Dala jsem si takové malé předsevzetí, že chci příspívat na blog alespoň jednou do týdne. Ráda bych psala o svých pocitech denně, ale tak nějak na to čas nemám... spíš se mi nechce. Na druhou stranu mě to pak ale moc mrzí, protože při psaní se opravdu nejvíc odreaguju a cítím se skvěle. Nehledě na to, že každý nový komentář oslavuji decovkou vína.
Je to pár dnů (lépe řečeno týden), kdy jsem opět měla náladu pod psa. Vydala jsem se opět ke koním. Tentokrát jsem neměla štěstí na nikoho. Ani na inženýra. Nikdo ze známých tam nebyl, což ale nakonec nebylo na škodu. Vzala jsem tu svou hatatitlu a trošku jsme cvičily na jízdárně. Ne že by nám to nějak šlo. Nicméně gymnastika je potřeba a zdokonalovat své jezdecké umění... to je prostě taky potřeba. Ve skutečnosti byste zjevně nic nového neviděli, jen holčinu s koněm snažící se ani nevím o co.
Jelikož nejsem tyran a můj kůň je drzej (teď beze srandy, ona je celá já - když už jí štvu dlouho, prostě mě přestane poslouchat a nebo se začne vztekat... Typická ženská!!!), tak nás to obě po půl hodině přestalo bavit a usoudili jsme, že to nic nedělání spojené s poflakováním na sluníčku je boží. Zaparkovala jsem se před stájí, opřela se o zeď a nechala na sebe pražit sluníčko. Moje kobča si mezitím o pár metrů dál užívala roli sekačky na trávu. Jop, tohle je prosím pěkně náš jezdecký styl. Máme obě v paži.
Hlavou se mi opět proháněly myšlenky na budoucnost. Už mě ani tak neštvou ty státnice a škola, spíš mám strach z toho, co jednou přijde. A jestli to zvládnu. Hlavně práce, finance, apod. Nicméně to bych to nebyla já, aby mě opět někdo nevyrušil.
,,Takhle smutnou jsem tě nikdy neviděl." ozval se známý hlas.
Nevěřícně jsem otevřela oči. Stál přede mnou Matt. Hleděla jsem na něj a jen kroutila hlavou. Už to je pár týdnů, co jsem ho aktivně ignorovala. Neodpovídala jsem na zprávy, nezvedala telefony, zablokovala si ho na messengeru. Tak nějak jsem si myslela, že tahle etapa už pro mě skončila. No očividně ještě ne.
,,Věděl jsem, že tě najdu tady. Vždycky sem chodíš, když máš volno." pokračoval.
,,Proč jsi sem přišel?" zeptala jsem se.
,,Chybíš mi. Musel jsem tě vidět." pousmál se.
Tak jo. Za prvé by to chtělo bouřlivý potlesk, jelikož jet za mnou skoro 4 hodiny a vůbec netušit zda jsem nebo nejsem doma, tomu se říká odvaha. Nebo šílenství, jedno z toho. Za druhé ve mě jeho gesto opět vyvolalo bouřlivé pocity, že mu asi nejsem až tak lhostejná. Na druhou stranu jsem sama sebe opět nenáviděla, že moje racionální myšlení opět ztroskotalo na takové banalitě, které se říká chlap.
Převlékla jsem se z jezdeckého oblečení, nechala hatatitlu ve výběhu a nechala se Mattem odvézt domů. Vzal mě na procházku, na drink, koupil mi zmrzlinu a opět vedl hodinové monology, kterým jsem moc nerozuměla. Nicméně důležité je se za všech okolností tvářit inteligentně a souhlasně kývat. Při trapné chvilce ticha jsem se otázala, jak dlouho plánuje zůstat. Odpověděl, že celý víkend. Dobře, škrtám si plány v diáři.
Druhý den jsem musela na zkoušku do školy, což ani tak nevadilo, Matt se aktivně hlásil, že mě tam odveze... hahaha, výlet do Prahy a zpátky autem, sbohem cestování vlakem... No původně jsem měla v plánu tam jet jen na otočku. Však proč ne, přijedu - udělám zkoušku - jedu domů. Nicméně Matt měl jiné plány. Když už jsme byli v Praze, chtěl něco podnikat. Okej, proč ne. Můžu se odměnit za úspěšně splněnou zkoušku. Zvedla jsem telefon a zavolala Pájoušovi. Pájoušek byla moje nejlepší kamarádka v době, kdy jsem ještě bydlela v Praze na koleji a chodily jsme spolu na přednášky. Ve zkratce - celý den jsme lítali po Praze, procházeli nákupáky a debatovali o hrách. Ve finále se mi tento den opravdu líbil. Domů z Prahy jsme vyráželi až po desáté večer. Příjezd domů byl kolem jedné ráno.
Sobota se odvíjela v poklidnějším duchu. Vstala jsem, připravila jsem nám snídani a vyšla ven na terasu se uvelebit do houpací sítě. Sluníčko teprve nabývalo na síle, nicméně i tak už bylo teplo. Seděla jsem zachumlaná v dece a popíjela čaj. Ten klid, to ticho, nikde nikdo. Jsem sice původem holka z města a z paneláku, ale od doby, co se naši přestěhovali do rodinného domu se moje zvyky dosti změnily. Šum města už není nic pro mě, naopak to naprosté ticho a zvuky přírody si neskutečně užívám.
Po snídani se ke mě připojil i Matt. Rozložili jsme houpací sedačku a proleželi skoro půl dne. Druhou půlku dne jsme jak rolníci kopali a převáželi hlínu ze zahrady :-D Opravdu produktivní den. Záda mě bolí ještě teď, ale opálená jsem luxusně. Jako poděkování za Mattovu pomoc jsem ho vzala večer do kina na Avengers: Infinity War. Pocity? No dalo se to :-)
V neděli jsem chtěla trošku akce a napadlo mě zajet na bazén nebo někam. Matt nakonec chtěl jet ke koním. Takže jsme skoro celý den strávili u koní. Bylo to fajn. Potom doma při chystání večeře ke mě přišel, zezadu mne objal, obtočil si mne kolem sebe a začal se mnou tančit. Začala jsem se smát. V kuchyni nám skoro nonstop hraje potichu puštěné rádio. Zrovna v něm hráli Eda Sheerana. A Matt za mnou přišel z ničeho nic a jen tak se mnou tančil. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvilkovou romanci. Pak mi dal polibek na čelo a odešel si sednout ke stolu. Chvilku jsem tam jen tak stála a koukala na něj. Nějak jsem to potřebovala vstřebat. Po večeři si sbalil věci a odjel domů.
Sedla jsem si před vchodové dveře na schodek a hleděla na hvězdy. Ten večer byla nádherná noc. Byla to noc před úplňkem a měsíc jasně zářil. Opět ve mě všechno utichlo. Sice se blížil máj, ale i tak mi bylo jasné, že se pod třešní letos s nikým nesetkám. Nevadilo mi to. Naopak. Chtěla jsem být radši sama. Stejně mě ve středu čekala další zkouška, takže nač se rozptylovat.
