Je tomu více než rok, co jsem se vám tady posledně ozvala. Věřte tomu nebo ne, zase jsem o něco starší. A ten rok, co jsem se neozývala byl šílený. Jak moc šílený? Šíleně divoký, nevyzpytatelný, proměnlivý. Ale byl nádherný. Byl tak nádherný, že jsem za tu dobu neměla nutkání psát si do deníku. Byla to vlastně taková pohádka. Pohádka o Lolitce a jejím princi...
Moji drazí, v pozadí toho všeho, co jsme spolu již doposud prožili a o čem jsem vám napsala a spolu s vámi i prožívala, se potuloval někdo, o kom jsem nikdy ani nedoufala, že jednou budu považovat za někoho pro mne velmi důležitého a blízkého. Pojďme si nyní spolu povědět pohádku o šedé myšce, která snad možná stejně zoufale jako já, toužila jen po lásce... bez zbytečného kýče, bez sdílení každé vteřiny života na sociálních sítích... prostě jen já a on. Kam se hrabaly moje idylické představy o lásce s Mattem nebo s panem Božským. Tohle, co mělo přijít, mi zároveň otevřelo oči jak má opravdu vypadat vztah, co to znamená někoho opravdu milovat a jak vlastně vypadá ten můj vysněný princ na bílém koni.
Kdy se to stalo? Kdy jsme se setkali? V době, kdy mi bylo nejhůř. Čili půl roku po mém marném snažení o pana Božského. Takové to období mezi naprostým zoufalstvím a zároveň vzrůstající nenávisti vůči němu. To jsem dostala nabídku, že bych si mohla jet zpestřit jeden svůj víkend na herně a při té příležitosti si trošku přivydělat. Což o to, z tančení mám peněz dost, ale pro změnu jeden den na herně by asi taky neuškodil. Aspoň si posedím v teplíčku a zavzpomínám na staré časy. Docela změna oproti kroucení se u tyče.
Jak už to tak bývá (a že to bývalo pravidelně, téměř denně), zas jeden z herních automatů nefungoval a zoufalý gambler třesoucí se tím, že zrovna v tom momentě, kdy se mašina sekla, měl přijít onen slavný jackpot, netrpělivě posedával o pár křesel vedle a očima přímo proklínal zakódovanou herní mašinu ve snaze vydolovat z ní jeho promrhané statisíce... možná miliony, už jsem mu to přestala počítat. Samozřejmě po čase vůči těmto jevům do jisté míry otupíte a začnete tyto jejich stavy ignorovat. Co ovšem neuniklo mému oku, byla na kameře přicházející postava. Již z dálky povědomý a všemi gamblery uctívaný - servisní technik. Sakra, začala jsem přemýšlet, jak je to dlouho, co jsem se s ním viděla naposledy. Z čiré radosti jsem mu běžela naproti, jakože otevřít vstupní mříže, předstírajíc že ten náš bzučák zas nefunguje. Skoro jsem mu skočila do náruče. Troufám si říci, že i on byl rád, že mě vidí. Na facebooku jsem ho sice v přátelích měla, ale víte jak to je, sejde z očí, sejde z mysli.
Zablokovanou mašinu rázem rozjel, gembler sjel zbytek svých peněz a opět rozčíleně odcházel. Myslím, že předtím ještě stihnout na ten automat uvrhnout cigánskou kletbu, ale to k výhře taky nepomáhá...
Pozvala jsem ho na drink (na mě, samozřejmě... a tím drinkem myslím Pepsi) a dala se s ním do řeči. No spíš se jednalo o monolog z mé strany. Vyprávěla jsem mu o armádě, o tančení, o posledních příhodách na herně, který jsme si před mým odchodem na vojnu už nestihli říct a prostě snad o všem, co mě v tu chvíli napadalo. Seděl naproti mě a vyloženě hltal každé moje slovo. Opravdu po dlouhé době jsem byla ráda, že jsem s někým mohla vést duchaplnou konverzaci a nemusela se u toho přetvařovat. Z hodiny se rázem stalo celé odpoledne a on chudák odjížděl až k večeru. Ale prý mu to nevadilo, řekl, že mě rád zase viděl.
