Kurz sebelásky

Já nevím co dělám špatně. Možná je to ve mě, že si jen vybírám ty nesprávné typy mužů. Nebo snad za to může moje chování? Moje osobnost? Můj vzhled? Jedno z toho...

Pořád na něj musím myslet. Na pana Božského. Moc se mi líbil. Byl skvělý v posteli. Chodili jsme spolu na výlety. On byl snad první muž, který mi pochválil můj parfém a který mi v noci šeptal do ucha, že je moc rád, že je se mnou. A ten krásný obláček se najednou rozplynul. Párkrát jsem mu ještě psala, jenže na žádnou z mých zpráv neodepsal. Pouze si je přečetl. A bůh ví, jestli je vůbec četl. Dvakrát se mi o něm zdálo. Ten sen byl tak živý. Poprvé mi ve snu napsal dopis, že mi odpouští a chce vše vrátit. V tom druhém snu se mi zjevil před domem, čekal tam na mě a chtěl si promluvit. Že by znamení něčeho? Asi jsem paranoidní, ale tehdy s panem H. jsem podobný sen mívala skoro denně a ten sen se nakonec opravdu stal. Dala bych vše za to, aby se to opakovalo. Aby se pan Božský ke mě vrátil.

---

Tři týdny po rozchodu a pořád nedokážu nic dělat. V noci nespím, přes den se na nic nesoustředím. Zase jsem jen prázná schránka. Nejhorší je, že zase pro mě nemá nic smysl. Nebýt holek z pole dance studia, už bych asi ležela někde na kolejích. Nejspíš. Nechápu to. Dřív mi vlastně nevadilo, že nikoho nemám. Ba naopak. Užívala jsem si svobody a vybírala jsem si, s kým strávím noc. Pana Božského jsem zprvu odmítala. Odmítala jsem jej dlouho. Možná proto, že jsem se bála vztahu a nebo proto, že mi můj dosavadní sexuální život vyhovoval. Protože zavázat se jen k jednomu muži a dát pasé všem ostatním, to je velký závazek.

Pravda, časem jsem mu zřejmě podlehla. Možná proto, že jsem ten daný víkend neměla co dělat a nebo možná proto, že se mi zalíbila jeho neodbytnost. Poznala jsem člověka, o kterém jsem si myslela, že má vše, co by dokonalý muž měl mít. Byl galantní, zasypával mne laskavými gesty a sladkými slovy, v posteli to taky nebylo špatný (i když teď vážně, už jsem pod sebou měla lepší hřebce).

První dva nebo tři týdny s ním mě přepadla jakási ,,krize". Chytala jsem záchvaty paniky při představě, že jsem už vlastně zadaná. Najednou jsem si už nemohla psát s ostatními muži a domlouvat si s nimi schůzky nebo večeře. Ba naopak. Najednou mi chodily zprávy typu ,,Lásko, kde tě mám?" nebo ,,Přijedeš dnes za mnou?". V duchu jsem se strachovala, že jsem se možná uvrtala do něčeho, co jsem ani nechtěla. Co když sakra nejsem připravená na vztah?!

Moc jsem se bála, že budu muset být součástí něčeho, co vlastně nechci. Co když jsem se unáhlila? Jo, takové a mnoho dalších podobných myšlenek se mi honilo hlavou prvních pár týdnů s panem Božským. Ráda bych to nazvala nedůvěrou, ale asi ne. Spíš to byla moje zbytečná hysterie. Tyhle obavy totiž po pár týdnech skončily a konečně uvnitř mne vyvřelo něco, čemu se říká láska. Nebo spíš zamilovanost. Začal působit ta správná chemie. Konečně jsem si nasadila na oči ty růžové brýle a starosti všedních dnů byly pryč. Dokonce i chuť po jiném muži byla pryč. Měla jsem svého jediného a to vlastně bohatě stačilo. Už jsem se pomalu viděla, jak spolu renovujeme ten můj malý skromný byt. Zrzce a bloncce už jsem psala, jakou bych si představovala svatbu a že dvě děti by byly akorát...

No a uběhl měsíc a zase se vše totálně rozbilo. Mé sny, mé city, můj život. Najednou jsem stála uprostřed noci pod pouliční lampou, s batohem na zádech a se slzami v očích. Byl to ten večer, kdy mě holky vezli domů z té naší dovolené. Ještě v autě mě chlácholily, že vlastně můžu být ráda, že jsem zase sama a jakej to byl vocas... Jenže já tohle slyšet nechtěla. Nic z toho jsem slyšet, ani prožívat nechtěla. Chtěla jsem být doma se svým jediným, v objetí a užívat si toho opojného pocitu být milován. Potřebovala jsem to. Ten večer snad nejvíc. Ale ten, koho jsem tam chtěla, tam se mnou nestál. Nechtěl mě ani vidět. A neřekl mi proč.

