Jsem asi marná! Bouřím se sama proti sobě a proti celému světu. Před mámou utíkám do práce, před city a závazky pro změnu utíkám do pole dance studia... Na jednu stranu si stěžuju, že pořád nemám vztah a na druhou stranu, když se už najde klučina, který by mě miloval, tak ho radši odmítnu. Protože se vlastně nechci vázat. Logic as fuck! Pořád mám plnou hlavu pana H. a přísahala jsem sama sobě, že už mu nikdy nenapíšu... protože on se prostě musí ozvat první. Abych předešla tomu, že bych napsala něco, čeho bych později litovala, začala jsem psát všem ostatním... Mariňák, Matt, JD, a další. Ti všichni mi měli pomoci rozptýlit se. A možná se to na krátký čas i povedlo...
S Mattem jsem si užívala minulý víkend romantiku, s JD jsem byla opět v sauně, Mariňák mě pozval ve čtvrtek na hodinový hotel... jo, asi prožívám sen každé nymfomanky. Mám teď tolik sexu, že už pomalu nemám čas snad na nic jiného. Nicméně ta moje jiskra a požitek ze soulože někam vyšuměl. Zřejmě na Šumavu.
Uplynul skoro měsíc od oné sobotní noci a já se pořád culím jak zamilovaná školačka, pokud dojde na pana H. Prostě stačí se o něm bavit nebo si přečíst jeho nový status na FB a moje tepová frekvence je opět skoro 200. Dostala jsem se do fáze, do které jsem nechtěla spadnout. Naivně jsem si myslela, že dokážu mít sex i bez citů. No tak nedokážu...
Nevím, co mám dělat dřív. Díky všem citovým okolnostem jsem se rozhodla se maximálně časově vytížit. Aspoň moje hlava nemá šanci ani čas přemýšlet. Zakázala jsem si navazovat jakýkoli kontakt s panem H. Sakra vždyť je to ženáč ty blbko! Výjimku tvoří pouze podmínka, že on napíše jako první a nebo že se opět dostanu na kurz do Vyškova. V jiných případech prostě ne! A chci ty pravidla dodržet. Proč? Protože přeci jen ve mě asi hlodá moje svědomí. A s panem H. (kdybychom se měli pravidelně scházet) by to určitě nebyl jen příležitostný sex. Pro něj možná, no pro mě určitě ne. Vím to. V tomhle jsem se pár let plácala s Mattem. Znova už tohle prožívat opravdu nechci. Ani rozbíjet rodinu. Prostě ne. Tenhle absťák překonám.
Ach jo, jak já bych si přála vlastní byt. Ten život by byl pak mnohem jednodušší... měla bych svý soukromí, svý zázemí a konečně i svobodu. Neberte to tak, že se mi můj nynější mamaservis už nelíbí, ale hold už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že už bych ráda odešla a konečně začala být samostatná... děsím se představy, že ve svých 30ti letech ještě budu bydlet v pokojíčku u maminky. A čekat na to, až se objeví nádherný princ, který se do mě zamiluje a odveze si mě do svého paláce... no to ne, to už je větší pravděpodobnost, že vyhraju ve sportce.
S panem L. je něco v nepořádku. Pořád dokola mi volá (tohle je třeba normální), mluví o tom, že se rozvede (to už je děsivý) a že půjde pracovat někde blíž ke mě, abychom mohli být více spolu (tak to už je nemyslitelné). Nechápu jeho styl uvažování... má rodinu, má dítě, ale ani k jednomu z toho se vůbec nehlásí. Kdo tohle proboha dělá? Na mou otázku proč si sakra pořídil caparta a ženu, když to vlastně nechtěl, se mi odmítl vyjádřit. Prý se unáhlil... to vážně?! Demence některých lidí mě nepřestává udivovat. A hodně lituju jeho ženu. I jeho dcerku.
Zrzka se vrátila ke svému bejvalému a tvrdí, že je šťastná. Sázím svý tanga na to, že do roka ho zase vykope z baráku. Nebyl to zlej kluk, ba naopak! Byl k ní až moc hodnej. A jí se to samozřejmě nelíbilo. No cesty Páně jsou nevyzpytatelné, že? Aspoň si zas máme o čem povídat...
Závěrem bych chtěla říct, že opět jsem se dostala do fáze, kdy vlastně nevím, co bude dál. A ani nemám vytyčený další cíl. Můj život se opět zastavil na mrtvém bodě s nevím, kudy dál. Asi proto mám teď milion zájmů. Protože nechci zůstat na jednom místě. Musím se hnout vpřed. A pokusit se přitom nenechat třeba zbouchnout...
