Jsou věci a události, na které jsem se kolikrát těšila snad víc než na Vánoce a ve finále, když už bylo po, tak jsem se vlastně proklínala, jaká jsem byla pipka, že jsem tam vůbec lezla. A stejně tomu tak bylo minulou sobotu, když mě kluci z práce spolu s Leou zvali na grilovačku. Jelikož ten jeden po ní pokukoval už delší dobu, tak mi bylo jasný, že této akce bude chtí využít, aby se víc seznámil. A mě tam zřejmě táhnou jen kvůli tomu, protože ona by tam sama asi nejela. Však v pohodě. Na sobotu hlásili pěkné počasí a dostat se mezi lidi (kor v této šílené době) zní teď jako úplně nejlepší nápad. Takže jsem bez váhání řekla Ano!
,,Jak se těšíš na sobotu, Lolo?" strkal do mě neustále loktem kolega.
,,Ale jo, konečně zase upustím páru. Bude to fajn." odstrčila jsem ho hladíce si bolavý žebra.
,,Máme pro tebe překvapení, víš?"
,,Jaký překvapení?"
,,No hádej kdo taky přijede...?" nadhodil a začal se u toho červenat jako rajče. V ten moment mě smích přešel.
Takže ano. Oficiálně jsem věděla, že na sobotní grilovačce se chtě nechtě potkám s panem Božským. Co na to říct? Na jednu stranu jsem myslela, že mi srdce vyskočí z hrudi ven. Na druhou stranu, tak šílený strach a ztažený žaludek jsem snad nikdy předtím nepocítila. Bylo mi jasný co všechno je v sázce a bylo mi jasný, že z toho ve finále nic dobrýho určitě nebude. Taky přiznávám, že momentálně jsem v bodě, kdy bych opravdu ze zoufalství udělala snad všechno, abych se s Božským mohla vidět alespoň na chvíli... a ne jen na starých společných fotkách. Bože. Opravdu jsem nepoučitelná. Kolikrát už jsem zde hrdě hlásala, že tahle kapitola pro mě skončila? Pokaždý to tady píšu, že? Jo. A ono hele, ta realita je pořád někde jinde že.
Do soboty jsem nemohla doslova dospat. Těšila jsem se a zároveň mnou mávaly návaly paniky a pomyšlení nad odřeknutím mé účasti. Ještě to ráno před grilovačkou jsem seděla s telefonem v ruce a přemýšlela, že se na to opravdu vykašlu a nebudu v sobě živit tu naivitu. Vlastně bych si tím ušetřila hodně bolesti. Opravdu hodně. Čert ví, proč si teď dobrovolně dopřávám téměř denně takovou dávku bolesti. Asi to potřebuju a nebo jsem ještě nedostala dostatečně po tlamě...
S Leou jsme si daly opravdu záležet, abysme vypadaly jak top modelky. Make-up, řasenka, oční stíny, rtěnka, vlasy hezky na divoko rozpuštěný. Jo, fakt jsme na tom mákly a mělo to úspěch. Heh. U nesprávných lidí, ale co, alespoň nějaký zpětný ohlas se ke mě dostal. Přijely jsme na místo určení a najednou se mi roztřásly kolena. Bála jsem se vystoupit z auta. Musela jsem se zhluboka nadechnout a pomalu se vysoukat ven. Sakra. Tempem šneka jsem se soukala k venkovnímu posezení stále zahleděná do země. Abych pro jistotu nenavázala oční kontakt, víte co. Konverzace se ihned rozjela a celá pozornost se upřela na Leu, takže v pohodě jsem si mohla sedět na svým místečku bez povšimnutí. Co už, že jsem tam seděla jak na ostudě s rukama v klíně a zalomenou hlavu. Seděla jsem tam. Úspěch! No, jak pro koho...
Najednou padl nápad, že by někdo mohl zajít třeba pro kytaru nebo ještě pro stolní hry. Najednou se všichni upřeli na mě!
,,Hele Lolo, co kdybyste tam zašli vy dva (s Božským)?" najednou se ozvalo do trapně hrobového ticha.
,,No a co kdybyste šli radši vy dva s Leou?" odpálila jsem zpětně.
Úplně s jistotou si troufám říci, že jsem byla v tom momentě taky rudá jak rajče. Nehledě na to, že je asi pro mě lepší, že jsem stihla odpovědět dříve já než pan Božský. Protože jeho odpovědi (ač by byla stejná jako ta moje) jsem se bála asi nejvíc. Nebo spíš by to byl pro mě čistej průstřel skrz. A nač si to dělat bolestivý, když si teď můžu v hlavě naivně malovat to, jak jednoho dne se mi možná objeví přede dveřma s kyticí růží a s omluvou? Nebo se slovy, že mě chce zpátky? V klidu, prostě už mi z toho dost hrabe. Připadám si zas jak kdyby mi bylo 12.