Pár dnů na to jsme si začali trochu více psát. Paradoxně bydlel kousek ode mě (což jsem za celých 5 let, co ho znám, nevěděla...), takže když nás omrzelo psaní, začali jsme spolu chodit na procházky. Po městě, po parku, na výlety se psem, bez psa, na vyjížďky na motorce,... Dalo by se říct, že jsem ho i jistým způsobem využívala, protože ze začátku jsem dokumentovala snad každou naši procházku, výlet, ba i dáreček, který mi každý den nosil (květiny, čokolády,...). Po dlouhé době jsem cítila, že mám vedle sebe konečně skutečného přítele (resp. kamaráda do deště). Představil mě svým přátelům, já ho zas těm mým. Pak přišel zlom. Koncem dubna už mezi námi bylo něco víc, než jen přátelství a bůhví proč se mi to přestávalo líbit. Abyste rozuměli, v hlavě jsem pořád myšlenkama tíhla k panu Božskému, ale přitom vedle mě stál kluk, který byl ochoten pro mě udělat první poslední, abych byla šťastná. Navíc se mi to zdálo všechno moc rychle. Zatímco on byl zamilovaný až po uši, ze mě se stávala ledová královna. Rvalo mi srdce ho poslat pryč, ale zároveň jsem se chtěla zachovat čestně a říci mu pravdu, že k němu prostě nic necítím. Nešlo to. Bůh je mi svědkem, že těžší a bolestivější rozhovor jsem nikdy s nikým nevedla. Na druhou stranu, už asi tenkrát bylo vidět, že někde hluboko uvnitř v temnotě, ty moje city k němu taky byly. Ale bála jsem se. Nebo spíš moje hlava mě táhla úplně jinam. A trvalo mi hodně dlouho pochopit, že dělám největší chybu ve svém životě.
A tak se stalo, že necelé dva týdny po 1. Máji jsem mu přijela osobně říct, že k němu nic necítím a že bude lepší, když zůstaneme jen kamarádi. Kousala jsem se přitom do jazyku, protože jsem mu nechtěla ukázat slzy. On mi slzy ukázal. Tak upřímný byl. Já jako zbabělec se pak vybrečela v autě, kde už mě nemohl vidět, ani slyšet. Čas šel dál, já pořád sama se svou chorou hlavou a on, po čase co ho přešel vztek a nenávist ke mě, mi zase začal psát. Od znova. Od nuly.
Blížily se Vánoce a já si v hlavě po roce od rozchodu uspořádala svoje priority. Pan Božský si mimochodem tou dobou našel novou přítelkyni a možná i to byl spouštěč k mému vystřízlivění. Najednou jsem byla volná, zproštěná osamělosti. Ty city k panu Božskému ze dne na den zmizely, díky jeho nové holce (které jsem za to vlastně nikdy nepoděkovala... takže děkuji ti :-)). No a před Vánoci by člověk neměl být sám. Takže když mi Luke opět po dlouhé době napsal, téměř ihned jsem souhlasila, že se chci vidět, někam zajít a hlavně si promluvit. Tu víkendovou noc sněžilo a my ji prochodili. Toulali jsme se městem, parkem, posedávali na zasněžených lavičkách, běhali po náměstí a házeli žabky do zmrzlé řeky. Všechno jsem ze sebe vychrlila. Proč jsem ho nechala odejít, proč jsem byla chladná, co se stalo s panem Božským a taky proč mě ze dne na den bezdůvodně odkopl. Opět jsem si vedla svůj monolog a on mi naslouchal. Bylo na něm vidět, že párkrát se musel držet, aby mi něco neřekl. Nicméně měl asi více silnější vůli než já. Mlčel a souhlasně přikyvoval. Když jsem se vyzpovídala ze svých hříchů, zadíval se mi do očí. Víte, jak se říká, že oči jsou oknem duše? Není to klišé. Je to pravda. Upřímnější pohled jsem nikdy neviděla.
