Jediná věc, která mě v poslední době drží ještě při životě a racionálním myšlení je ta, že horší ten můj život už asi být ani nemůže. Proměnila jsem se v zoufalou a bezcennou postavičku, která jen leží tam někde v rohu, celá od prachu a pavučin. Pokud pro mě existuje dno, tak jsem na něj právě dopadla. Nechci už dál pokračovat. Nechci se už probudit do dalšího dne. I když by byl krásně hřejivý a slunečný. Prostě už nechci nic, jen zmizet ze světa.
Čistý průstřel mi uštědřil pan Božský. Byl to ten den, kdy jsem definitivně pocítila, že můj boj a všechno to snažení je vlastně úplně zbytečný. Význam to nemá a nikdy ani nemělo. Stalo se to, čeho jsem se nejvíce bála. Čert vem, že ten chlap už mě odmítá jako partnerku. Co je horší, on už mě odmítá celkově jako člověka. Jak jinak si vysvětlit, že s naprosto klidným výrazem a pohledem naprostého opovržení mi do očí bezcitně vpálil slova ,,hnusíš se mi... mezi námi nic není... zmiz mi už ze života!". A já jen stála, smířeně zahleděná do země a se slzama v očích. Nic jsem neřekla. Nebylo nic, co bych v ten moment mohla říct. Nebo na co bych se zmohla mu říct. Když domluvil, jen jsem pokynula hlavou a zůstala stát. Po očku jsem sledovala jak odchází a cítila, jak mě ten pohled doslova trhá na kusy. Mé srdce řvalo, hlava se mi točila, žaludek se mi křečovitě svíral. Byl to ten moment, kdy jsem ho ztratila už nadobro.
Mnoho lidí se mě často ptá z čeho mám největší strach. Většina očekává odpovědi typu: arachnofobie, strach ze tmy nebo něco podobnýho. Ani jedno. Vždy odpovídám, že můj největší strach je ztráta. Ztráta milovaného člověka. Ba co víc? Bojím se, že se jednou stanu odpornou pro toho, pro koho jsem kdysi znamenala skoro celý svět...
