Druhá tvář Lolity

Poslední týden na kasárnách byl opravdu zajímavý a plný zakázané vášně. Po čtvrteční alkoholové akci se prolomily veškeré ledy. Jelikož celé 3 měsíce na mém obličeji nesměla spočinout ani řasenka, natož lesk na rty a čtvrtkem toto pravidlo pozbylo platnosti, všichni pánové v mé blízkosti mohli zešílet z mé nenadále proměny. Nechci se zde popisovat jako Diva, ale tak když už to popisuju, tak proč si trochu nepřilepšit, že? :-)

---

Zkrátka a dobře rozpuštěné vlasy, lesk na rty, tmavé džíny a mé oblíbené tričko (halenka?) s vykrojenými zády, které více ukazuje než zakrývá, mělo za následek to, že nyní mi messenger ani na minutu nepřestane hlučet (což třeba ve 3 ráno je naprostý luxus...). Což o to, kluky na četě jsme měli nejhezčí, to je jasné. Nicméně že mi začnou vypisovat i samotní instruktoři, to by mě ve snu nenapadlo.

Samozřejmě jsem tuny nových nápadníků a budoucích sexuálních známostí musela pečlivě protřídit. Sex je sice fajn, ale za každou cenu s každým to ne... to je ten zásadní rozdíl mezi mnou a šlapkou. Já si své muže mohu a budu vybírat! Já jsem ta, která určuje pravidal hry...

A oné sobotní noci, jen pár hodin poté, co jsem dopsala předchozí článek mi opět zazvonil telefon. Zpočátku krkolomně napsaná zpráva od bůhví koho se najednou ukázala jako pozvánka k něčemu slastnému... a zakázanému. Se zájmem jsem decentně přizvedla obočí a navázala na zprvu nezávaznou konverzaci typu ,,Ahoj, jak se máš?". Jak jsem se již zmínila, ozvali se i někteří instruktoři, ovšem můj zájem směřoval k jedinému, který shodou okolností zřejmě uvažoval stejně.

Líbil se mi jeho zájem a ještě více se mi líbilo, že to k čemu naše jednání směřovalo bylo zakázané. Nikdo z kurzu (ani žena, ani muž) nesmí navazovat citové (nebo intimní) vztahy se svými nadřízenými. Prostě se to nesmí. Jenže samy dobře víte, že zakázané ovoce chutná nejlíp no a tak se stalo, že onoho pondělního večera jsme se měli sejít. Abych o něm nemusela psát pořád jako o instruktorovi, pojmenuji ho mariňák.

Původní dohoda zněla, že se sejdeme pozdě v noci pod rouškou tmy, abychom předešli nechtěnému prozrazení. Nicméně mé tělo hořelo nedočkavostí a tak jsem jej vyprovokovala alespoň k maličké předehře. Ten večer, když už jsme dostali volno, jsme měli možnost si jít zacvičit nebo zaběhat. Využila jsem této příležitosti a vyběhla ven. Byl nádherně mrazivý večer a na obloze jsem po dlouhé době zase viděla hvězdy. Poslední dobou nebyl ani na vteřinku čas se zastavit a zadívat se na nebe. Tohle mi hodně chybělo. Na chvíli jsem se zastavila a užívala jsem si ten moment nostalgie. Pak jsem se opět rozběhla do tmy.

Doběhla jsem na předem určené místo a kupodivu jsem tam asi byla s předstihem. Všude kolem bylo podezřelé ticho a naprostá tma. Dokonalost. Najednou jsem uviděla blížící se siluetu a udělala pár kroků zpět, protože jsem si nebyla v první chvíli jistá, kdo to je. Naštěstí se prozradil, když na sebe nevědomky posvítil displejem telefonu, do kterého s velkým zájmem nahlížel. Pousmála jsem se a pomalu se k němu začala přibližovat. Vůbec netušil, že jsem stála za ním a já toho momentu překvapení patřičně využila.