Nestihla jsem vystřízlivět z toho požitku lásky a už jsem musela čelit opět osamělosti. Bylo to, jako kdyby se zastavil čas. Nedokázala jsem spát. Doteď špatně spím. Probouzím se do rána, které je najednou prázdné. Moc si přeju, abych u sebe měla někoho, kdo by mě utěšil, ale nikdo takový není. Chci vrátit čas, dala bych cokoliv na světě za to, aby to bylo možné, ale nejde to. Musím žít v okamžiku a smířit se s realitou tady a teď.Kdybych nechodila pravidelně cvičit a běhat, asi bych už opravdu zešílela. Nebo si ublížila. Už chápu postoje sebevrahů. Už vím, co se jim asi honí hlavou, když to vše chtějí nadobro ukončit...

Měla jsem rozhovory s blonckou a později i se zrzkou. Pročítala jsem si články Petra Cassanovy. Potřebuju znovu najít samu sebe. Tu Lolu, plnou života a energie. I když je podzim moje období depresí, právě teď se musím co nejvíc zaměřit sama na sebe. Udělat si něčím radost, mít se ráda, najít se a posunout se zase dál. Protože prozatím jsem žila v minulosti a pochybuju, že čekání na to, jestli se pan Božský ještě někdy ozve by mě zničilo už úplně. Navíc v říjnu opět nastupuji na výšku a teď už to nechci podělat! Nepodělám to! Prostě ne! Udělám pro sebe maximum a troufnu si jít pro červený diplom. I kdyby to znamenalo další tři roky jen sedět doma nad knihou...

Tenhle víkend mě bloncka pozvala na chatu s bandou kamarádů, jedou totiž slavit kulatiny. S potěšením jsem přijala. Už potřebuju mezi lidi a za nějakou zábavou. A docela se i těším na ten alkohol...

Fofrvztah snadno a rychle

Kéž bych někdy měla ten dar vidět do budoucna. Nebo aspoň měla nějaké to tušení o tom, co se bude dít s mým životem vlastně dál. Žít v přítomnosti je nádherné. Nevědět, co se stane za hodinu či snad další den je svým způsobem asi štěstí, i když kolikrát bych si přála vědět, co se stane, abych daným situacím mohla předejít a zabránit tak zbytečnému chaosu. Kolikrát se proklínám a dala bych cokoliv na světě, abych mohla vrátit čas byť o jediný den... ale tuhle schopnost nemám. Budiž to pro mne tedy jen dalším ponaučením.

---

O čem že je zas řeč? Heh, nevím jak to napsat. Hold Lolita je opět nezadaná. Tadá! Co se sakra stalo? Já nevím. Kdy se to stalo? No budou to necelé dva týdny.

S mým panem Božským (jak jsem si jej dovolila nazvat, jelikož odpovídal popisu i vzhledu mého vysněného muže... a možný byl i trochu podobný na toho herce ze Sexu ve městě) jsme dostali šílený nápad, že spolu pojedeme na dovolenou k moři. Já osobně už u moře nebyla minimálně 5 let a ta představa, že se budeme po nocích procházet ruku v ruce po pláži, sledovat západ slunce a vášnivě se líbat kdykoliv a kdekoliv - mě prostě strhla jako proud. Bylo to takové To, co mě nakoplo se do toho vrhnout, ať to stojí cokoliv.

V práci jsem ze dne na den změnila plány i svoje rozpisy dovolené (šéf mě ten den k smrti miloval), zbalila si jen pár nejdůležitějších věcí, nakoupila plnou tašku jídla a byla jsem připravená prožít svůj vysněný sen, svoji první romantickou dovolenou. Líbánky byly oproti mým představám v hlavě úplné nic!

No a bylo to tady! Den D! Konečně jsme seděli namačkaní v autě (zapoměla jsem zmínit, že s námi jel i jeho bratr se svojí přítelkyní a její nejlepší kamarádka s mladší ségrou - čili nás jelo 6) a jedeme směr nádherné Chorvatsko. Nemohla jsem dospat. Jaké štěstí, že jsme jeli v noci a ráno už mne čekal nádherná pohled na vzdálené moře. Mohlo být tak 8 ráno, když nás ubytovali v naší vilce. Vybrala jsem nám tu nejromantičtější (s vlastní koupelnou), vyházela věci do skříně, hodila na sebe plavky a už jsem běžela jak malá holka, směr pláž! Sakra jak dlouho sem necítila ten slaný mořský vzduch. Skočila jsem tam skoro po hlavě a začala se čvachtat. Už mi nic nechybělo. en moje milovaná polovička, která vzala jako první útokem plážový bar.

První 3 dny se zdály býti poklidné, romantické, s jemným nádechem erotiky. Nicméně i tak mi něco pořád chybělo. Nutno poznamenat, že každý večer jsem svého milého úpěnlivě prosila, aby se mnou šel k moři. Odmítal. Přes den na výletech se u všech památek fotil radši sám, až teprve zaznamenal můj nechápavý a celkem i podrážděný pohled, věnoval mi jednu fotku u přístavu a druhou před naší vilkou. Jak šlechetné...

