Znovu šestnáctiletá

Nový rok začal nejlépe jak mohl. Vlastně i Vánoce byly opravdu velmi vydařené. Už je to opravdu hodně dlouho, co jsem se cítila takhle unešená. Hádáte správně, může za to chlap...

S Mattem jsem si celý listopad dopisovala a nenápadně se mu snažila naznačit, že mi chybí jeho přítomnost. Bohužel, nenaskytla se mi téměř žádná příležitost jej přijet aspoň na jeden den navštívit. Byla jsem z toho zoufalá. Tolik jsem toužila po jeho přítomnosti, přitom v jeho očích jsem nebyla nikdo zajímavý. Můj poslední zoufalý pokus o setkání s ním bylo pozvání na oslavu nového roku (no spíš jsem se jen zeptala, jestli něco už nemá v plánu). Vybouchla jsem radostí, když mi odpověděl, že zatím nic neplánuje a možná se i domluvíme.

To byla má chvíle! A teď už to nesmí nic překazit. Automaticky jsem si všude pojistila, že mi SIlvestra s ním nic nezkazí (takže volno v práci, dodělat resty ve škole a návštěvu všech příbuzných zvládnout nejpozději do 27. 12.). Super plán! Pak už jsem mu schválně tolik nepsala, jen aby mi to na poslední chvíli neodvolal... i když šance u něj byla extrémně vysoká, nejsem totiž jediná žadonící o jeho přízeň. Docela čáru přes rozpočet mi udělal na druhý svátek vánoční...

,,Kdy tě mám čekat?" byla Mattova první zpráva.

,,Jsme přece domluvení na Silvestra. Takže bych přijela třeba 30.?"

,,To je pozdě."

Nevěřícně jsem hleděla do telefonu. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe po pokoji. Myšlenka na to, že bych s ním mohla být i déle než jen 2 dny mě přímo nadnášela, ale na druhou stranu mě ihned k zemi sesadila druhá myšlenka a sice to, že jsem nesplnila skoro nic ze svého plánu před odjezdem. Čert vem práci a školu, ale nebyla jsem skoro vůbec s rodinou. Bylo to hodně těžké. Nakonec mě ale ukecal (a ani se nemusel snažit) a hned odpoledne 26. jsem utíkala na vlak a jela za ním.

Na mou obranu, neviděla jsem ho skoro měsíc a TO NĚCO mě k němu táhlo silněji, než magnet. Když jsem dorazila na onu cílovou stanici a vyskočila z vlaku, chvilku jsem jen tak stála, koukala do země a přemýšlela, zda to co dělám je správné... Pak do mě jeden z cestujících strčil, což mě donutilo se vzpamatovat a začít serozhlážet, kudy se dostanu z toho nástupiště. Pohlédla jsem směrem ke schodišti a on tam stál...

Ten pocit se opravdu nedá popsat slovy. Jako bych byla zase v pubertě. Běžela jsem s rukama rozevlátýma, úsměv na tváři od ucha k uchu, div jsem ještě při běhu neskákala radostí. Skočila jsem mu kolem krku a pevně ho objala, nedokázala jsem vůbec nijak kontrolovat své city. On mě pevně sevřel v náručí a začal se hlasitě smát. Ten smích slyším ve své hlavě doteď. Byl to ten nejkrásnější pocit, slyšet milovaného člověka se od srdce zasmát.

První noc jsme přečkali s jeho rodinou a při té příležitosti jsem mu mohla předat i pár dárků, které jsem mu sháněla na vánoce (takový ten trapný pokus zavděčit se/vnutit se). Musím uznat, že to bylo docela úsměvné. Nechci se vytahovat, ale asi jsem se mu trefila do vkusu - z mých dárků byl nadšený nejvíc... a to fakt nepřeháním. Večer mne za to odměnil luxusním sexem a šeptáním do ouška.

Hned druhý den ráno jsme odjížděli k němu domů a tam jsme poklidně živořili až do Silvestra. Denně romantické večeře v nóbl restauracích, procházky po nákupáku (né, že bych na tom nějak ujížděla) a návštěvy plaveckého bazénu. Opravdu nic mi nechybělo. Kdybych takhle měla strávit zbytek svého života, vůbec bych se tomu nebránila. Zasteskla jsem vždy, když se mi hlavou prohnala myšlenka na vlastní rodinu, manžela a děti, které do 30 určitě mít nebudu.

Bohužel vyznat lásku Mattovi je jako mít v bordelu svou oblíbenou děvku. Odkýve vám úplně všechno, ale to samé odkýve i dalším. Nemám mu co vyčítat - nechodíme spolu, on to ani nechce. Tudíž musím být smířená s rolí postelové panenky a těšit se z jeho přítomnosti, dokud tu je. Až jednoho dne odejde za jinou, má úloha u něj skončí.

Silvestr dopadl pro mne nejlépe jak mohl. Na náměstí plném lidí a v jeho obětí jsem nadšeně sledovala krásný téměř 20 minutový ohňostroj. Nechyběl ani novoroční polibek. Z náměstí domů jsme odcházeli až po jedné ráno. Z toho všeho nadšení jsem po něm ještě jednou doma vyjela. Takové moje gesto spokojené lolitky. Od něj domů a zpět k realitě jsem se vracela až 2. ledna tohoto roku... se slzami v očích jsem stála sama na vlakovém nádražía čekala na vlak, který mě posléze vezl domů.