Dny se míjejí jeden za druhým. Už je od sebe nerozeznám. Rozdíl mezi všedním dnem a víkendem je zcela nepatrný. Už celé měsíce jsem si nebyla ani zacvičit s holkama. Na školu zase naprosto kašlu. Zkouškové období jsem tak tak zvládla a s odřenýma ušima prolezla i posledním testem. Kam se poděly mé iluze o červeném diplomu a o mé kariéře? Kde jsou moje sny o spokojeném životě a mladické nerozvážnosti? Proč už nemám choutky ani na soulož a alkohol? Já prostě nevím...
Jak jistě víte, pan Božský je definitivně pryč. Už je to více jak rok od seznámení a za pár měsíců to bude již rok od rozchodu. Pořád jsem jak malá holka naivně věřila tomu, že se jednoho dne opravdu vrátí, na všechno zapomeneme a a budeme ten nejlepší pár. Ale to byly jen sny. Žalostné sny malé holky. Ten osudový princ nakonec nepřijde. A šťastný konec prostě není.
Mám pocit, že jsem si právě prošla něčím, čemu se říká závislost. Zřejmě závislost na člověku. Citová závislost/závislost na člověku, jedno z toho. A ta závislost mě postupně vnitřně naprosto likvidovala. Nebyla jsem schopná spát, jíst, kolikrát jsem nezvládla ani dojít do práce. Normální člověk (trochu normálnější než já) by vyhledal pomoc psychologa. Já svůj vnitřní problém ještě prohlubovala alkoholem a absolutním odloučením od ostatních. Zastavila jsem se v prostoru, čase a ve vzpomínkách. Měla jsem pocit, že v tu dobu jsem se dostala na pokraj svýho bídnýho života a že zde má cesta i můj život nakonec končí. V práci jsem se pokusila o sebevraždu. Nepovedlo se, škoda...
Možná osud tomu chtěl, možná jsem tu svoji štěstěnu málo pokoušela nebo to byla jen shoda náhod. Přežila jsem své vlastní šílenství a přitom pořád stála před vysokou kamennou zdí, kterou jsem nebyla schopna překonat. Z alkoholismu jsem tedy přešla na hazard. Za poslední peníze, které mi zůstali na vybavení bytu a spotřebiče, jsem si koupila motorku. Dodělala jsem si řidičák a začala jezdit. Nevěděla jsem kam. Nikdy přesně nevím kam pojedu a kdy se vrátím. A to se mi začalo líbit. Nebudu se tajit tím, že už od začátku jsem pokoušela štěstí a samozřejmě i plyn a nejednou už jsem se málem zvládla vyhodit ze sedla...
Nicméně s motorkou přišli i noví kamarádi a najednou se obzory rozšířily. Najednou se mi umřít nechtělo, chtěla jsem začít žít. Zase jsem se posbírala ze země a zase jsem vykročila vpřed. A v pozadí toho všeho se začal zjevovat někdo, kdo tu se mnou byl i před mým obdobím šílenství... nicméně zůstal úplně nepovšimnutý.
Můžeme mu říkat pan S. nebo motorkář. Bratranec pana Božského. Paradoxně i on si prošel rozchodem akorát o měsíc později než já. Od té doby ovšem (narozdíl ode mě) už ale pár bokovek měl. První náš delší kontakt probíhal v době, kdy jsem řešila, kde si zaparkuju svoji novou motorku. Doma nepřipadalo v úvahu, rodiče by mě zabili a nechat ji stát před panelákem, tak by ji vzal první kolemjdoucí s dodávkou. A on se nabídl, že si ji můžu schovat u něj v garáži. Takže jo, proč ne. Dokonce se postaral, že na pár motovyjížďkách s náma (nuceně) byl i pan Božský. A po pár týdnech společné koexistence mi motorkář napsal, zda bych si s ním večer nezašla posedět.
Ten večer měl zálusk na jednu bloncku od nás z práce a já jsem měla být jeho komparz. Takže ji pozvla na rádoby rande a já tam dělala křoví. Ale nestěžuju si, platil mi veškeré moje drinky, vlastně jsem dlouho nezažila, aby mě někdo takhle někam vytáhl. Nebudu zbytečně rozebírat, že motorkářovy plány nevyšly. Jeho vyvolená se s půlnocí vytratila z prázdné hospody a zbyla jsem mu tam jen já a ospalá servírka. Byl nejvyšší čas jít domů. K němu domů.
Nebydlíme ve stejným městě a já už byla příliš opilá na to si sednou za volant, takže jsem se uspokojila s tím, že se vyspím u něj na gauči (kterej jsme s panem Božským několikrát poskvrnili). Už při po cestě k němu domů byl hodně povolný. Vždy stačilo ho odstrčit do nejbližšího křoví nebo pouliční lampy. Je vtipné, jak moc jsou opilí lidé hračkovití... a nerozbitní.
U něj doma byl scénář stejný. Nezvládla jsem se ni převléct do pyžama, abych ho neměla v těsné blízkosti nebo na sobě. V klidu jsem se posadila na gauč a zamyšleně se na něj podívala. Opilí muži jsou strašně rozkošní. Stál tam přede mnou úplně bezmocný a jen se na mě hladově díval. Vzrušovalo mě to. Nicméně uvnitř mě bylo TO něco, co mi říkalo, že sním spát prostě nemůžu. Pořád je to Božského bratranec! Nemůžu je ošukat oba! Moment... nemůžu? Proč vlastně?
Pomalu jsem vstala a začala si vyhrnovat triko. Viděla jsem, jak se kouše do rtu. Celá jsem se před ním svlékla a jen pokynula hlavou, aby udělal to samé. Ve vteřině přede mnou stál nahý. Opatrně mě chytil za ruku a odvedl do ložnice. Milovali jsme se celou noc. Vyrušilo nás až zvonění budíku. V ten moment jsem si uvědomila, že musím do práce. Vítězoslavně jsem se na něj podívala. Ležel pode mnou stejně jako kdysi Božský a těžce oddychoval. Na těle se mu třpytily kapky potu.
V rychlosti jsem zaběhla do koupelny, osprchovala se, upravila účes a mazala do práce. Myslela jsem na něj pak ještě pár dní. O tom, co se tu noc stalo jsme si zatím nenapsali. Jen mi přes den napsal, jestli jsem v pořádku a jak jsem dojela do práce. Když se nad tím zpětně zamyslím, necítila jsem se provinile. Naopak. Cítila jsem se skvěle. Ojela jsem bratrance pana Božského. Až se to dozví, myslím že pukne vzteky... heh... abyste rozuměli, ten člověk pro něj znamená víc než jeho vlastní rodiče (měl docela těžký dětství, ale to nebudu rozebírat). Představa, že se zapletl se mnou (s bejvalkou) pro něj nebude příjemná a určitě pochybuju, že to přejde mávnutím ruky. Docela se těším, až se to k němu donese. Pomsta dokonána...
