Srpen se pomalu chýlí ke konci a má posmutnělá nálada se ještě zhoršuje. Jednak za to může moje divoké léto, druhak za to může asi dospívání... No vážně! Koncem července jsem slavila narozeniny. Bohužel, vůbec jsem z nich neměla radost. Svíčky na dortu ukazující můj věk jakoby se mi přímo vysmívali. Sakra, už je mi přes dvacet a... co jsem vlastně v životě dokázala? Nic. Nemám ve svém životě nic, na co bych mohla být hrdá... možná max. na to, že žiju. Chodím do práce za minimální mzdu, ještě nejsem ani Bc., nemám vlastní bydlení (natož auto) a tak celkově - prostě nic nedělám!
Seděla jsem na posteli zamyšlená nad vlastní neschopností, když v tom mi do pokoje vtrhla máma. V ruce držela podivně vyhlížející úřední psaní. V první chvíli mě to docela vyděsilo (neznámo proč jsem si myslela, že je to předvolání k soudu nebo tak něco...), ale z mamčiného nedočkavého pohledu jsem usoudila, že to asi bude něco jiného. Podávala mi dopis a naěšeně stepovala. ,,Tak na co čekáš? Otevři to!" pobízela mě.
Na nic jsem nečekala a začala trhat obálku. Rozložila jsem dopis a začala číst... Po přečtení mi spadla brada úžasem. ,,Co tam je? Co tam je?" vyzvídala mamka. Z obálky jsem vysypala i zbytek obsahu a s hrdostí jí to ukázala. ,,To je vojenská knížka mamko... Vzali mě do armády!" zavískla jsem radostí a vyskočila z postele. Následovalo skoro hodinové poskakování po pokoji a následné popíjení vína na oslavu tohoto úspěchu. Alespoň něco se mi v životě podařilo. Možná už se blýská i na lepší časy. Aspoň co se týče mzdy a pracovní doby... :-D
Ten večer jsem měla náladu jako už dlouho ne. Alespoň na chviličku jsem si připadala důležitá. Stála jsem v pokoji před zrcadlem a nacvičovala si akční pózy (jaký jsem viděla ve filmech). Byla to sranda. Po dlouhé době se mi ozval i mechanik. O něm jsem se zde ještě nerozepisovala. Teda myslím...
Upřímně řečeno, jsou dny, kdy jsem za přátelství s mechanikem i vděčná. Je to milej kluk, stejně maličkej jak já. Má nádherný modrý oči a pšinavý blond vlasy. Taky má věčně špinavé ruce od vazelíny. Co se týče povahy, jek jak já - zoufalý romantik. Možná by se hodilo napsat naivní... Jedno z toho. A mě píše vždy, když zrovna nemá holku a nechce být sám. Je to vždy stejná písnička. Najde si slečnu, zahledí se do ní až po uši, snese jí modré z nebe, může se pro ní rozkrájet, vozí ji po výletech a po dovolených (co já bych za takovýcho chlapa dala...) a ona se na něj po čase stejně vykašle. Pak je nešťastnej, zoufalej, pořád jí po nocích vyvolává a přímop žadoní, aby ho vzala zpátky (něco jak já, jenže já volám až teprve tehdy, když se řádně opiju). No a ve finále si mi na ni stěžuje. Takže jo, přátelství s ním je zábavný. Jako bych se koukala na sebe do zrcadla... ale v sexy klučičí verzi.
Ale co, měla jsem ten večer skvělou náladu, takže jsem i s radostí přijala jeho pozvání do kina. Už ani nevím, co to bylo za film, jediné co vím bylo, že jsem si koupila maxi popcorn s příchutí šunka-sýr (ten totiž miluju!!!). Po cestě domů jsme jen mlčeli a poslouchali Nickelback. Tuhle skupinu mívám nejradši ve svém období depresí. Těsně před domem se ale najednou auto zastavilo a mechanik na mě podezřele zamrkal. V autě? To vážně?! Sakra, kdyby v patnácti, tak to beru, ale teď? Nejsme už na to starý? Šibalsky se zazubil. Tak proč ne...
Rozhlédla jsem se po okolí, abych se ujistila, že se nebude koukat už nikdo další, zesílila jsem hudbu a vlítli jsme na to. Už jsme to asi oba potřebovali. Krásně jsem se uvolnila a dokonale tím završila včerejší den. Ten kousek k domu už jsem došla po svých. S takovým klidem jsem už dlouho neusínala.
Žádné komentáře:
Okomentovat