Pomalu jsem k němu zezadu přilnula a začala ho líbat na krku. Cítila jsem jak se celý rozechvěl a nahlas vzdychnul. Byla to zábava. Schovala jsem si svoje studené ruce pod jeho bundu a přitiskla se k němu víc. Rychle se otočil a začal mě vášnivě líbat. V tom nejlepším jsem musela přestat, jinak by se asi ani jeden z nás už neudržel. Jen jsem na něj zamrkala a opět utekla do tmy. Musela jsem tu nahromaděnou energii nějak zkrotit, takže jsem si pak opravdu šla ještě snad na hodinu zaběhat.

Hřálo mě u srdíčka, že zase na chvíli můžu být ta nezkrotná mrcha. Vklouzla jsem do sprchy, hodila na sebe pěkné prádélko a čekala, až mi napíše. Jakmile zavibrioval telefon vyběhla jsem z pokoje a bez povšimnutí se dostavila na určené místo. Jelikož předehra mezi námi již proběhla, zbytek večera nabral rychlý spád. Po dlouhé době byl opět můj křik ve mě utišen a ta nahromaděná energie mohla vyletět ven. Spokojeně jsem oddychovala na znaveném mužském těle. Chtěla jsem víc, ale bohužel čas byl vůči nám neúprosný.

Druhý den ráno mě zachvátila panika z toho, že to bylo s mariňákem poprvé a naposledy. Však zde má každé 3 měsíce nové holky, co když jsem jen další v pořadí? Musela jsem se ho nějak zeptat, ale nenapadlo mě jak na to. Naštěstí mi tu samou otázku položil on. ,,Uvidíme se ještě někdy?". Pousmála jsem se a slíbila mu, že po Novém roce ho opět vyhledám. Jaké štěstí, že bydlí jen kousek ode mě a na víkendy z kasáren jezdí domů. Co se týče zbytku týdne, tak ve středu jsme naši schůzku zopakovali a dnes již definitivně odjeli všichni domů a zas tak brzy se vracet nebudeme. Možná někdy v budoucnu na další kurz, ale to už tam oni s námi asi nebudou. Čas ukáže, jak dlouho tahle chvilková romance potrvá...

Pod maskou uniformy

Předem než začnu se chci všem omluvit, že jsem nepsala průběžně své dojmy a zážitky z mého Šedozeleného světa, ale opravdu jsem k tomu kolikrát neměla ani chuť, ani energii. Nicméně konečně nastal čas, o kterém jsem nevěřila že někdy příjde, ba naopak se mi to celé zdálo nekonečné. Příští týden oficiálně končí náš základní výcvik a konečně se stanu právoplatnou ,,gumou"... :-D Jak vtipně to zní, že?

A jelikož tento týden byl náš poslední víkend, kdy jsme naposled jeli si lízat rány domů, tak jsme s klukama uspořádali rozlučkový večírek a pozvali na něj i naše instruktory. Původně mělo jít pouze o formální záležitost, kdy si navzájem připíjíme na zdraví a na ty nekonečné 3 měsíce pekla a naprostého šílenství. Nicméně to bych to nebyla já, abych si nevychutnala doušek bůhvíjakého vína a nemixovala to s vodkou a Red Bullem. A nebyla jsem sama. Krásné na tom večeru bylo to, že ať už jsme to byli mi záklaďáci nebo naši instruktoři, tak u baru jsme naproti sobě stáli všichni pospolu a nějaké hodnosti nebo úcta k nadřízeným se zde neřešila. V ten večer jsme byli obyčejní lidé v prachprostém baru a mohli jsme si říct úplně vše.

---

Zpětně mě hrozně mrzí, že jsem si za ty 3 měsíce neměla pořádně šanci ani s některýma klukama pořádně popovídat, což je hrozná škoda, protože jsou strašně fajn. Z mnohými z nich jsme si navzájem vyměnili telefonní čísla i facebooky a jsem přesvědčená o tom, že jsem se s nimi neviděla naposledy. To samé i s intruktory. Vysoká hladina v alkoholu zapříčinila to, že jsem i pár našim ibsttruktorům do očí vyčetla jak moc velkou nenávist jsem k nim chovala, jelikož nás bez slitování od rána do noci honili jak dostihový koně po lesích a po cestách a se vší tou těžkou bagáží na zádech... kolik nocí jsme kvůli nim probděli, když jsme kvůli bolavým zádům ani nemohli pořádně ležet a kolikrát při běhu jsme se museli kousat ne jen do jazyku, abychom doběhli ještě alespoň dalších 100 metrů, protože z kanad nám na patách věčně vznikaly puchýře. Jo, to vše a mnohem víc jsem vysypala na jednoho instruktora, který byl můj nejmíň oblíbený nadřízený a ke konci jsem uzraženě dodala ,,A víš ty co? Stejně jste nás ještě moc šetřili..."

