Léto se zase pomalu chýlí ke konci, všimli jste si? Nevím, jak vy, ale mě vždy konec léta (a začátek podzimu) přináší extrémně depresivní náladu... no ještě aby ne! Teplo je definitivně pryč, na sluníčku už bronz zaručeně nechytnu a díky dešti se všechny mé ,,venkovní aktivity" tak nějak zužují, lépe řečeno jsem omezená jen na posedávání doma nebo někde ve fitku či v kině. A to není můj styl. Hold se zase pomalu začínám smiřovat s tím, že do měsíce začnou obchoďáky vyvěšovat Vánoční výzdobu a všichni na sebe zase hodíme čepice a kabáty. Shit happens...
Léto jsem prožila naprosto skvěle. Žila jsem naplno, do všeho jsem skákala po hlavě a ani jeden den jsem nešla spát před půlnocí. Ano, přesně takový byl téměř celý můj červenec. Díky nucené dovolené, kterou jsem si v práci musela vzít, jsem opravdu snad ani jeden den nesděla doma na zadku, nýbrž někde ve vlaku s baťůžkem na klíně. Asi proto jsem Vám o sobě nedala vědět. Noťásek jsem si nechala doma a mobil jsem měla věčně vybitý.
S panem H. mé chvilkové románky zřejmě definitivně skončily. Nevím, zda za to mohlo jeho uvědomnění si, že je otec od rodiny a měl by se věnovat spíše své ženě a nebo tím, že toužil pouze o kratičkém úletu? určitě to bylo jedno z toho. Mé hlavě trvalo hodně dlouho, než se smířila s tím, že jemu už prostě psát ani vstupovat do života nemůžu. Ale dala jsem to. Stejně tak jako všechny ty předchozí románky. Vždycky se to dá překonat. Jen to trvá šíleně dlouho...
Nicméně v pozadí toho všeho, s čím se Vám zde otevřeně svěřuji vyvstalo něco snad mnohem horšího, než jen letní románek. Začátkem března mi jeden kolega v práci nenápadně na messengeru podstrčil kontakt na jeho rodinného příslušníka, který byl shodou okolností také nezadaný a hrozně si liboval nad tím, jak nás dva dá jednou do hromady. Heh, ne děkuji! Nic proti nikomu, ale ze srdce nesnáším dohazování. Prostě to nesnáším, důvod k tomu nemám.
Bylo jasné, že dotyčný u mě neměl šanci. Sice chudák pořád vypisoval a pořád se snažil o duchaplné konverzace, ale vždy to skončilo fiaskem. Buďto jsem přestala odepisovat, nebo jej mé monotónní odpovědi nakonec odradily a nechal toho. Co bylo fascinující na něm byla asi jeho nezlomná vůle a odhodlání. Ani po 4 měsících mé naprosté nepříčetnosti se pořád nevzdával a pořád se snažil o tu konverzaci na úrovni. Nebyl jako ostatní. Nezval mě do sauny, ani na rande. Jen si chtěl povídat... zvláštní chování, které jsem u ostatních chlapů snad ještě ani jednou nezaznamenala. Nicméně díky tomu, že jsem měla plnou hlavu Mariňáka a později pana H., jsem jeho snaze nevěnovala žádnou pozornost. Ta přišla až s odstupem času...
Takže koncem července se stalo nemožné a já opravdu s tímto snaživcem navázala kontakt a týden na to už jsme plánovali společný výlet do hor. Přes messenger člověka nepoznáte, takže proto jsem kývla na osobní schůzku. Zdál se milý, vtipný a povahově spíše melancholický. Zajímavá kombinace. Něco jako mojito s příchutí melounu místo limetky. Nebylo mi s ním špatně. Od té doby jsme se vídávali pravidelně při různých příležitostech. Vždy mě dokázal rozesmát. Bylo to zvlástní a zároveň krásné. Vždy mě jako pravý gentleman odvezl domů a vyprovodil ke dveřím, ovšem dál už nešel...
No a nyní, po dalších třech týdnech kdy už jsem u něj i přespávala (ale nic jsme spolu neměli), se mě zeptal na dosti choulostivou otázku.
,,Lolo, budeš má slečna?"
A já odpověděla ano...
