mi prozatím rozum sloužil dobře a základní otázkou zůstavalo - kdo to vlastně je? Cesta mimo ČR za někým, koho jsem se v životě neviděla. To zní jako ukázkový příklad pro děti, které zrovna mají ve školev výuku na téma Nebezpečí sociálních sítí (nebo něco na ten způsob). Další měsíc jsem dokázala odolávat jeho pozvání. Nakonec obrátil list a chtěl přijet on za mnou. Přímo skvělý nápad a navíc jsem ho ani nevymyslela já, takže ve finále kdyby se mi třeba nelíbil a dala bych mu košem, tak bych se ani nemusela cítit provinile, že se trmácel takovou dálku jen na ukázku. Překážkou pro mne nebylo ani sdílení domácnosti s rodiči. Ale to už jsem zase myslela až moc dopředu...
Zase nic. Z jeho výletu za mnou nečekaně sešlo, opět nějaké komplikace. Nedalo se svítit. Touha ve mne byla neutichající. Tudíž počátkem měsíce září kolem čtvrté hodiny ranní, stála jsem odhodlaně na Ostravském nástupišti s malým baťůžkem a v ruce svírající jízdenku do neznáma. Zdlouhavá cesta, jeden přestup a samozřejmě (teď jsem nadšená, že to není problém jen našich Českých drah) skoro hodinové zpoždění. Dostala jsem se na místo určení. Jakožto správný cestovatel namýchla jsem se k davu, který mne dostal do nádražního vestibulu, kde měl čekat onen neznámý. Hala se pomalu vylidňovala a mě se svíralo hrdlo. Každým okamžikem bych měla zahlédnout někoho, kdo si to jistým krokem míří směrem ke mě. Po chvíli snění nad tím, jak úžasný by mohl nebo naopak nemohl být dnešní večer jsem najednou zjistila, že vetibul je zcela prázdný a nikdo kromě mě už tam nestojí ani nečeká. Zmateně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Nikde nikdo. Okamžitě tasím z kapsy telefon a kotroluji hovorvy a smsky. Žádná zpráva, žádný telefonát. Že by to nakonec zrušil? Mé panikaření se změnilo ve vztek. Pokud tohle byl vtip, tak opravdu nebyl vtipnej. Dalších pět minut jsem strávila nadáváním a pobíháním po nádraží... Je to jasný, byl to žert. Sedla jsem si na schody před nádraží a hledala nejbližší vlak směr domů. Najednou mě někdo zatahal za baťoh. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že nade mnou někdo stojí. Někdo hodně vysoký. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a neohrabaně se ohnala. Když vezmu v potaz to, že byl o dva schodky výš, stál nade mnou krásný a urostlý, na první pohled ještě kluk s rozcuchaným účesem a modrýma očima. Chvilku jsem jen tiše stála a prohlížela si ho z bezpečné vzdálenosti. Najednou na mě zamrkal a bylo to jasný. Našla jsem onoho neznámého... a byl sakra krásnej!
Téměř okamžitě jsme navázali na konverzaci, kterou jsme předtím nedořešili po telefonu. Sice jsem ho nikdy předtím neviděla, ale během pár minut jsme se k sobě chovali, jak kdybychom se znali snad už od malička. Opravdu žádné téma ani aktivita pro nás nebylo tabu.
Strávila jsem u něj celý víkend - víkend plný romantiky! Vzal mě na večeři do luxusní restaurace, po večeři (a za deště) mne provázel pod deštníkem po náměstí a večer jako pravý gentleman uložil do své postele, objal mne svými mohutnými pažemi, přitiskl pevně k sobě a díky těm všem okolnostem vyvolal v mé hlavě (a mém těle) pocit absolutního šílenství. Ten víkend mi bylo znovu šestnáct. Splnili se má tajná přání a vedle mne ležel skutečný vysněný chlap mých nejtajnějších přání. Vysněný díky tomu že byl i nezadaný. Jedinečná šance! Ne, žádná šance - to je osud! Chlap, se kterým chci umřít. Budoucí otec mých dětí. Ta moje chybějící polovička...
Zbytek víkendu se odvíjel pořád ve stejném duchu. Romantika, alkohol, večeře, procházky. Až v neděli odpoledne mi telefon hlásil bohužel neodvratný návrat do reality... odjezd domů. Všechno ve mě (lépe řečeno prostě já) bylo absolutně proti. Chuť hodit vše za hlavu a zůstat do smrti tam kde jsem byla až příliš lákavá. Hodinu před mým plánovaným odjezdem měl Matt skvělý napad. Docela důležitou věc, kterou jsem nezmínila hned na začátku mého vyprávění - za celej víkend jsme neměli sex. Ani mi nechyběl, byla jsem zahlcená jinými dojmy a orgasmus z veškeré té romantiky byl téměř neustálý. A zrovna v neděli odpoledne byl přímo ideální čas. Nemusela jsem se přemlouvat dlouho. Jakoby mávnutím kouzelného proutku ležela jsem nahá v jeho posteli a on majestátně nade mnou. Následující tři hodiny byly snad ty z nejlepších v mém životě. Ne jen, že to byl ideální chlap - on byl i ideální sexuální protějšek! Malé bezvýznamné mínus za to, že mě nedokázal uspokojit.
Plná skvělých dojmů a jeho spermatu svíjela jsem se v naprosté extázi po pohovce. Modřiny na mém krku jen potvrzovaly mé domněnky o jeho absolutní dokonalosti. Beru do ruky telefon a ihned dostávám infarkt. Poslední spoj domů už dávno ujel. Další jede až následující den ráno. Kdybych nemusela v pondělí být na důležité pracovní schůzce, bylo by mi to i jedno. Zoufale jsem zavzdychala a skulila se dolů z postele. Bylo na jednu stranu úžasné, že jsem neodjela domů ale na druhou stranu (realito vítej) zrovna pondělí byl zlom pro mou budoucí kariéru... Matt mne jemně uchopil za ruku a postavil na nohy. S úsměvem na rtech mi oznámil, že je na čase udělat si výlet ke mě. Cože?! Jako fakt?! Vzal z křesla můj batoh, hodil na sebe elegantní koženou bundu a ve dveří na mě zamával klíčky od auta. Takže jedeme.
Cesta autem ubíhala až příliš rychle. Vlakem bych se trmácela ještě teď a bylo by si na co stěžovat. U nás doma čekalo přivítání v podobě po domácku zplácané večeře, rychloprohlídka našeho domu a noční konverzace v mé posteli. Jakožto slušná dcera svých rodičů, vydržela jsem až do čtvrté hodiny ranní, dokud se dům nevyprázdnil a vrhli jsme se na to znova. Tentokrát rychle a bez emocí. Můj krk z minulého dne zjevně zapoměl na ono osudové spojení a proto mu to Matt připoměl. Pak zaťal nehty i do mých zad a stehen. Svým způsobem to bylo jeho rozloučení. S ranním rozbřeskem a bez snídaně ujížděl pryč. Stála jsem ještě několik minut a skládala si v hlavě všechny události onoho víkendu a přistihla se ronit slzy. Ten kousek mého štěstí mi právě zase zmizel a kolem zbyla prázdnota a zároveň touha, zažít to znovu...
Žádné komentáře:
Okomentovat