S naprosto ledovým klidem na mě hleděl a nakonec s úsměvem přikývnul. Kolikrát jsem přijela domů a jediné za co se modlila bylo to, aby se jim něco přes víkend stalo a my se aspoň nemuseli vracet na kasárny. Kolikrát jsem měla tisíc chutí si jít stěžovat do vyšších pater, jak moc nás ty šmejdi šikanovali a užívali si tu moc. Ale po tom všem, teď když už stojím na samém konci, musím ač nerada přiznat, že jsme je vlastně měla moc ráda a to vše, co s náma dělali bylo vlastně dobře. Dokonce se i stydím, že jsem měla tu drzost vůbec pomýšlet na nějaké ty ohavnosti, které jsme jim plánovali provést a za všechny ty nadávky a urážky, které jsme do nich sypali, když už jsme byli na pokraji svých sil a nešlo pokračovat dál a oni nás přesto tlačili stále vpřed... Prostě opravdu to bylo potřeba a člověk to bohužel pochopí, až si tím projde.

Večer se odvíjel v divokém tempu a ještě divočejším duchu, až najednou hodiny na baru ukazovali půl páté ráno a při pohledu na taneční parket jsem si uvědomila, že jsem tam zůstala skoro sama. Hledala jsem někoho od nás z čety, s kým bych si ještě mohla přiťuknout nebo popovídat a znovu jsem narazila na našeho instruktora. Koukám tak na něj a pak si říkám, že by bylo fajn ho pozvat aspoň na panáka.

Seděli jsme na baru, popíjeli Morgana s kolou a bavili se snad úplně o všem, kromě práce. Té už jsem měla plný zuby, tu už jsem s nikým probírat nechtěla. Najednou se na mě zadívá a povídá ,,Víš o tom, že v uniformě jsi strašně škaredá ženská?". Uraženě jsem se napila. Tak ještě aby ne, když ženy v uniformách nesmí být ani namalovaný a vlasy musíme mít smotané v drdolu (prý kvůli sexuálnímu harašení, nebo tak něco...), no tak není divu, že ani pořádně nemůžu vypadat jako sexy buchta! :-D On pak ale pokračoval ,,Ale když tě teď vidím v civilu, tak jsi hrozně sexy ženská.". Začala jsem se smát. Je krásné, jak po pár panácích je každá ženská bohyně latexu :-D

Naše flirtování na baru se přesunulo na taneční parket kde konečně hrály i ploužáky a když už jsem teda mohla, no tak jsem si aspoň sáhla. Sakra musím uznat že záda a zadek měl perfektní. No nekecám! Asi je fajn mít chlapa co pravidelně cvičí, protože pak si osahávat ty svaly je přímo orgasmus pro moje dotykové senzory. Padplo pár francouzáků, pak pozvání na kafe za střízliva a v tom nejlepším už jsem radši odcházela na ubytko.

Přeci jen zneužít všeho jen díky alkoholu se mi moc nechtělo ten večer, nebo možná to byla ta poslední špetka úcty ve mě, kterou ještě nepřebila vodka. Odešla jsem na pokoj, naposledy zkontrolovala zprávy na telefon a fotky z onoho večera a šla si na hodinu lehnout.

Vstávali jsme po sedmé ráno a hned vyráželi směr domů. S tak skvělým a zároveň provinilým půocitem jsem domů snad ještě nikdy nejela. Pořád jsem si představovala jaký by to s ním mohlo být :-) ale to už se asi nikdy nedozvím. Možná i dobře pro oba.