Onen osudný večer jsem seděla sama u bazénu (který byl součástí té naší vily) a smutně hleděla na azurové nebe. Vzduch (ač už bylo září) stále voněl létem, zábavou a koktejly v kokosu, bohužel tak nějak ten zbytek byl podivně zahořklý. Pan Božský se mi moc nevěnoval. Při prohlídkách města a památek jsem se musela doprošovat držení za ruku a objetí vždy přicházelo jen z mé strany, nikoliv z té jeho. Pozvání na romantickou procházku nebo sex na pláži nepadlo za tu dobu ani jednou... sakra, něco bylo hodně špatně.

Po hodině přemýšlení a civění na nebe mě přivedl zpátky do reality rychlý dotek. Mladší ségra nejlepší kamarádky, která byla přítelkyně bratra pana Božského do mě drcla a oznámila mi, že naše mužská část výpravy se potichu vytratila do města. Bez akéhokoliv slova a bez povšimnutí. To jako vážně? Se mnou mna rande nejde, ale s bratrem jo? Bylo mi do pláče, ale zavčas jsem zarazila obličej do osušky. Pak holky dostaly nápad, že když nám mužové odešli, tak my taky půjdeme zakalit. A víš co? Jo! Prostě půjdeme a uděláme si dámskou jízdu!

Takže běhěm chvíle jsem na sebe hodila své nejhezčí šaty, které jsem si tedy schovávala na speciální příležitost a to sice na tu romantickou noční procházku, ale čert to vem! Hold jsem si je vzala dnes večer na dámskou jízdu. Došli jsme k přístavu a zastavily u prvního baru, kde nabízeli vodní dýmku. Shishu prostě miluju a není nic lepšího, než si pokuřovat a u toho ještě koukat na západ slunce a klidné moře. Objednala jsem holkám (i sobě mojito) a párty začala. Nic děsivého, nic divokého, vše v poklidném a přátelském duchu. Po třech hodinách a třetí rundě drinků na nás mával mladý čišník, že už zavírají. Aby ne, když už bylo po půlnoci. Nicméně holkám se moc domů nechtělo a tak mě lanařily ještě na nějakou diskotéku. Oke, proč ne?

Čišník se nám ochotně nabídl, že nás vezme na super dízu. Tak jo! Dovedl nás na pláž k plážovému baru, kde krom mladého zamilovaného párečku italů nikdo jiný neseděl a hudba hrála pouze z malého přenosného repráčku. To si snad děláš srandu, ne? Moje nadšení docela opadlo nehledě na to, že už jsem byla tak akorát zralá na postel.

Mé fantazírování najednou přerušil křik. Ohlédla jsem se co se děje. Ten čišník nám poručil další mojito a navíc si zavolal na pomoc dva další kamarády, kteří se s námi chtěli ochotně bavit a tancovat. Asi nemám nic proti. Hned po minutě už jsem ovšem seděla zhrzená a uražená v koutě, protože těm prasákům nešlo o nic jinýho, než o to si nás osahat a pokud možno hned někdě ojet. Díky nechci! Kvůli tomu nepotřebuju jezdit k moři... Jakmile sáhli na tu nejmladší (které bylo mimochodem 16), párty okamžitě skončila. Pánové ode mě a od její starší ségry dostali pěstí a už jsme se motali v poklidu a s posměšky zpátky k vile. Dala jsem před spaním ještě rychlou sprchu, přitulila se k panu Božskému, který už tvrdě spal a usnula jsem taky.

To ráno mne čekalo velmi nemilé překvapení v podobě naprostého opovržení a totální ignorace od mého milého. Nestála jsem mu ani za pozdrav. Zbytek dovolené už se mnou nepromluvil jediné slovo, ba co víc? Už jsme spolu ani neleželi v jedné posteli. Pořád jsem za ním chodila a ptala se proč? Co se stalo? CO jsem provedla? Odpověď jsem nedostala. DOdnes nevím, co se stalo a proč se se mnou přestal bavit. Zbytek dovolené jsem strávila sama. Ostatní jezdilinspolečně po výletech, no já se sama procházela po okraji moře. Noci jsem probrečela, dny jsem procházela město a nebo proležela na pláži a proplavala v moři. Jako bych sama sobě zaplatila melancholickou dovolenou. Sama jsem si zaplatila pár atrakcí, pronajala si lehátko pod palmami, přečetla si dobrou knihu a akorát večer se vracela do společné ,,ubytovny" se najíst a někde složit hlavu.

Tak nějak se mi zdá, že každé léto se u mě zákonitě musí něco podělat. Minulé léto jsem měla děsivý zážitek s Mattem, kdy mne nechal samotnou uprostřed cizího města s úplně cizími lidmi bez mobilu a peněženky, no a letos pro změnu mě nechal pan Božský, aniž by k tomu měl nějaký důvod. On ho možná měl, ale neřekl mi ho.