,,Já věděl, že se vrátíš Lolo..."
,,Jak jsi to mohl vědět?"
,,Prostě jsem to věděl, že patříme k sobě..."
,,Vůbec mě neznáš. Opustila jsem tě kvůli jinému. A ty mi to jen tak promineš? Jak mi můžeš věřit, že to neudělám zase?!"
,,Lolo... kdyby jsi byla šťastná, tak mi už prostě nenapíšeš... ale ty jsi napsala. Takže ke mě něco musíš cítit..."
Podlomily se mi kolena. Vždy jsem si zakládala na tom, že před mužem nikdy nebudu projevovat svoji slabost. A věřte nebo ne, začala jsem brečet jako malá holka a padla mu do náruče. Tak silně mne objímal. O klukovi, o kterým jsem si myslela, že je jen obyčejnej ajťák, jsem najednou zjistila, že je to prostě ON. Ten pravej, po kterým touží a za kterého se modlí každá žena. Upřímnej a obětavej. A víte co. Na vzhledu nezáleží. Vůbec na vzhledu nezáleží. Protože to, co je důležité, je očím neviditelné.
Čili s příchodem loňských Vánoc byla Lolita opět zadaná a začalo svítat na lepší zítřky. Úplně jsem vypustila strasti všedních dnů. Najednou byl každý den krásný. Týden po Novém roce se ke mě Luke nastěhoval. Naučila jsem se vařit (dobrovolně!), těšila jsem se domů, přestala jsem tančit (tak jo, párkrát, když o víkendu nebyl doma, ta jsem si šla zatančit a pobavit se), sečteno a podtrženo byla jsem šťastná a bylo to vidět. Každý to viděl. Když je žena šťastná, tak rozkvete. Kolegové v práci šíleli, hrnuly se mi pozvánky na kafe a podobný blbosti od lidí, kteří o mě dříve nezavadili pohledem. To vše jen díky němu. A s klidem v srdci můžu říct, že já mu to oplácela stejnou měrou snažila se být pro něj tou nejlepší ženou.
Jezdili jsme na wellness, byli jsme u moře, jeli na týden do hor, prostě život nabral úplně jiný směr, ten skvělý směr.
V únoru mě vyslali na celý měsíc vypomáhat do nemocnice na oddělení pacientů s Covidem. To odloučení jsem nesla hodně těžko. Jelikož v nemocnici se jely 12-ti hodinové směny, denní/noční, tak po šichtě už jsem neměla energii na nic a hned jsem si musela jít lehnout. Tímto bych opožděně chtěla vzdát hold všem zdravotníkům, který v tomto chaosu musejí být dnes a denně. Já v tom zátahu byla měsíc a jako děkuji, ale stačilo. Luke za mnou jezdil aspoň na otočku, abychom se alespoň na chvíli objali a byli spolu. Šíleně jsem se těšila domů.
Začátkem března nás pro změnu začali posílat hlídat okresy s policií. Takže po měsíci mimo domov jsem pro změnu točila dvanáctky v našem okrese a opět jsme se potkávali jen ve dveřích, když jsem odcházela do práce a on zrovna z práce. Dva měsíce. Už to začínal být hloupý vtip. Nedalo se fungovat. Stesk střídal vztek a podrážděnost. Měli jsme chvilkové období hádek, protože jsme oba byli unavení a oba nešťastní. Já z práce, Luke z toho, že pořád nejsem doma. Nicméně přečkali jsme a v dubnu konečně panika utichla. Covid se vytrácel a svět se vracel do normálu. 7. dubna jsme opožděně oslavili Valentýna. 1. Máje jsme pro změnu slavili v kuse celý týden. Zase jsme byli šťastní.
V květnu jsem začala pociťovat mírný tlak v podbřišku. Jako by se každým dnem měly dostavit měsíčky. Nicméně pořád nic. Zpočátku jsem tomu moc pozornosti nevěnovala, jelikož od ledna, kdy jsem vysadila antikoncepci, tak jsem to měla tak nárazově. Nicméně se zvětšujícím se bříškem a bolestivostí při sexu jsem začala být nervózní. Že bych přeci jen byla v tom? Ale jakto? Vždyť jsme si dávali pozor...
Ještě to odpoledne jsem běžela do nejbližší drogerie pro těhotenský test. Následujícího rána jsem už dřepěla na záchodě a studovala návod k použití. Nejdelších 5 minut v mém životě. Stojím a nemůžu se nadechnout. Dvě čárky. Proboha, co mu řeknu?! Další hodinu jsem seděla shrbená u záchodové mísy. Jako jasný, jsem ve věku, kdy bych už mohla mít potomka, ale prostě tohle v plánu nebylo! Ne teď. Vyšla jsem z toalety bledá. Nemusela jsem se ani snažit něco předstírat, Luke měl prostě radar (nebo jinou superschopnost) a poznal, že se něco děje. Všiml si, jak v dlani svírám bílou tyčinku. Nevěřícně na mě hleděl a pak mě vzal do náručí. On se od srdce smál a já pro změnu brečela.
Netrpělivě jsem pochodovala po čekárně na gynekologii. Jak to může být dlouho? A co práce? A jak to proboha řeknu našim? Tolik otázek. Sestra na mě kývla, že mohu vstoupit do ordinace. Pan doktor v dobré náladě, jako vždy.
,,Co máte za problém, slečno?"
,,No, jak to říct... on to asi není problém, spíše nečekaný dáreček."
Doktor se začal smát a blahopřát mi. Hned se vyptával, kdy jsem na to přišla a zda mi vyšel pozitivní těhotenský test. Tak samozřejmě, jinak bych se ani neobtěžovala jít na vyšetření. Položil si mě na křeslo a začal sondovat. S napětím jsem sledovala obrazovku a mezi všemi těmi obrysy jsem se snažila najít tu malou fazolku, která ve mě zakořenila a následujících 9 měsíců si bude vesele růst. Ani po 20-ti minutách doktor nic neříkal, jen pořád zběsile projížděl sondou z venku a pak i zevnitř. Nakonec pokynul, že se můžu jít oblékat. Bylo zvláštní, že mi nic neukázal.
,,Já chápu, že to, co vám teď řeknu, jste slyšet nechtěla... ale děťátko to není a nebude."
Nic víc jsem slyšet nepotřebovala. Nebo spíš už neslyšela. Pocity smutku prokládaly pocity zoufalství. Ano, měla jsem strach, ale na vteřinku jsem snad byla i hrdá na to, že přece jen budu máma před třicítkou. Zamáčkla jsem slzu a vyslechla si zbytek verdiktu. Dva týdny na to už jsem ležela od pasu dolů obnažená na operačním sále. Hold ne každá žena má to štěstí. V mém případě to byl akutní zánět dělohy a cysty na vaječnících. Probrala jsem se s pocitem, jakoby mi někdo kopal do břicha zevnitř. Šílená bolest. Nemohla jsem stát, nemohla jsem se posadit a i v leže jsem měla bolesti. Prášky od bolesti nepomáhaly, injekce taky ne, nastoupila kapačka. Zabrala po 3 dnech. Další 2 týdny uběhly, než mě pustili domů. Opět se kolem mě vytvořila bublina. Nechtěla jsem nikoho vidět, s nikým mluvit. Luke byl nešťastný a já se cítila ještě hůř než provinile. Co jsem to za holku, že nemůžu mít děti? Kterej chlap by stál o rozbitou holku? Došla jsem do bodu, kdy mě začaly ovládat myšlenky na sebepoškozování. Démon alkohol rozkopl dveře a já se opět topila ve vínu a vodce. Ani jsem nespala, ani se nevracela z práce domů.
11. červen... to byl pátek, za mnou Luke přišel a vzal mě za ruku. Myšlenkama jsem byla úplně jinde. Cítila jsem se zahanbeně. Styděla jsem se. Řekl mi, že se pojedeme projet na motorce, že to bude fajn. Nechtělo se mi, opravdu ne, naštěstí i přes veškerou mou snahu mě na tu motorku dostal. Neptej se jak, já sama nevím. Sedla jsem za něj, pevně ho objala a letěli jsme. Rychlostí blesku a s větrem o závod. Až jsem zapomněla, jak skvělá terapeutka může být jízda na motorce s někým, koho miluješ. Jezdili jsme hodiny. Tam a zpátky. Pokaždé trošku jinam. Ale pořád po známých cestách.
Někdy kolem poledne, spíš po poledni, jsme dorazili na parkoviště na Červenohorské sedlo. Seskočila jsem, zahodila helmu a z hluboka se nadechla. Všude bylo ticho. Připadala jsem si, jak kdyby mě po letech vězení konečně vytáhli z klece. Chtěla jsem utíkat, chtěla jsem křičet, měla jsem radost. Luke se na mě díval a bylo vidět, že je rád, že mě zase poznává.
Během mé rozpačitosti se začal přehrabovat v plastovém boxu přidělaném za sedadlem pro spolujezdce (někteří motorkáři mu říkají pizza box). Pak ke mě zezadu přišel a mlčky mě pozoroval. Otočila jsem se a ... už si vlastně ani nevzpomínám, co jsem mu to chtěla říct. Najednou mám před obličejem puget růží. No tak moment, jak velkej je ten box?! Jsem měla za to, že se tam vleze s těží jedna helma... Vzala jsem je nechápavě do ruky a najednou vidím, jak přede mnou pokleká na jedno koleno. Nene... Z kapsy vytahuje malou černou semišovou krabičku. Tečou mi slzy, ale držím se, abych moc nefňukala.
,,Lolo, myslím že je na čase ten náš vztah ukončit. Nikam dál už nevede. Rád bych s tebou zažil novou výzvu. Tak co ty na to holka, vezmeš si mě?"
Okej, tohle dostalo do kolen i mě. Růže mi vypadly z rukou, nedokázala jsem je udržet, celá jsem se chvěla. Celej svůj nanicovatej život jsem si představovala, jaký to jednou bude, až mě můj muž mých snů konečně požádá o ruku. Pravda, myslela jsem že k tomu dojde za mnohem veselejších okolností a v úplně jiné lokalitě a že na ten okamžik budu připravená a vycítím to, že se ten okamžik blíží.
Tohle mě zaskočilo. Nevěděla jsem co mám dělat, nešlo mi nic říct, jen jsem prostě radostí brečela, jak malá holka. Padla jsem do kolen, spíš teda jemu do náručí a snažila jsem se v mezi čase posmrkávání vykoktat to ono slovo, na které on v těch nekonečných minutách čekal. Co minutách, věřím tomu, že to musel promýšlet už od rána a upřímně řečeno pánové, smekám před Vámi všemi klobouk. Nedokážu popsat, jak silný moment to byl pro mě, natož pak jak to asi musíte prožívat vy.
Řekla jsem ,,ano!".
Zbytek dne už jsem trávila jen focením své levé ruky. Do detailů pak jen toho prsteníčku levé ruky. Cítila jsem neskutečnou hrdost. Opravdu jsem se ve svém životě posunula zase o dost dál a očividně správným směrem. Byla jsem na sebe pyšná. Luke se hihňal. Narozdíl ode mě, on o našich zásnubách nikomu takhle na dálku psát nechtěl. Představoval si to veřejný odhalení pokud možno před co nejvíce lidmi. Prostě on byl vždycky šoumen, takže není divu, že čekal na Grand finále.