Čas se táhl, najednou byla tma a začala být i docela zima. Všichni kolem mě posilněni alkoholem a já jediná střízlivá, jelikož jsem ten večer (záměrně) měla být řidič. Lea už sice chtěla jet domů, ale aktivně jsem ji udržovala na místě, protože mě se domů sakra nechtělo! Nakonec jsme se ještě na další hodinu nebo dvě přesunuli do chatky a zábava s Člověče, napij se! pokračovala uvnitř hezky v teple. Nakonec byla skoro půlnoc a už bylo vidět, že alkohol je sakra čaroděj. Koho neposlal do limbu, tak toho donutil najednou být milý k ostatním. A tak se záhadně stalo, že jsme si s panem Božským prohodily jednu nebo možná dvě nesouvislý věty. Myslím to bylo kvůli tomu, že ten kretén ztratil kostku a nemohli jsme hrát dál, ale byla to vlastně střašná sranda koukat na ty ožralý chobotničky, jak se plácají po zemi a hledají kostku, která skončila zakutálená až kdesi pod lednicí.
Jelikož po čase se přišlo na to, že díky hladině alkoholu v krvi se ta hra nedá ani dohrát, tak jsme toho nakonec nechali a začali jsme se soukat do auta. Najednou skoro všichni byli narvaní u mě v autě. Samozřejmě si nemohli odpustit posměšky na moje auto, který momentálně není v nejlepší kondici, ale důležité je, že pořád jezdí. Jako první jsem samozřejmě vysadila doma Leu a ostatní. Pana Božského jsem si záměrně nechala až jako poslední zastávku. Kupodivu v autě na toto nikdo neupozornil, protože všem včetně něho bylo sakra jasný, proč asi...
Jak jsme zůstali v autě už jen sami dva, zavládlo hrobové ticho. Hlavou se mi honily miliony a miliony vět, ale zbaběle jsem jen držela hubu a zírala na cestu. On samozřejmě spolupracoval. Dokonce jsem po dálnici jela nejnižší možnou rychlostí, jen abych ten čas nějak natáhla a možná aby mě napadlo něco, čím bych ho nějak dokopala k tomu zahájit konverzaci. Nenapadlo mě bohužel nic. Nic. Prostě jsem si jen užívala tu chvilku v jeho blízkosti. Kdyby chudák mohl, asi by mi vyskočil z auta a šel domů radši pěšky...
Nakonec jsme zastavili před jeho domem a já se skoro se slzama, který jsem do tý doby hrdě potlačovala, ohlédla za sebe. Jen poděkoval za svezení a vystoupil. Třískla jsem rukama do volantu. Sakra ty zbabělče, tak udělej sakra něco! A dělej, protože tahle další šance už určitě nebude! Seděla jsem a hleděla na něj, jak se pomalu motá směrem k jeho domu. Chtěla jsem křičet, ale měla jsem strach. Nechtěla jsem podělat něco, co podělaný už bylo a je. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a rychle jsem otevřela dveře.
,,Hej buchto!" zakřičela jsem a vyběhla z auta.
,,Jo?" zeptal se a pomalu se na mě otočil.
,,Já... chci se jen na něco zeptat..." koktala jsem.
,,Na co?"
,,No.. stýská se ti někdy?"
,,Já nevím..."
,,A... mohla bych jít dál..."
,,Dnes to opravdu nejde."
,,A.. dáš mi aspoň pusu?"
,,Dnes opravdu ne Lolo... hele já vím, že tohle celý byl záměr, ale prostě ne."
,,Dobře... tak dobrou noc..." usmála jsem se a pomalu se vracela k autu.
Tak smíšený pocity jsem neměla už hodně dlouho. Opravdu ne. Polovina ve mě skoro řvala štěstím, no ta druhá polovina se chtěla radši zastřelit. Z toho rozhovoru jsem tak nějak nevěděla už vůbec nic. A to jsem si doteď myslela, že asi vím na čem jsem. No teď už jsem definitivně v prdeli.
Kouzlo Božskýho spočívalo v tom, že kolikrát dokázal větu říct tak dokonale, že člověk si to z ní přebral tak, jak si to přebrat chtěl. Kolikrát jsem se takhle díky tomu nechala uchlácholit, protože prostě řekl to co řekl... no ale myslel to vlastně úplně jinak, že. Což ale jsem vlastně nevěděla, takže zpátky ke mě a k mé naivitě.
Po příjezdu domů mi samozřejmě ostatní aktivně psali co bylo a jestli teda něco bylo a jak to probíhalo a co si o tom všem teď myslím. Odpověděla jsem jen, že to chce čas. Hodně času, aby se tohle šílený období zase uklidnilo. Bylo by pošetilé si myslet, že jedna společná noc by něco změnila nebo něčemu pomohla. Prostě ze všeho nejlepší by bylo začít úplně od nuly, bez předsudků, s vyřešenou minulostí. A tohle bývá sakra těžký. Někdy dokonce nemožný. Proto jsem řekla, že ať to bude jak chce, nechci a nebudu tlačit na pilu. Protože pokud si mám k Božskýmu najít zase cestu, budu muset našlapovat opravdu pomalu a opatrně. Bude to běh na hodně dlouhou trať a bůhví, jestli ten běh nebude vlastně zbytečnej...
