Čím dál tím více mne děsí představa, že pokud své pocity a myšlenky nevypíšu tady a teď, tak nadobro zešílím. V dobách moderních technologií a sociálních sítí je pro člověka téměř nemožné zůstat v poklidu anonymity a zároveň bez obalu a s klidem v duši vylíčit veškeré strasti a domněnky všedního dne, aniž by byl okolím souzen. Blog mi nabízí (stejně tak jako tisícům dalších) možnost užívat si sladké nevědomosti o mně samé a zároveň ukázat co vše se může přihodit při hledání dokonalého protějšku, vysněného bydlení a skvělého zaměstnání. Nuže tedy, moc ráda vás poznávám.
Nad ránem středečního prosincového dne, zabalená v dece, krčí se malá lolitka. Vystydnutý čaj na mém stole a mé ledové ruce mi na náladě zrovna dvakrát nepřidávají. Na přelomu svých jedenadvaceti let trpím syndromem totálního vyhření... Nebo spíš jednou velkou depkou. Já vím, výmluvy mou momentální situaci nijak neobhájí, ale aspoň mi pomohou sebe samotnou lépe vystihnout. Doufám.
Ke svým vzpomínkám se budu často vracet. Proč? Protože mě to baví a minulost se hodně odráží na mých nýnějších činech a rozhodnutích. Takže pro vás všechny dobrou noc... teda vlastně dobré ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat