Můj drahý,
ani nevím, kde mám vlastně začít. Strašně ráda bych něco udělala. Nevím ale co. Cokoliv. Něco. To něco co jsem měla (nebo neměla) udělat už hodně dávno. Loni touhle dobou byl ten můj svět úplně jiný. Nechci říct, že byl prázdný. Ale určitě byl v něčem jiným, v něčem možná i trochu lepší. Tehdy jsem totiž v hlavě nosila asi úplně jiné myšlenky a představy.
Loni touto dobou to bylo vlastně úplně stejný. Byl pěkný den a my schovávajíc se před prací jsme s kolegy leželi v trávě za přívěsy, kde nás nikdo neviděl. Nikdo nemluvil. Vzduchem se táhl kouř z cigaret a občasné chraplavé zvuky. Koukala jsem se na nebe a myslela na hlouposti. Z mého snění mě vyrušilo poklepání na rameno a display telefonu před obličejem. Nezaujatě jsem se zadívala jinam. Pak jsem telefon měla před ksichtem už po druhé.
Z počátku nechápavě, později opět nezaujatě hledím na kolegu ťukajíce si na čelo, o co se zase snaží. Ukazoval mi totiž tvoje fotky a blábolil cosi o tom, že kdybych chtěla, tak mi tě domluví. Jelikož od mala věřím na náhodná setkání a nikoliv na ,,uživatelské recenze", s díky jsem tuto nabídku odmítla. Člověk (můj kolega z práce), kterýho moc nemusím kvůli jeho chování mi bude dohazovat někoho, koho ani neznám a tvrdit mi, že on je ten pravej? Asi těžko.
Co čert nechtěl, my jsme si stejně napsali. Ten víkend jsem byla v Praze a marně řešila svoji zpackanou bakalářskou práci. Do toho mi přišla na facebook žádost o přátelství spolu se zprávou. Bylo to v té chvíly asi jediný, co mě na chvilku vytrhlo ze studijního stresu, nicméně to pro mne nebylo natolik atraktivní, abych tomu (tobě) věnovala více jak 10 minut svého života. A čas šel dál. A poměrně pořád stejný bezcený scénář. Padl pozdrav, dotaz na to jak se mám a to bylo vesměs asi vše. Kolikrát přicházely jen zprávy, které jsem ani nečetla nebo zanechala bez odpovědi, protože pořád moje pozornost směřovala jinam...
Přemýšlím kdy asi to tak mohlo být. Možná květen nebo začátek června - ten víkend, kdy jsem trochu pošetile přijala nabídku, že s Vámi pojedu k vodě, abychom se teda viděli i osobně. Neříkám, že to bylo špatné. I když jsem se zrovna necítila ve své kůži a navíc jsem sama byla vlastně obklopená cizími lidmi. Ale vlastně mi bylo i dobře, protože jsme si potom vzali nafukovací kruh a plavali dál od břehu a mluvili o blbostech. Což bylo vlastně skvělý, že jsem mohla řešit blbosti, vtipkovat a zároveň jsem nebyla ani vyslýchaná, co dělám, kde dělám a podoný trapný otázky, který člověk používá ve chvíli, kdy už ani neví, co dalšího má říct.
Čas dál plynul a tys mi nabídl, že se za mnou stavíš do práce. Potom jsme měli první společný výlet, poté první společnou (neříkám, že vydařenou) párty u tvých přátel. Najednou jsem si začala uvědomovat, že jsem asi rozjela kolotoč, do kterého jsem údajně nechtěla nasednout. Dalších pár týdnů jsem řešila, jak ti to mám vlastně říct, že s tebou asi nechci být nic víc, než jen kamarádka... ale prostě byla jsem asi slaboch si něco takového přiznat. A čas šel dál a zprávy o tom, jak úžasný páreček my dva jsme se na mě hrnul ze všech stran. Najednou jsem se tomu přestala bránit a v hlavě jsem si řekla, že se časem možná naučím, tě milovat, že si mě prostě jednou možná získáš.
Koncem července jsme si spolu poprvé zatančili, poprvé se políbili. Poprvé jsem si přiznala, že už to asi nebude jen v mé hlavě a vpustila jsem tě do svého života. Přišlo první milování a slib toho, že odteď už budeš jen ty a nikdo jiný. Do práce jsem vstávala s úsměvem, během dne jsem skoro nepouštěla telefon z ruky a po práci jsme byli zase spolu. Najednou jsi byl to jediné, co jsem v životě měla. Omezila jsem pole dance, omezila jsem všechno, abych mohla být s tebou. I když mě časem za tohle dohnaly výčitky. Občas ten hlásek ve mě řval po svobodě... Kterou jsem najednou jakoby neměla, protože jsem musela brát ohledy na tebe a na to, že ty chceš být se mnou. A pravda, občas to na mě bylo i znát, že bych nejradši byla jinde a sama.
A najednou byl začátek září, to už jsme zase v onom známém složení všichni sedali do auta a vyráželi za romantickou dovolenou k moři. Oba víme, že moc dobře pro nás neskončila. A v ten moment se mi naruby zamotal úplně celý můj svět. Smutek jsem zaháněla tím, co jsem dělala dřív. Takže znovu pole dance (pro jistotu 3x do týdne), skoro každý den jsem chodila zase běhat a ještě jsem své deprese prokládala lahví alkoholu, která mi napomáhala akorát k tomu psát ti smutný vzkazy, pak nesmyslný vzkazy, a pak i naštvaný vzkazy.
Prostě se nám ty naše role trochu prohodily. Tys mě začal odmítat a já zoufale toužila být jen s tebou. Najednou jsem proklínala celý svět, pak tebe no a pak i mě. Jednoho večera jsem vzala do ruky nůž a chtěla od toho zbaběle utéct. To se mi nepovedlo. Pak jsem zase pila. Pak už jsem to v sobě vzdala a zůstala jen stát na místě. Věřial jsem tomu, že jediné, co mi pomůže, je čas. Buďto se věci zase vrátí do starých kolejí a nebo se vydám jinou cestou.
Teď po roce zjišťuji, že jsem se od té doby vlastně nikam neposunula. Zoufale jsem se snažila sobě a svému okolí dokázat, že za něco stojím. Přestala jsem se mít ráda. A začala jsem svůj boj. Myslela jsem si, že když se budu opravdu snažit a vytrvám, tak že to zase všechno mezi nái napravím a bude to ještě lepší, než jaké to bylo před tím. Ale víš ty co? Ono to tak není. Ba naopak. Čím více energie jsem do toho všeho dala, tím více byly okolnosti horší a horší. Odehnala jsem od sebe úplně všechny, dokonce i ty, kteří se mi snažili pomoci. A jakmile už jsem zůstala úplně sama, pak teprve jsem si po tom všem uvědomila, že už to vzdát prostě musím. Nelze věčně plout proti proudu, protože ať chceme nebo ne, stejně už to časem ani nepůjde. Ty síly jednou dojdou. Nechci říct, že už nejsem silná. Chci jen říct, že jsem konečně asi pochopila, že cokoliv dalšího dělat prostě nemá smysl. Trvalo to dlouho a muselo na mě skrz to řvát hodně lidí, ale už jsem to pochopila. Stala jsem se vlatně jen zoufalou stíhačkou. Člověkem, který se mi vždy hnusil. To jsem teď i já. A nechtěla jsem to slyšet. Nechtěla jsem si přiznat, že to prostě nejde. Chtěla jsem pro to udělat třeba i nemožné, jen abych tvrdohlavě dosáhla toho, co JÁ jsem chtěla. Aniž by mi vlastně došlo, co chceš ty. Nebo spíš co nechceš ty...
Můžeš mi věřit, že to šíleně bolí. Nejvíc bolí to si přiznat pravdu. A ještě bolestivější je se s tím prostě smířit. Protože jak už jsem psala, já se s tím smířit nechci, i když musím. Prostě nechci. Ale ten vztek ani to zapírání mi nepomáhá. Hold se musím teď vypořádat sama se sebou. I se svojí ješitností. Protože do tohoto stavu už se znovu dostat nechci. Ani v něm pořád přetrvávat. Nechci už přiživovat svoje zoufalé sny o tom, že jednou budeme zase spolu a zase šťastní.
Dřív jsem se odvolávala na to, že k nalezení klidu potřebuju svoje odpovědi na otázku proč. Teď chápu, že celou tu dobu jsem spíš jen zoufale potřebovala najít to něco, co by dokazovalo, že já nebyla ta špatná. A opět jsem to nepotřebovala dokazovat sobě, nýbrž svému okolí. A Tobě. Především tobě. Mrzí mě to.
Tímto bych to tedy asi ukončila. Kéž bychom zůstali přátelé. Nicméně to je nemožné. Spíš šílené. Protože to bych vlastně nedokázala já, to by mě zničilo. Takže pro nás oba bude vlastně lepší, když tuhle kapitolu a tenhle zvláštní rok uzavřeme a půjdeme dál. A každý svou vlastní cestou.
Sbohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat