Už aby byl ten zatracenej víkend. Volno teď potřebuju víc, než cokoliv dalšího. Aktivně jsem na baru posbírala směny od pondělí až do čtvrtka, abych se vyhnula vší té hořké realitě a zabránila své hlavě přemýšlet. Pracovní stereotyp mi pomáhá se otupět a nemyslet na nic. Vůbec na nic.
Moderní doba, kdy náš život řídí trendy sociálních sítí si na mě vybírá svou daň. Čím to, že jsem věčně nepoučitelná a nepálím za sebou mosty? Právě dnes mi totiž facebook předhodil vzpomínky minulého roku a vyjel pár fotek s poznámkou ,,připoměň si...". A taky že jsem si připoměla. Těch pár vyvedených selfíček s Mattem, které jsem hrdě postovala na své zdi a přímo vybízela svět k tomu, aby mi přál, že konečně nejsem single + pár zamilovaných momentech, které se mi povedly v nehlídanou chvíli uloupit na můj telefon (hlavně teda líbání, objetí, držení v náručí,...) - to vše a mnohem víc mi facebook předhazoval pořád dokola, vždy, když jsem se přihlásila.
Netvrdím, že jsem si je se zájmem neprohlížela... Vrátilo mě to zase zpátky v čase a to moře pocitů ve mě opět začalo nebezpečně vířít a běsnit. Utřela jsem z oka slzu a podívala se z okna. Myšlenkama jsem se ocitla úplně někde jinde. Cítila jsem se šťastná. Zasněně jsem pohlédla na kalendář ležící na stole. Proboha! Vždyť bude víkend! Srdce se mi rozbušilo jako o závod. To nadšení! Vzala jsem do ruky telefon, když v tom náhle jsem se zase zarazila. Na co se vlastně těším? Co jsem se to chystala právě udělat?
Položila jsem telefon na stůl a znovu se jen smutně podívala z okna. Vždyť my už s Mattem přece nemluvíme. Nemám kam bych jela. Celé jsem to nechala být. Prázdný bar mě pomalu vrátil do zajetých kolejí. Vyleštila jsem sklo, utřela stoly, srovnala židle. Jo, hned to tady vypadá líp. Usmála jsem se a promnula si ruce. V práci jsem dosti perfekcionista a nesnáším, když nejsou věci na svým místě :-D
Cinknul mi telefon. To asi bude zrzka, možná ona bude mít plány na víkend? Koukla jsem se na messenger a vzápětí telefonem třískla o stůl. Že jsem se dívala...
,,Viděla jsi ty fotky Lolo?"
,,Ano viděla."
,,Nechybí ti to?"
,,A tobě snad ano?"
,,Tak mě napadlo, co máš v plánu o víkendu?"
On s tou dobrovolnou provokací snad nepřestane. Už dávno jsem si ho měla smazat a zablokovat! Čert ví, proč jsem to neudělala doteď... Následovalo pár dalších nic neříkajících zpráv mezi mnou a Mattem, které nakonec vyústili v další hádku. Jsem přesvědčená, že pomalu ale jistě se ze mě stává hysterka. Ale při té hádce (přes telefon) se mi neskutečně ulevilo. Opět všechen můj vztek vyšel ven a směřoval přesně ke svému zdroji.
,,Jak už je to dlouho Lolo? 5 týdnů? Nebo 6?"
,,5 týdnů..."
,,Takže to počítáš? Znamená to, že ti chybím?"
,,Ne! Nic to neznamená! A vůbec to není divný!"
Parchant jeden, zase mě dostal! Nicmnéně naše neutuchající hádka směřovala ke slibnému konci a potěšující okolností bylo, že já jsem se stala vítězem a Matt již neměl jak sepálit mé argumenty. Stála jsem tam hrdě s telefonem v ruce, dokonale vyzuřená a navíc i spokojená. Jo, div jsem sama sobě nezačala blahopřát že tomu tupci konečně něco snad i začalo docházet.
,,Takže náš první víkend, kdy oba máme volno a nejsme spolu. To by se mělo oslavit." zkusil Matt zahrát na city.
,,Nicméně ne mojí vinou." apelovala jsem.
,,No hele, tak já za tebou přijedu za dva týdny, dobře?" padl Mattův návrh. Chvíli jsem přemýšlela, než jsem učinila nestrannou odpověď.
,,Nikdo tě nenutí sem jezdit." ukončila jsem debatu.
,,Jak chceš, tak zůstanu doma a můžu hrát WoWko."
Strike kotě! Telefon opět letěl vzduchem. Chudáci nic netušící štamgasti, kteří zrovna usedli ke stolu, stihli jen tak tak
vykrýt můj nadhoz. Zase jsem byla naštvaná. Potom smířená s tím, že lepší odpověď bych od něj už asi nedostala... a pak zase naštvaná. Tohle míšení pocitů vyvrcholilo opět brekem. Seděla jsem na baru a přemýšlela, kde jsem zas udělala chybu a jestli jsem to už náhodou nepřehnala. Dohnaly mě výčitky, že se zbytečně chovám a reaguji přehnaně. No, nebyly to tak úplně výčitky, spíš mě k tomu dohnal můj totálně rozbitý telefon. A že ním hážu skoro pořád.
Opět jsem si uvědomila své slabosti. Stačilo málo, abych se zase bezhlavě nehnala za Mattem na víkend a bylo mu opět během vteřiny vše odpuštěno. Láska k němu sice nepolevuje, ale troufám si tvrdit, že jsem teď odolnější, než kdy dřív. Svůj hrdinský čin jsem oslavila lahví skvělého vína s kofolou. Jediné, nač teď myslím je, že bych si měla koupit nový telefon. :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat