Skoro celý týden bez mužské společnosti. Jsem na sebe pyšná. Vážný vztah teď udržuji pouze s lahví vína. Deprese z chlapů jsem začala úspěšně řešit sportem (výmluva začátku pokusu o vyrýsovaní postavy do plavek). A bez sluchátek teď už nežiju...
Pravda je taková, že po odhalení sličné brunetky jsem na Matta skoro zanevřela. Teď už udržuji pouze naučené nudné gesta, kdy si ráno popřejeme ,,dobré ráno" a večer zase ,,dobrou noc". Nic víc.
Ve sletu událostí, které se za poslední týden odehrály, jsem se opět uzavřela do sebe a odvrátila pohled úplně jiným směrem. S příchodem jara jsem sama sobě nastolila tvrdý režim a trochu na sobě začala pracovat... ne kvůli chlapům, ale kvůli sobě. Nejsem fandou přeplněného fitka (vůbec nemám páru, na co ty posilovací stroje slouží), takže jsem z netu postahovala pár workoutů (doporučuji navštívit stránky darebee.com - je tam vše o cvičení, správném stravování, prostě vše!) a začala cvičit. Cítím se skvěle.
Bohužel naší rodinou otřásla zdrcující zpráva - rakovina. Naivně jsem si myslela, že když ji nikdo z našich předků nikdy neměl, tak se nám tato nemoc úspěšně vyhýbá. Zmýlila jsem se. Je to všudypřítomné zlo, které akorát čeká nebo potají bují v našem těle. Pak v plné síle přichází nečekaně rychle a přináší smrt.
Nikdy jsem nad touto nemocí nepřemýšlela. Znáte to, dokud se o ní jen mluví a nijak se netýká Vás ani Vašich blízkých, neřešíte to. Jakmile se ale začne týkat někoho z Vaší rodiny, věřte mi, srazí vás to na kolena. Stejně jako mě.
Moje babička je v nejlepších letech - je to jedinný člověk v naší rodině, kdo si se mnou dokáže otevřeně o všem promluvit a za nic mne neodsuzuje. Můžu si postěžovat na neschopný chlapy, na skvělej sex, že víno je lepší než voda... a ona se usměje a na všechno má odpověď! Je úžasná! Tak proč někdo, kdo je tak úžasný, musí na starý kolena být tímto potrestán?
Četla jsem tisíce článků od tisců lidí, kteří se podívali tváří v tvář této nemoci a přežili. Dokonce i pár lidí popsalo, že zbavit se toho je jednoduché - ta nemoc sídlí hlavně ve vaší hlavě. Nejsem fanynkou moderní medicíny, lékařům moc nevěřím. Nicméně i tak. Babička byla na chemoterapiích, brala tunu prášků, po kterých jí bylo dost špatně, pak nastoupila na bioléčbu... pak zase prášky, teď už jen od bolesti. A po všech těch strastech jí tento týden lékařka na plnou hubu řekla, že nic z toho nezabralo. K čemu to teda všechno bylo?! Měla jsem vztek. Potom pocit beznaděje. Čert vem ty peníze a to debilní cestování od jednoho doktora za druhým a z jedné chemošky na druhou... ale všechen ten čas, ty bolesti a nevolnosti - nic z toho nepomohlo.
Co si budem povídat, trpět tím já, už si dávno hodím někde mašli nebo skáču pod vlak. Není to sranda. Nicméně ani lítost nepomůže. Pokud je to opravdu vše jen o psychice a o pozitivním myšlení, pak by to vše mělo být mnohem jednodušší. I já tak začala uvažovat. S babčou jsem byla celý víkend. Dotáhla jsem příze a háčky na háčkování, tuny časopisů o bylinkách a nějakou tu zdravou stravu (nejlepší na rakovinu jsou údajně pecky z ovoce, kořen pampelišky, lněné semínko a kotvičník). Potřebovala jsem nějak babču zaměstnat, hlavně tu její hlavu, aby nemyslela na nic špatnýho. Takže jsme celý víkend háčkovaly (heč, uháčkovala jsem si šálu!), pouštěli dobrou muziku a samozřejmě se cpaly zdravou stravou.
V neděli odpoledne jsem už odjížděla domů. Cítila jsem se docela dobře. I když teda řeknu vám, ta psychika dělá fakt hodně a nedat najevo, že vás ta nemoc mrzí je dosti těžká. Chtělo se mi i brečet. Ale zas na druhou stranu fakt jsme se smály, chvilkama jsme si i zpívaly a to pro mě byla výhra. Čert vem ty hnusný prášky i ten čas, co nám tady na světě ještě zbývá. Radosti se skrývají opravdu v maličkostech a dobrá hudba, to je ten nejlepší lék...
Žádné komentáře:
Okomentovat