No naštěstí já to vyzvonila jen svojí nejlepší kámošce a jedné kolegyni z práce (taky super holka), takže bylo zaručený, že se tento epický moment ještě neprovalí, dokud nenadejde onen správný okamžik
Toho večera Luke spolu s jeho bráchou odjížděli na Vysočinu (na motorkách), protože si zaplatili motoškolu. Mě se nechtělo, protože v době přihlášek na kurz jsem měla těžký deprese... No to kecám, spíš jsem byla pořád opilá. Takže jsem svolala holky a udělaly jsme si holčičí víkend. Kluci zas měli ten svůj. Luke plánoval na neděli přijet k jeho rodičům spolu se mnou a jeho bráchou a jeho dalšíma nejlepšíma kámošema a konečně vytroubit do světa, že už si mě (po 6 letech přátelství a 1 roce vztahu) konečně okroužkoval. Na obzoru se mi otevírala nová životní kapitola a najednou jsem zase viděla nové možnosti a nové cesty, po kterých se chci vydat. Vlila se mi nová krev do žil.
13. červen... Neděle. Luke mi ráno volal, že kurz byl úžasný (jako vždy, byl tam už myslím po druhé nebo po třetí). A že se po cestě staví s bráchou na obědě a odpoledne se teda uvidíme a pojedeme k jeho rodičům. Tak jo, kopla jsem do sebe panáka vodky na kuráž, zaběhla k vietnamce na manikúru, dvě hodiny se snažila si naplácat na hlavě nějakej krásnej účes (stejně to skončilo vysokým culíkem, jako každej můj mizernej pokus o lepší účes) a následovalo prohrabávání skříně s oblečením. Musím na ten náš coming out přece dobře vypadat, že jo.
Bylo skoro třičtvrtě na jednu. Sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem dýchat. Svalila jsem se na gauč a lapala po dechu. V první vteřině jsem se lekla, že mám srdeční zástavu nebo tak něco. Motala se mi hlava a nemohla jsem dýchat. Po slepu jsem rukou hmatala po gauči a snažila se najít telefon a někomu zavolat. Asi po 10ti minutách ,,to něco" přešlo. Přešel mi mráz po zádech a v hlavě se mi vybavil Luke. Zvedla jsem telefon a šla mu hned volat. Nezvedal to. No, jelikož v helmě nemá zabudovaný interkom, tak je logické že to nezvedá. Přešla jsem to.
Bylo skoro 7 večer a nikdo mi pořád nevolal, ani nepsal. Beztak zas měli na oběd úplně všechno z jídelního lístku a pak jeli rovnou k rodičům a šli chrápat... beze mě... typické... muži.
V pondělí jsem měla dovolenou, takže hned ráno volám Lukemu, jak to teda provedeme. Pořád mi nezvedá telefon.
Kolem dvanácté konečně někdo zvoní na zvonek. Konečně přijeli. Otvírám dveře, koukám netrpělivě do chodby. Na schodech se objeví Lukeho brácha a jejich kamarád. Stojí ve dveřích, koukají směrem ke mě, ale ani jeden se mi nepodívá do očí. No a kde máte Lukeho?! Jeho brácha zatají dech a najednou mi podává totálně rozbitou helmu. Tu helmu znám, ale to přece nemůže... To je sakra posranej fór! Kde je?!
,,Lolo... Já nevím, co ti mám říct... Víš on... On už za tebou nepřijede."
13. června 2021 ve 13:40 u obce Čechtín vjel Lukemu v zatáčce do protisměru řidič osobáku. Luke na místě zemřel, dle vyšetřujícího policisty měl zlomený vaz, nešlo mu nijak pomoci. Jeho starší brácha, který jel v závěsu za ním to všechno viděl, ovšem o podrobnostech jsme spolu nikdy neměli sílu mluvit. Zemřel 2 dny po našich zásnubách. A pak že život je fér. Není! Nikdy nebyl.
Trvalo mi déle než rok, abych o tom alespoň napsala. Se slzami v očích, ale napsala.
